|
|
|
|
Malíř
Karel Haruda se narodil roku 1925 v Pelhřimově jako
jedno z pěti dětí. Jeho otec, Josef Haruda byl řezník
vyučený ve Vídni. Matka, Františka Harudová
pracovala nejdříve jako švadlena, později byla v domácnosti.
Dvacetiletý Karel začal studovat v Brně a později
absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Několik
let pak pracoval jako malíř v oboru scénografie v Národním
divadle. Poté odešel do Ostravy, kde celé jedno
desetiletí působil jako malíř ve Státním divadle.
Od roku 1968 je svobodným výtvarníkem. Atelier má už
léta na jedné porubské třídě a patří k lidem,
který celý svůj život spojili s Ostravou.
Vystavoval zejména na Moravě, ale také třeba v
Bratislavě, Katovicích či v Torontu. Jeho obrazy
najdete v soukromých sbírkách nejenom v celé Evropě,
ale také na druhém břehu Atlantiku.
Měl jste v dětství nějaký sen?
Ano, měl. Chtěl jsem být
cestovatelem, toužil jsem se podívat do všech vysněných
krajů. Později jsem si přál stát se dobrým řemeslníkem
a chtěl jsem vést restaurátorskou dílnu. Netroufal
jsem si ani pomyslet, že budu malířem, který celý
svůj život promaluje. |
|
|
|
|
|
|
Jaké vůbec máte vzpomínky na dětství?
|
|
|
Můj táta byl řezník, který měl v královském
městě Pelhřimově při domku malé políčko. V jedné
kuchyni nás bylo sedm - rodiče a pět dětí. Tatínkův
krám byl v chodbě a dobrýtro nám dával kůň, který
nás probouzel řehtáním v chodbě. Dětství jsem měl
báječné a na ten stísněný, ale krásný domov
vzpomínám s největším potěšením.
|
|
|
Jaké barvy, tvary a vůně si z dětství
nejvíc pamatujete?
|
|
|
Ze zvuků to bylo žalostné kvílení
zvířat. Řev hrůzy. A barvu krve. Na našem dvorku
byla každý týden krev. To mě asi tak nějak
poznamenalo tím dramatem barvy. Ta porážená zvířata
ovšem sloužila k tomu, abychom vůbec byli živi.
Neviděl jsem v té každodenní apokalypse nic
nespravedlivého, ale lítost a hrůzu.
V době, kdy jste dozrál k vrcholnému
období svého života, měly tyto detaily určitě vliv
i na vaši tvorbu, co říkáte?
Musím říci, že kvílení zvěře nebylo jediným
zvukem, který jsem už od malička vnímal. Moje
maminka byla plná zpěvu. Svět tónů mne proto vždycky
přitahoval. Táta měl heligónku a záhy ve mně
objevil hudební talent - dříve, než talent výtvarný.
Proto jsem už ve dvanácti letech za sebou měl Ševčíka
i Maláta. Ovšem kamarádi-raubíři se mnou cestou do
hodiny čutali merunu a já housle vysypal do potoka. Tím
pádem jsem pochoval nejenom veškerý svůj talent, ale
i ten ctihodný nástroj - housle. Česká hudba tak ovšem
nepřišla o houslistu, ale o špatného houslistu. Určitě
bych nebyl dobrý muzikant. Určitě ne. Já to beru
osudově. Spíš jsem tíhnul k řemeslu.
|
|
|
|
|
|
|
Dospíval jste za války. To byly asi těžké
doby...
|
|
|
V srpnu 1943 jsem byl v Uherském Hradišti,
kde jsem trávil dovolenou, zatčen gestapem. Důvodem
bylo poslouchání zahraničního rozhlasu, za což
tehdy hrozil trest smrti. Za čtrnáct dnů jsem byl díky
své matce, která se náhodou u novinového stánku
potkala s šéfem místní kanceláře gestapa, propuštěn.
Podmínkou propuštění bylo podepsání listiny, na níž
jsem se upsal trestu smrti v případě, že se ještě
jednou dostanu před soud. Náhoda mne dovedla k tomu,
že jsem poznal cenu života a svobody.
|
|
|
Pojďme k příjemnějším věcem. Vím
o tom, že než se vám dostalo výtvarného vzdělání,
vyučil jste se velmi zajímavému řemeslu.
|
|
|
Ano, vyučil jsem se pozlacovačem a řezbářem.
V Chrámovém družstvu. Tam jsem poznal báječné
lidi. Třeba mistr Ondráček, který byl kdysi u malíře
Dědiny, mi řekl: "Víš, musíš se rozhodnout,
jestli chceš být řemeslníkem, nebo zda chceš nahlédnout
do jeskyně umění." U něj jsem poprvé, když
jsem uklízel ateliér, slyšel italské Cappricio. To
mi bylo 14 let. Žil jsem stále jednou nohou ve světě
umění. Kluci Lipští - Lubomír a Oldřich - byli mí
kamarádi, Otomar Krejča byl náš režisér, Zbyněk
Vavřín pro nás psal hry a Jirku Líra jsme navštěvovali
na Služátkách ve statku, kam byl jako Žid za války
odstěhován...
Svět umění... Byl tento svět pro vás
v mládí spíše světem barev, tvarů nebo tónů?
Pro výtvarníka je samozřejmě svět
barev určující. Ale jsou i jiné věci, které člověka
v životě inspirují. Pořád mám na mysli ten svět tónů,
kterým se nejenom při malování, ale i téměř nepřetržitě
obklopuji. S manželkou máme pořád zapnutý
magnetofon. Hudba se naším bytem ozývá od rána do
večera. Já zpíval už v Záboji se starými pány. Od
té doby spojuji stupnici barev se stupnicí hudební. Já
jsem zkrátka hudbě propadl, jsem nejen její vyznavač,
ale i amatér. Od slova amare - milovati.
|
|
|
|
|
|
|
Jaké jsou vaše nejoblíbenější
barvy?
|
|
|
Červená je pro mne radostí i
dramatem. Ohromným prostorem ohně. Je to barva, která
nesmírně vzrušuje. Je v ní erotická síla a člověk
s ní najednou - je to zvláštní - spojuje azurovou
modř. Ta je zase nesmírně prostorová, lehýnká.
Jedno je ale podstatné: při malování, stejně jako v
hudbě, hledáme akordy, harmonie, melodie a řád.
|
|
|
Je určitě zákonité, že se vašeho
srdce dotkla zejména hudba Janáčkova...
|
|
|
Své první obrazy inspirované Janáčkem
jsem namaloval už velmi záhy inspirován jeho klavírními
skladbami - Po zarostlém chodníčku. Později, od
sedmdesátých let, jsem začal malovat rozměrné plátno
inspirované Sinfoniettou. Janáčka jsem maloval
mnohokrát a stále jsem jakoby ozařován zvláštní
energií, kterou lze čerpat z jeho hudby. Nechci se
opakovat, ale mám za to, že muzika je vůbec
prapodstatou tvorby.
|
|
|
Ano, hudba a malířství... Věčná výzva.
|
|
|
Je třeba říci, že hudební dílo
probíhá v čase, kdežto výtvarné dílo je statické.
Ano, čas musíme vzít v potaz, chceme-li hovořit o
vztahu mezi hudebním a výtvarným dílem. Tento fenomén
je velmi důležitý. Ale pro pochopení obou uměleckých
rovin je důležitý zejména cit. Bez lásky a citu zkrátka
nelze pochopit jakékoli hudební či malířské dílo.
Milujme a budeme stále citlivější a lepší...
|
|
|
Milan Švihálek
|
|