Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje ohrožená pověst
 
Pak že se nedá sedět jednou zadnicí na dvou posvíceních. Já lítám mezi Prahou a Olomoucí jako utržený plakát. V Praze jsem před řádkou let zakotvila a do Olomouce jezdím každou volnou chvíli za maminkou. Pomalu už jí táhne na devadesátku. Ale přála bych vám její elán a vitalitu. Paměť má lepší než já a energii může rozdávat. Jen minulý podzim se to trochu zvrtlo. Nešťastně upadla a také srdíčko jí začalo pokulhávat. Sbalila jsem podzimní garderobu a odjela na čas k ní. Ale ani v Olomouci jsem nezměnila svůj životní styl. Říká se, že ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka a u mne to platí dvojnásob.
 
„Starší dcera sbírá známky,“ kasal se vždy můj otec, „a mladší zase lidi a jejich příběhy.“
 
Ta zvláštní záliba mi vydržela dodnes.
 
„Zajdeš pobýt? Popít?“ zval mě Honza. Znám ho už pár let a také celý ansábl jeho tiskárny. Pěknou řádku mých knih už poslali na knižní pulty.
 
„Nezdráhej se,“ nalil mi slivovici. „Když piješ, vypadáš líp,“ zašprýmoval.
 
„Když piju, taky vypadáš líp,“ šprýmovala jsem i já.
 
„Tak ještě do druhé nohy,“ zasmál se a nalil další sklínku.
 
Vzpomněla jsem si na kamaráda Jarka, uměleckého drotára z Dubnice nad Váhom.
 
„Do druhej nohy?“ obrátí do sebe frťana a pak zvolá: „Joj, do tej istej!“ a nechá si nalít ještě jednou.
 
„Myslíš si, že se chci zpumprdlíkovat?“ lekala jsem se. „Nejsem zvyklá popíjet.“
 
Honza pozdvihl sklínku proti světlu a se zalíbením si prohlížel její obsah: „Kudy teče, tudy léčí. Je to náš národní nápoj.“ A dopověděl: „Nás Moraváků.“
 
Vůbec jsem o tom nepochybovala.
 
Na Hané slivovice nechybí skoro na žádném stole.
 
I můj známý profesor na krčním mě jednou hned z rána uzemnil: „Jarunko, dáte si kafe?“ zeptal se nejdřív.
 
„Kdepak, pane profesore,“ odmítla jsem. „Ještě jsem nesnídala. A na prázdný žaludek já kafe nepiju.“
 
„Tak vám napřed naliju slivovici,“ řekl dobrosrdečně.
 
Honza si přivoněl k plné sklínce jako k rostlé kytce a obřadně ji pozdvihl. „Na zdraví tvé maminky.“
 
Ale mamince naše přípitky moc nepomohly. Stále nebyla ve své kůži a bylo tedy nezbytné koupit jízdenku a jet do Prahy pro zimní oblečení. Na vlak jsem odkázaná od chvíle, kdy zůstalo před domem mé parkovací místo prázdné a s mým autem už jezdí někdo jiný.
 
Jarní kostýmky už budeš nosit v Praze,“ promýšlela všechno maminka.
 
Ale jaro bylo ještě daleko za horama. Kalendář teprve oznamoval, že jsou za dveřmi Vánoce a poštovní schránka se plnila novoročními pozdravy od skalních přátel.
 
Jednou byl mezi korespondencí leták, a já si v něm přečetla, že se v Olomouci otevírá nový obchoďák.
 
„Dárků pod stromečkem není nikdy dost,“ zbystřila jsem a naplánovala si tam cestu.
 
A byla jsem jako Alenka v říši divů.
 
„Kávová souprava, osmnáct kusů, zaváděcí cena devadesát korun!“ hlásal reklamní transparent. „Sada talířů – hlubokých, mělkých a dezertních, sto dvacet korun,“ oznamoval jiný.
 
„Ale to je stejný dekor,“ zaplesalo mi srdce. „Takové talíře by se mi hodily k těm kávovým hrnkům, když si je koupím.“
 
A koupila jsem obojí.
 
Předsíň v maminčině bytě se pomalu plnila krabicemi.
 
„Ty nemáš doma nádobí?“ vyzvídala maminka.
 
„Samozřejmě, že mám,“ řekla jsem dotčeně. „Proč se ptáš?“
 
„Vypadá to, že si teprve zařizuješ domácnost.“
 
Pokrčila jsem rameny: „Výhodná cena. Nekup to.“
 
Maminka nakoukla do předsíně a vypočítávala: „Kufr s podzimním oblečením, kufr se zimním oblečením, krabice bot a tři velké tašky věcí do kuchyně.“
 
A pak byla zvědavá: „To si na to objednáš stěhovák?“
 
Už jsem z těch řečí byla netrpělivá.
 
„Proč hned stěhovací vůz? V tiskárně mám přece kamarády. Slíbili, že až budou mít cestu do Prahy, tak mi ty sakypaky odvezou.“
 
Čas letěl a blížil se první jarní den.
 
 
„Zítra buď připravená v osm ráno,“ zatelefonovala konečně z tiskárny sekretářka Lenička. „Honza veze tři palety knih do Prahy.“
 
Když zazvonil a já otevřela, snažil se, abych si nevšimla, jak se zarazil.
 
„Nemusíme to stěhovat najednou,“ ukázala jsem na zarovnanou předsíň. „Přece nejedete do Prahy naposled. A koneckonců, já s tím stěhováním vlastně ani nespěchám. Podzimní a zimní oblečení už nastrkám doma do skříně a pro náhradní nádobí budu stejně těžko hledat místo.“
 
Honza si všiml zděšeného pohledu maminky.
 
Těšila se, chuděrka, že bude zas bydlet ve slušné domácnosti a ne ve skladišti.
 
„A to ne,“ řekl Honza a začal vynášet zavazadla z bytu. „Nějak to do auta nacpeme. Víš, že se říká, co můžeš udělat hned, neodkládej na zítra.“
 
„A co nemůžeš udělat hned, odlož na pozítří, ať máš zítra volno,“ řekla jsem další možnost.
 
„Ty legrácky tě přejdou,“ zamračil se Honza
 
„Musíme přerovnat celé auto. Pak se tam vejdou knížky i zavazadla.“
 
Za chvíli před domem na chodníku vyrostla hradba knih. Chodci se zastavovali, knihy prohlíželi a chtěli nakupovat.
 
Ale na knihy netrpělivě čekali v nakladatelství v Praze.
 
Honza se podíval na hodinky a vyjevil se: „Máme hodinu zpoždění.“
 
Honem se posadil za volant a my konečně vyrazili směr hlavní město.
 
S maminkou jsme se ani neloučily. Věděla, že v Praze jen vyložím zavazadla a večer se s Honzou zase vrátím, abych se o ni postarala, dokud nebude úplně fit.
 
Jeli jsme jako dráha, ale čas byl neúprosný a v Honzových silách nebylo možné zpoždění dohonit.
 
Nemohla jsem se srovnat s tím, že domluvenou schůzku kvůli mě nestihne včas.
 
„Nezdržuj se s donáškou až do bytu a naskládej mi zavazadla jenom k výtahu,“ odemkla jsem rychle dům.

 
 
Vyrovnal kufry, tašky a krabice na chodbu, a protože věděl, že se za pár hodin zase uvidíme, v rychlosti řekl jen: „Čau,“ a běžel k autu.
 
Málem jsem si ani nevšimla, že nás minul pan Konopásek z třetího poschodí.
 
Večer, když už jsem zas mamince vařila v Olomouci večeři, zazvonil telefon.
 
„Kdepak tě vyrušuju?“ byl zvědavý můj pražský soused Karel.
 
„Kde jinde než v moravské metropoli,“ bylo mi divné, že se ptá.
 
„Ty nejsi v Praze?“ vyzvídal.
 
 „Dnes jsem tam byla jen na otočku,“ přiznala jsem se. „Svezl mě Honza z tiskárny. Vezla jsem si domů haldu zavazadel.“
 
„Tak to už jsem doma!“ zakuckal se smíchy.
 
Nebyla jsem z toho moudrá.
 
„Potkal mě Konopásek,“ vysvětloval Karel a pak mi přetlumočil, co se dozvěděl.
 
„Tak jsme si říkali, co je s tou spisovatelkou, že ji tu už dlouho nepotkáváme,“ informoval ho. „Ale teď už víme, jak to je,“ ztišil hlas. „Sbalila chlapa nejmíň o dvacet let mladšího.“ Pak udělal dramatickou pauzu a zas pokračoval: „Ale už ji vypakoval. Naskládal jí kufry k výtahu, otočil se na patě, řekl – čau – a je po lásce.“
 
Dlouho mě nic tak nepobavilo.
 
Také přátelé, kterým jsem historku vyprávěla, se mohli potrhat smíchy. Jen moje maminka se strachovala: „Děvče, to ti nevadí, že máš ohroženou pověst?“
 
Na mou duši mi to nevadilo.
 
Zvlášť, když tomu dala korunu kamarádka Věrka:
 
„Pamatuj, že kolik má žena milenců, tolikrát je člověkem.“
 
Jestli má stejný názor i pan Konopásek ze třetího poschodí, pak je určitě přesvědčený, že jsem jeden život zbůhdarma nepromarnila.
 
Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 26.05.2016  16:15
 Datum
Jméno
Téma
 26.05.  16:15 LenkaP
 26.05.  15:25 ferbl
 26.05.  15:24 ferbl
 26.05.  08:37 kusan
 26.05.  06:32 Bobo :-)))