Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Snílek z Polabí


Vystihnout názvem textu charakter zajímavé osobnosti, je v případě Viktora Dyka (1877-1931) úkol velmi těžký. Napadlo mě jich hned několik- Bludný kámen poezie, Politický slepec či Aktivní skeptik... Každý z těch názvů ukazuje kousíček ze složité básníkovy osobnosti.


To Polabí k Dykovi patří. Byl synkem z mlynářského rodu, tradici lidí svobodných a relativně samostatných si nejspíš nesl v sobě, i když jeho otec byl na Mělnicku hospodářským správcem šlechtických statků.


Tiché a plaché dítě, zahleděné od útlého mládí do knížek, dítě snivé, trochu samotářské. Se vzděláním problémy neměl, ukončil jak gymnázium, tak práva. Už tenkrát ale věděl, že ohýbání paragrafů ho živit nebude. Jeho životem se stala literatura. Publikovat začal velmi mladý a byl poměrně úspěšný. Od samého začátku ale jeho dílo provázela nemilosrdná kritika Masarykova a Macharova. Konflikt s Masarykovým realismem byl ostatně umělcovým sporem osobním i uměleckým vlastně po celý život.


Nechci a ani nemohu na malém prostoru rozebírat básníkovo dílo. Když o tom přemýšlím, pro mne je Dyk autorem několika básní, které mne provázejí celým životem.


Slavná „Země mluví“ byla mnohokrát překrucována a zneužívána komunisty pro svůj verš:
opustíš-li mne, nezahynu,
opustíš-li mne, zahyneš...


Nádherná vlastenecká báseň, krásná a silná. Autor vzpomínal, jak ji tvořil, jak škrtal, opravoval a skutečně vzniklo dílo mimořádně krásné, apelativní. Vzniklo v době války.


Další básní, která se mi často vynoří, je jeho „Píseň noci“


Vichřici strašnou ještě slyším skučet,
chraň, čehos nabyl, vlastní říš.
Čas není bratři připravovat účet
jejž rodné zemi předložíš.


Tyhle verše by si měli naši politici nechat vytesat do mramoru ve všech prostorách.


Samozřejmě je Dykovo dílo rozsáhlé - poezie, próza, divadelní hry. Ale ne všechno přežilo. Z dramat se na české jeviště vrací už jen Zmoudření dona Quichota a občas Ondřej a drak. Středoškoláci se při vyslovení básníkova jména nejspíš vzpomenou na romantickou baladu Milá sedmi loupežníků, ostatně zajímavá představa. A možná ještě na baladickou skladbu Giuseppe Moro, která je součástí romanticky laděné knihy s charakteristickým názvem Buřiči a smíření.


Básník ovšem tvořil poezii i prózu po celý svůj nedlouhý život velmi intenzivně, a přiznejme si to, v kolísavé kvalitě. Jako tvůrce asi dosáhl vrcholu svých sil v době první světové války. Tam se velmi angažoval pro věci národa, krátce pobyl i v rakouském vězení. Byl to člověk osobně statečný, zapálený pro národní věc, protiněmecký český vlastenec. Angažoval se i jako novinář, jeho spolupráce s Národními listy byla dlouhodobá.


Tady je ovšem nutná podstatná odbočka.

Z našeho národního povědomí se postupně vytrácí „kauza Omladina“. Patrně ke škodě naší národní identity, neboť někde tam zrálo někdy až směšné dnešní hurávlastenčení. Omladina byli především studenti revolučně a protirakousky orientovaní, svou roli sehrála i záhadná smrt legendárního konfidenta Mrvy a také poměrně tvrdé tresty, které padly.


V době procesu 1894 byl Dyk zapálený student, který vše sledoval dychtivě a jistě i angažovaně. K době Omladiny se vrací jak ve své úspěšné románové tetralogii Prsty Habakukovy, Prosinec, Konec Hackenschmidův. Psal je trochu na přeskáčku, vydal je ještě ne třicetiletý a sklidily velký ohlas, kladný i záporný. Zajímavé je, jak se na dobu Omladiny dívá na závěr života - už spíše s ironickým nadhledem. Posmutnělé ohlédnutí za životem najdeme také v poezii Deváté vlny, která přichází jako poslední účtování se životem.


Dyk a ženy

To není téma příliš obšírné. Patrně víc ho lákaly šachy, byl jejich váženým i ceněným hráčem. Velký vliv na něj měly matka a babička, které velmi miloval. Po téměř třicetileté známosti se básník po padesátce oženil s dr. Zdenou Háskovou, spisovatelkou a novinářkou, ale jeho manželství už dlouhé trvání nemělo.


Dyk a politika

To je ovšem na román. Jeho schopnost mýlit se vždy a všude byla příznačná. Řekněme si především, že Dyk byl přiznaný a zapálený český vlastenec, podle mnohých integrovaný nacionalista. Poválečná doba nebyla vůbec lehká pro orientaci, mnohé postihl Dyk v politickém pamfletu Můj přítel Čehona. Tady si připomeňme, že Čehona bylo ironické pojmenování lidí loajálních k říši. Vycházelo za začátku c. a k. hymny Čeho nabyl občan pilný...


Dykova Strana státoprávně pokroková vznikla už před válkou, v nové republice se do jisté míry transformovala i redukovala název, ale v postojích to pořád byla hodně vyhraněná pravice. Což ho svedlo do stejných stranických sekretariátů s lidmi jako Kramář, ale i Stříbrny a Gajda.


Nepíši politologickou studii, role a postoje jednotlivých aktérů se proměňovaly v čase, ale Dyk ležel jako skutečný balvan, věrný své víře, neschopný kompromisů, pracovitý až do vyčerpání, věrný svým vlasteneckým ideálům, ale v praktické politice skoro nepoužitelný. Měl totiž, řečeno dnešním jazykem, nulový koaliční potenciál. Jeho opozice vůči Hradu byla osobní i principiální, jeho novinová válka s Karlem Čapkem byla ve své době senzací skoro bulvární.


Nemá smysl si zastírat, že poválečná politická aktivita negativně ovlivnila umělcovo dílo. Publikoval, byl pořád básníkem národním, čteným, milovaným i zatracovaným, ale jeho umělecká invence padla jako oběť jeho politickým omylům.


Před padesáti léty mne opravdu nadchla jedna z jeho básní, říkal jsem si, že je psaná pro mne. A to je příjemný úděl básníků, vyslovit pravdy, které obyčejný člověk vyslovit nedokáže.


V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.
Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,
pravdy jsem sok a lež je sokem mým.
Jsem mlád - přec však něčeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostřed své generace stojím:
duch, který neguje!


Mně schází prudká vášeň heretika,
jenž rozpálen je svojí negací,
klid papeže, jenž anatéma říká,
chlad stoika, který se odvrací.
Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,
má skepse samu sebe užírá.
Propast zřím dole, kombinuje, měře,
duch, který popírá!


Mé "ano" v "ne" se akcentem svým mění,
mé "ne" zas v "ano" tónem vyznívá.
Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,
jdu s nadšením - však to se vysmívá!
Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,
a v něze záští u mne prosvítá.
Jsem dumavý - však mluvím lehkým hlasem:
duch, který zamítá.


Závěrečný akt je skoro symbolický. Básník si vyjel po padesátce na ostrůvek Lopud u Dubrovníku užívat si krásy moře. Možná uměl plavat, byl z mlynářské rodiny, ale tady se toulal jenom po kotníky ve vodě, snad dokonce vybavený slamákem. Srdeční příhoda byla milosrdná.


Všechny smutky, vády i spory zmizely s devátou vlnou jeho života. Zůstalo jenom bohaté dílo, které i dneska promlouvá ke svým čtenářům.

Josef Hejna

 

 

Další články autora



Komentáře
Poslední komentář: 29.01.2013  10:47
 Datum
Jméno
Téma
 29.01.  10:47 autor
 28.01.  20:57 Zdeněk
 28.01.  14:32 Jitka
 28.01.  08:13 Hany
 28.01.  08:00 Blanka