Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

 
 
 
Malíř Karel Haruda se narodil roku 1925 v Pelhřimově jako jedno z pěti dětí. Jeho otec, Josef Haruda byl řezník vyučený ve Vídni. Karel Haruda Matka, Františka Harudová pracovala nejdříve jako švadlena, později byla v domácnosti. Dvacetiletý Karel začal studovat v Brně a později absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Několik let pak pracoval jako malíř v oboru scénografie v Národním divadle. Poté odešel do Ostravy, kde celé jedno desetiletí působil jako malíř ve Státním divadle. Od roku 1968 je svobodným výtvarníkem. Atelier má už léta na jedné porubské třídě a patří k lidem, který celý svůj život spojili s Ostravou. Vystavoval zejména na Moravě, ale také třeba v Bratislavě, Katovicích či v Torontu. Jeho obrazy najdete v soukromých sbírkách nejenom v celé Evropě, ale také na druhém břehu Atlantiku.
Měl jste v dětství nějaký sen?
Ano, měl. Chtěl jsem být cestovatelem, toužil jsem se podívat do všech vysněných krajů. Později jsem si přál stát se dobrým řemeslníkem a chtěl jsem vést restaurátorskou dílnu. Netroufal jsem si ani pomyslet, že budu malířem, který celý svůj život promaluje.
 
   
   
 
Jaké vůbec máte vzpomínky na dětství?
 
 
     Můj táta byl řezník, který měl v královském městě Pelhřimově při domku malé políčko. V jedné kuchyni nás bylo sedm - rodiče a pět dětí. Tatínkův krám byl v chodbě a dobrýtro nám dával kůň, který nás probouzel řehtáním v chodbě. Dětství jsem měl báječné a na ten stísněný, ale krásný domov vzpomínám s největším potěšením.
 
 
Jaké barvy, tvary a vůně si z dětství nejvíc pamatujete?
 
 
Ze zvuků to bylo žalostné kvílení zvířat. Řev hrůzy. A barvu krve. Na našem dvorku byla každý týden krev. To mě asi tak nějakLIDICE - STEREOFONIETTA - Hukvaldská Poema poznamenalo tím dramatem barvy. Ta porážená zvířata ovšem sloužila k tomu, abychom vůbec byli živi. Neviděl jsem v té každodenní apokalypse nic nespravedlivého, ale lítost a hrůzu.
V době, kdy jste dozrál k vrcholnému období svého života, měly tyto detaily určitě vliv i na vaši tvorbu, co říkáte?
     Musím říci, že kvílení zvěře nebylo jediným zvukem, který jsem už od malička vnímal. Moje maminka byla plná zpěvu. Svět tónů mne proto vždycky přitahoval. Táta měl heligónku a záhy ve mně objevil hudební talent - dříve, než talent výtvarný. Proto jsem už ve dvanácti letech za sebou měl Ševčíka i Maláta. Ovšem kamarádi-raubíři se mnou cestou do hodiny čutali merunu a já housle vysypal do potoka. Tím pádem jsem pochoval nejenom veškerý svůj talent, ale i ten ctihodný nástroj - housle. Česká hudba tak ovšem nepřišla o houslistu, ale o špatného houslistu. Určitě bych nebyl dobrý muzikant. Určitě ne. Já to beru osudově. Spíš jsem tíhnul k řemeslu.
 
   
   
 
Dospíval jste za války. To byly asi těžké doby...
 
 
V srpnu 1943 jsem byl v Uherském Hradišti, kde jsem trávil dovolenou, zatčen gestapem. Důvodem bylo poslouchání zahraničního rozhlasu, za což tehdy hrozil trest smrti. Za čtrnáct dnů jsem byl díky své matce, která se náhodou u novinového stánku potkala s šéfem místní kanceláře gestapa, propuštěn. Podmínkou propuštění bylo podepsání listiny, na níž jsem se upsal trestu smrti v případě, že se ještě jednou dostanu před soud. Náhoda mne dovedla k tomu, že jsem poznal cenu života a svobody.
 
 
Pojďme k příjemnějším věcem. Vím o tom, že než se vám dostalo výtvarného vzdělání, vyučil jste se velmi zajímavému řemeslu.
 
 
"ECCE HOMO", 220/125 Ano, vyučil jsem se pozlacovačem a řezbářem. V Chrámovém družstvu. Tam jsem poznal báječné lidi. Třeba mistr Ondráček, který byl kdysi u malíře Dědiny, mi řekl: "Víš, musíš se rozhodnout, jestli chceš být řemeslníkem, nebo zda chceš nahlédnout do jeskyně umění." U něj jsem poprvé, když jsem uklízel ateliér, slyšel italské Cappricio. To mi bylo 14 let. Žil jsem stále jednou nohou ve světě umění. Kluci Lipští - Lubomír a Oldřich - byli mí kamarádi, Otomar Krejča byl náš režisér, Zbyněk Vavřín pro nás psal hry a Jirku Líra jsme navštěvovali na Služátkách ve statku, kam byl jako Žid za války odstěhován...
Svět umění... Byl tento svět pro vás v mládí spíše světem barev, tvarů nebo tónů?
Pro výtvarníka je samozřejmě svět barev určující. Ale jsou i jiné věci, které člověka v životě inspirují. Pořád mám na mysli ten svět tónů, kterým se nejenom při malování, ale i téměř nepřetržitě obklopuji. S manželkou máme pořád zapnutý magnetofon. Hudba se naším bytem ozývá od rána do večera. Já zpíval už v Záboji se starými pány. Od té doby spojuji stupnici barev se stupnicí hudební. Já jsem zkrátka hudbě propadl, jsem nejen její vyznavač, ale i amatér. Od slova amare - milovati.
 
   
   
 
Jaké jsou vaše nejoblíbenější barvy?
 
 
Červená je pro mne radostí i dramatem. Ohromným prostorem ohně. Je to barva, která nesmírně vzrušuje. Je v ní erotická síla a člověk s ní najednou - je to zvláštní - spojuje azurovou modř. Ta je zase nesmírně prostorová, lehýnká. Jedno je ale podstatné: při malování, stejně jako v hudbě, hledáme akordy, harmonie, melodie a řád.
 
 
 Je určitě zákonité, že se vašeho srdce dotkla zejména hudba Janáčkova...
 
 
Své první obrazy inspirované Janáčkem jsem namaloval už velmi záhy inspirován jeho klavírními skladbami - Po zarostlém chodníčku. Později, od sedmdesátých let, jsem začal malovat rozměrné plátno inspirované Sinfoniettou. Janáčka jsem maloval mnohokrát a stále jsem jakoby ozařován zvláštní energií, kterou lze čerpat z jeho hudby. Nechci se opakovat, ale mám za to, že muzika je vůbec prapodstatou tvorby.
 
 
Ano, hudba a malířství... Věčná výzva.
 
 
Je třeba říci, že hudební dílo probíhá v čase, kdežto výtvarné dílo je statické. Ano, čas musíme vzít v potaz, chceme-li hovořit o vztahu mezi hudebním a výtvarným dílem. Tento fenomén je velmi důležitý. Ale pro pochopení obou uměleckých rovin je důležitý zejména cit. Bez lásky a citu zkrátka nelze pochopit jakékoli hudební či malířské dílo. Milujme a budeme stále citlivější a lepší...
 
 
                                                                                                                            Milan Švihálek
 


Komentáře
Poslední komentář: 11.03.2005  11:26
 Datum
Jméno
Téma
 11.03.  11:26 Jana fešák