Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Posázavský pacifik (3)


Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?


Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…


* * *


Jak vznikli Němci


Na trati Posázavského Pacifiku jezdívají hlavně domácí lidé – ti, co tu podél trati žijí, nebo tu mají své chaty, a také trampové, vodáci a senioři s finskými holemi a batůžky na jeden den. Na svůj vláček nedají dopustit.


Za letního dne nastoupila v Kamenném Přívozu do vláčku paní ozdobená širokým krajkovým kloboukem. Usedla ve vlaku k okýnku s výhledem na řeku, ale za jízdy si četla. V Petrově přistoupil starý pán v červené bundě, rybářské náčiní maje v ruksaku stejné barvy, a pravil té paní : “Můžu k vám přisednout?“
„Prosím“ řekla ona a prohlížela si rybáře. A tu kdesi uvnitř své hlavy ucítila Ohři, řeku svého mládí, uviděla rybáře mlčky sedící nad bahnitými tůněmi a temnou vodu, jež se sune věkovitým korytem s pískem a oblázky na dně. A vyslovila dávno nepoužitou otázku : „Braly?“
Rybář poznal spřízněnou duši a vděčně se rozpovídal o rybách. Zvláštním způsobem brzy přešel k vysvětlení, zcela pravděpodobnému, proč byl Ježíšův hrob nalezen prázdný, jak Němci povstali z původních Slovanů, jak Karel Veliký překonal Pipina Krátkého a kde všude byly za jeho mládí studánky v blízkých lesích. Ve Zbraslavi se rozloučil a vystoupil.


A jak že vznikli Němci ? Germáni pobili kdysi slovanské muže a znásilnili slovanské ženy od Pobaltí až po Rakousy. Tak prý to bylo.

 


Jindy zas, do Kamenného Přívozu přijel od Čerčan srpnový vláček plný vodáků, rybářů, trempů a výletníků. Paní vstoupila do vagonu v kostýmku, na hlavě opět svůj letní klobouk, botičky, kabelka. Ti co nedřímali, dívali se na ni. Oslovil ji zarostlý muž v džínovině. Zdvořile chválil její eleganci, hovořil o dokonalosti a staré škole, byl nadšen čím dál víc, až řekl: “Madam, můžu vám říkat madam?”


Pochlubil se bíle upracovanýma rukama stavebníka, a hle, i ona byla ze stavitelské rodiny. Tu on vyjmul z kapsy špachtličku, jíž opravuje polámaná křídla andělů na starých kostelích a vyprávěl, jak miluje práci s ní, ale jak musí čas od času anděly opustit a postavit nějakou obyčejnou zeď, aby se nezbláznil z té omšelé krásy.
Na Hlavním nádraží sestoupil ze schůdků první, nabídl dámě svou dlaň a galantně, jako za starých časů, jí pomohl bezpečně sestoupit na peron. Její ruku políbil, jako by to dělal denně, a ona to přijala se stejnou samozřejmostí.

 


Celý den zněly jí v mysli vídeňské valčíky.


Jednou také ta paní, jedouc vláčkem ku Praze, usedla poblíž mladého tatínka s krásnou holčičkou. Oni si pěkně povídali, tatínek mobilem fotografoval, že to ukážou mamince. Paní vzala ze své kabely suchou housku a hledíc na stříbřitou řeku, jedla. Holčička to uviděla a volala: “Tatínku dej mi housku!”


On jí povídá: “Housku nemáme, já ti dám obložený chlebíček.” Holčička natáhla moldánky, a tak jim ta paní jednu ze svých housek nabídla, aby bylo dobře.


Lidi kolem se usmívali a starší paní, která se usmívala nejvíc, najednou si začala utírat oči od pláče.


To jednou, při podobné klidné jízdě, objevil se v uličce pejsek voříšek nějaký s veselýma očima a zdviženou oháňkou, jak už takoví voříškové bývají. Někteří cestující k němu promlouvali, či mu dávali sousto ze svých svačin, až se kdosi zeptal pana průvodčího, čí že ten psík vlastně je? A tu pan průvodčí ochotně vysvětlil, že psík není tu ničí, on jen občas nastoupí sám do vlaku v Petrově a ve Vraném zas vystoupí. K večeru jede pak stejnou cestou domů. Snad má ve Vraném nevěstu?

 

Příště:Zbraslavské nádraží


Text a koláže: Olga Janíčková

* * *

Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 31.05.2021  12:57
 Datum
Jméno
Téma
 31.05.  12:57 Vesuvjana díky
 03.04.  11:52 Von