Jak jsem se políbila s…
Praha, to chutná jak hlt vína! Povzdychnu si šťastně s Jaroslavem Seifertem při podvečerní procházce Václavským náměstím. Je pár dní před 17. Listopadem, téměř jarní počasí láká k posezení před svatým Václavem. Myslbekův patron České země k událostem zatím mlčí, zažil už příliš mnoho svátků a oslav a ani jeho kůň není sdílnější. Někdo se však ke mně přece jen žene a už z dálky se usmívá.
- Jste to vy? Je to možné? Právě jsem na vás myslel!
Hledám marně po kapsách brýle, rozpačitě si potřásám s kýmsi rukou, ale jemu to je málo, už mě objímá a po švýcarském zvyku líbá třikrát na obě tváře. Zaraženě koktám omluvu a na plné obrátky zvažuju, kam ho jenom probůh zařadit?? Cítím se velice trapně. Konečně dávný kamarád, už mi jich moc nezbývá, a já, skleróza stará, si ne a ne vzpomenout.
Nevadí. Oč méně jsem sdílná já, o to srdečnější a hovornější je známý neznámý. Přijel ráno, je ubytovaný tady v Olympiku, jeho paní přiletí zítra.
- Ze Švýcar? Z Lucernu? Tápu dál a vypadám asi pořádně přitrouble. Je mi jako ve hře na slepou bábu, motám se v kruhu a usilovně chytám vzpomínky, ale sotvaže se zdá, že užuž je nějaká na dosah, jen ji polapit, propadám se i s ní zpátky do tmy. Pak se ale konečně klepu do čela.
- Vy jste přece Pavel! Pavel od nás z Lucernu!
- Tak vidíte, že jste si vzpomněla! Vykřikne radostí a celý září.
- No aby ne, staré přátele přece nejde jen tak vymazat z paměti, souhlasím s ulehčením, že ta moje hlava přece jen ještě není tak docela na odpis. – Ale netykali jsme si náhodou?? To, že jsme se skoro deset let neviděli, neznamená, že si musíme hned vykat! Bublám dál a ze samé radosti, bych Pavlíka zlíbala snad ještě jednou.
- Deset let, říkáš? Je to vůbec možné? Chytí se radostně návrhu, povzdychne si, pokyvuje a v duchu přepočítává, zda je to pravda.
- Ale že nás ty roky sebraly, povzdychnu si a pátrám dál v přítelově tváři. Zestárl, to asi dělají ty silné brýle, v obličeji trochu seschl a v těle naopak přibral, ale oči mu hoří stejně jako kdysi.
- To ty vypadáš pořád stejně, poznal jsem tě na dálku… V lichotce slyším i mírnou výčitku a spěchám to napravit.
- Nepůjdeme se někam posadit? Trochu si zavzpomínat…
Dřív, než je možné návrh proměnit v čin, hrne se k nám můj muž a už z dálky vidím, že se tváří poněkud nerudně, žárlivec. Aby ne, už před dobrou čtvrt hodinou jsem měla být dole na Můstku.
- No jo, jsi to ty… Tvoje paní mě poznala okamžitě! Holedbá se přítel a už napřahuje pravici a poklepává muži po zádech.
- Přece Pavlík od nás z Lucernu, snažím se napovědět. Muž rychle roztává.
- No jo, jasně, abych tě nepoznal! Pavel! … Nemusíš mi napovídat, zrovna ty, která nikdy nikoho nepoznáš, ucedí na moji adresu a je mi jasné, že mi zmeškanou schůzku ještě neodpustil.
- Tak vyprávěj, co jsi celý čas dělal? Ale že nás ty roky sebraly… obrací se k příteli, jenže tomu náhle není do řeči. Není se co divit, hned zrána mu rozbili okénko u auta a celé ho vybrali! Věci vem čert, ale vzali tašku s penězi i doklady! To se člověk těší na Prahu, a pak tohle! Jo, na policii byl, ale copak ta někdy něco vyřeší? Zítra naštěstí přiletí žena, jenže do té doby nemá ani na večeři!
- Jsem to ale šťastlivec, že jsem vás potkal! Rozzáří se a na tváři mu je znát, jak se mu ulevilo! – Do zítřka mě nějakou tou tisícovkou založíte, jenom než přiletí žena, a večer vás zvu na pořádnou večeři! A s muzikou a plnou parádou, ať se kočky pudrujou! … Tak, dojednáno! A už si potřásají s mužem pravicí. Jenže tohle má háček. Právě jsme přijeli, ještě nemáme vyměněné peníze a… Ošíváme se, vždyť to vypadá, jako kdybychom starému kamarádovi nechtěli půjčit! Horečně uvažujeme, jak to co nejrychleji vyřešit, jenom Pavlík si ví okamžitě rady. Banky jsou už sice zavřené, ale hned tady na rohu je bankomat! Teď se už stydím doopravdy. Vždyť my jsme snad poslední lidé na zeměkouli, kteří nemají ani kartu!
- To jsi pořád vystrašený, pořád posloucháš zprávy, jak ti nějací koumáci vyberou prachy… obořím se na muže a nešťastně připojím: – Jsme v tomhle sto let za opicemi!
Pavel ještě chvíli promýšlí všechny možnosti, ale pak se rychle loučí, kde nic není, ani smrt nebere! Schůzku v Olympiku už blíže neupřesní a mizí v anonymním davu Václavského náměstí.
Jdeme s mužem mlčky, pohrouženi každý do svého.
- Nezdá se ti… začneme oba najednou.
- Co?
- Ne, nejdřív ty… Podíváme se na sebe a je nám jasné, že myslíme na totéž. Jakýpak Pavlík! Vždyť já jsem se pod svatým Václavem právě políbila …s podvodníkem!
Blanka Kubešová
* * *
Ilustrace ©Anna Tomanová
Zobrazit všechny články autorky