Vzpomínka na Neru, nejhubenějšího vlčáka ve střední Evropě
Příběhy z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové
„Kolja…to neznáte mého psa!“
Můj tatínek sice na dobrodruha nevypadal, ale lze doložit, že jím opravdu byl. Před rokem 1936 jsme bydleli v malé michelské garsonce, do které jsme se vešli jen s velkými potížemi. Přesto tatínek usoudil, že místa máme dost, a kdoví odkud přinesl do rodiny štěně vlčáka.
Byla to fena a jmenovala se Nera. Proč, to nám tatínek nikdy nevysvětlil, ale vzhledem k jeho zálibě v historii a okouzlení starým Římem mám jisté podezření.
Nera byla zvíře velice neposedné a každým pohybem brnkala mamince na nervy. V jednom kuse štěkala, skákala na stůl a okusovala kdeco. Proto s ní musel tatínek chodit na dlouhé procházky, přičemž nevýslovně trpěl. Nera mu okamžitě utekla a on ji hledal po celé Michli a okolí. Našel ji téměř vždy u Botiče, kde honila potkany. Stával se z ní lovec a predátor. Kolik potkanů ulovila, není však nikde dokladováno.
Pak se však stala nehoda, ba přímo tragedie! Když už Neru nebavilo okusovat postel a nohy u stolu, pustila se do nádobí! V nestřeženém okamžiku sežrala hliníkovou lžíci – a to ji neudělalo dobře. Popisovat její útrapy snad není třeba. Přesto Nera přežila, ale nezvyklá lahůdka zanechala stopy na jejím vzhledu. Ze ztepilého a vznosného zvířete se stal hubeňour k pohledání. Žádný chrt nebyl štíhlejší a téměř nikdo nevěřil, že jde skutečně o vlčáka.
Nera přežila nejen rekonvalescenci, ale i stěhování do Chodova u Prahy. Dnes je to součást Jižního Města, ale tenkrát to byla vesnice jako hrom. Kolem našeho domku samé pole a blízko byl i les. Tatínek se radoval, protože věřil ve zdravý venkovský vzduch, který zajistí to, co velkoměsto poskytnout nemůže. Měl neduživého syna a hubeného psa, což byl problém. Hlavně ten pes, kvůli kterému často sklízel posměch.
Nutno přiznat, že Neře venkovský vzduch vyhovoval. Lokala jej s chutí a potěšením. Jenomže si zároveň vzpomněla na temnou loveckou minulost. Predátorské pudy ji brzy zcela opanovaly.
Nera byla milá a společenská, pokud se jí někdo věnoval. Když osaměla, vydávala se na lov a páchala škodu. Měla k tomu řadu příležitostí. Všude se popelily slepice, kvákaly kachny a štěbetaly husy. Téměř každý v Chodově choval domácí zvířectvo, které Nera s potěšením decimovala. Viník byl bohužel nasnadě. I jiní psi v okolí měli své hříšky, ale Nera byla pro svou hubenost nepřehlédnutelná. Každý ji okamžitě poznal a šel vymáhat škodu. To se tatínkovi příliš nezamlouvalo. Zpevnil ploty a ještě uvazoval Neru k boudě. Nevyšlo to. Pes se hravě vyvlékl z obojku a podhrabat se pod plotem nebyl žádný problém.
Škody na domácím zvířectvu narůstaly.
„To zvíře nás zruinuje,“ hořekoval tatínek, „kdybych je dokázal zastřelit, tak bych to okamžitě udělal! Ale já mám příliš dobré srdce.“
Když se však dozvěděl, že jistá rodina konzumuje psy, rozhodl se ji zkontaktovat.
„Utratit psa bych nedokázal,“ tvrdil, ale tohle je něco úplně jiného. Když Nera poslouží chudým lidem jako chutný oběd, tak to je v pořádku. To si před svým svědomím zodpovím!“
Leč i tentokráte se tatínek přepočítal. Pán, který jedl psy, sice pro Neru přišel, ale odešel bez ní. Prohlásil, že takový hubený pes nestojí za to, aby se s ním zabíjel a pekl ho.
Nera tedy vyvázla životem a škodila dál. Neměla to jednoduché, protože majitelé slepic byli ve střehu. Patrně proto rozšiřovala své teritorium. Dala se na polní a lesní pych. Lovila v polích a odvážila se i na kraj lesa. Zmocňovala se zajíčků, koroptví i jiné lovné zvěře. Uštvala kdeco a neštítila se ani hadů či obojživelníků. Netušila, že na svou vášeň brzy doplatí. Z jedné výpravy se totiž Nera nevrátila. Zastřelil ji myslivec, který za to ještě dostal pochvalu. Pravděpodobně si vůbec neuvědomil, že zlikvidoval nejhubenějšího psa ve střední Evropě.
Od té doby jsme již žádný pozoruhodný unikát nevlastnili. Ale co není, může být! Naše Betynka to chce dotáhnout na nejtlustějšího kokršpaněla na světě.