Posázavský pacifik (7)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?
Tak jako železnice před sto lety změnila celé Posázaví, tak se mění i ona sama. Mnozí milovníci tohoto romantického koutu české země sepsali o něm zasvěcené dokumenty, aby nic nezůstalo zapomenuto. Již vzpomínané romány spisovatele Morávka zas zachovaly svědectví o charakteru posázavského lidu a způsobu jeho života.
Já si troufám přidat k tomu všemu svých pár postřehů z té části Posázaví, kde jsem třicet let žila a již jsem si zamilovala. Nabídla jsem čtenářům drobné příhody z cest Pacifikem i letmé nahlédnutí do jeho historie, dnes přidám malou fotogalerii několika zajímavých zastávek a nádražíček.
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…
* * *
Malovaná nádraží
V Kamenném Přívozu pamatuji dřevěnou zastávku, jež pod svou střechou skrývala jednak úřední místnost, odkud kdysi paní Povolná prodávala cestujícím jízdenky, jednak čekárnu. Ta byla řešena důmyslně s ohledem na trampské obecenstvo – uvnitř kolem celé čekárničky se nabízely bytelné dřevěné lavice, čekárna byla uzavíratelná stejně poctivými dřevěnými dveřmi. Tady se za chladných nebo deštivých nocí dobře spalo trampům s jejich kytarami a psisky! Někdy v osmdesátých letech byla dřevěná stanička zbourána a nahrazena ohavným plechovým kontejnerem, ze všech stran otevřeným všemu povětří a také prodej jízdenek byl zrušen. Za tmavých večerů se tu scházela nezvedená mládež, nikoli trampové, a z kontejneru se stal odpadkový koš počmáraný klikiháky.
A potom jednoho krásného dne se z ostudy Pacifiku stal pohádkový domeček – děti místní školy pod záštitou okrašlovacího spolku Kamenného Přívozu všechny ošklivé zdi vymalovaly naivistickými obrázky mašinek, květin a stromů, muchomůrek a motýlů a dokonce se tu objevil, vymalován s nepostradatelnou plácačkou, i pan výpravčí. Jaká to byla radost, sledovat cestující, jak z oken vlaku s úsměvem hledí na tu proměnu.
Nedlouho potom se proměnila i nehezká betonová krychle ve stanici Jarov. Zdi natřeny bíle, na nich barevné kvítí a dokonce nápis na této květinové staničce ztratil jedno písmeno a z Jarova se stalo JARO. Státní dráhy, moudře tolerující malované zastávky, musely tu zasáhnout, a tak se ze stanice JARO stal opět JAROV. Hlavně že však kvete dál. Proměna obou stanic svědčí o tom, že lid český není lhostejný, vždy se najde někdo nápaditý a pozitivně naladěný.
Opačným případem je bohužel bývalá stanice Pikovice, dnes Petrov. Jen se na ty tři obrázky podívejte dobře. Ten první je sto let starý a vidíme tu prostou dřevěnou stanici, doplněnou ovšem hostincem, dokonce zvoucím k posezení i pod širým nebem. Pan hostinský hrdě tu stojí se svým personálem, všichni připraveni posloužit cestující veřejnosti.
Na druhém obrázku, o čtvrt století později, ve třicátých letech, hle, je tu výstavná bělostná nádražní budova, v ní restaurace, rovněž s posezením ve stínu stromů na nástupišti.
Na třetí obrázek raději nehledět. Není tu ani železničního zřízence, ani restauratéra, kteří by dbali o blaho cestujících, a tak z bělostné budovy stala se opuštěná jednotka ošklivosti. Chybí tu dobrá vůle či dobré srdce?
Nakonec však, zanechme chmur, nabízím vám půvabné nádraží v Davli. Pan přednosta s chotí bydlí přímo v budově, jak to kdysi bejvávalo – však dráhy věděly proč. Tato dvojice činí z nádraží rajský kout, všechna okna plná květin, budova sama se co nejdříve ztratí v popínavé zeleni.
Jako třešnička na dortu zjevil se tu “Bufet u Remagenu”, s pověstným filmovým mostem na dohled. Ano, je to ten most, kde v roce 1968 natáčeli američtí filmaři válečný film o bitvě o most remagenský (anglicky The Bridge at Remagen) a tím nebezpečně zmátli naše tehdy spřátelené armády, jež nás přijely před čímsi zachraňovat.
Příště vám nabídnu nádraží Braník a povíme si, co se tam všechno děje.
Text a koláže: Olga Janíčková
* * *
Zobrazit všechny články autorky