Předvánoční pastorale
Trojanovské chalupy, ať už byly dřevěné nebo zděné, měly velkou čtvercovou jizbu s dominantou kachlových kamen. U naší stařenky byla kamna z tmavohnědých kachlí, plasticky vroubkovaných. Kamna odděloval od stěny úzký mezuch a z druhé strany pec, na níž se nemohlo spávat. Prý bychom se probořili. Pec obepínala rohová lavice – říkalo se jí „lava“. Byla z měkkého dřeva, do něhož se dalo dětskými nehtíky vyrývat různé ornamenty.
Jizba měla tři okna, jedno na jih a dvě k západu, takže tam bývalo po celý den veselo. Nad postelemi visely fotografie staříčka a stařenky za mlada. K postelím byl přiražen stůl a něho byly stolky. Vedle dveří do síně stála almara. V jejích útrobách byly na hácích zavěšeny různé háby. Nikdy jich tam moc nebylo. Stařenčiny leknice a nějaké jupky, staříčkův listrák a proužkované kalhoty na neděli.
Mezi okny trůnil nejvzácnější kus nábytku – kostn – říkalo se „koseň“ se čtyřmi šuplaty. Pokrývala ho plátěná dečka, na ní několik hrnéčků z pouti a fotografie v dřevěných rámečcích. Uprostřed měla nejčestnější místo porcelánová Panenka Maria Lurdská.
„Nejčistší Blahoslavená Panno Maria, přijmi tuto naši devítidenní pobožnost za všechny urážky a křivdy páchané na tobě a tvém milém synu Chceme tuto pobožnost obětovati za všechny hříšníky a zbloudilé, kteří se od tvého svatého obličeje odvracejí.“
Devět večerů před Štědrým dnem se konala pobožnost k Panně Marii a hledání noclehu. Do mé, asi pětileté paměti se zapsalo to, jak se pro první večer chystala Panna Maria na začátek své devítidenní pouti. Soška se pořádně umyla a postavila do rámu upleteného z myrty, z něhož vykukovaly papírové růžičky. Po stranách se postavily svícny s hromničkami.
Jakmile bylo večer podojeno a poklizen dobytek, změnila se velká jizba v modlitebnu. Sousedky z nejbližšího okolí posedaly na lavice kolem kamen a na chlévské dojačky a my děcka jsme mezi ně poklekla. Jizba se proměnila na kapličku.
„Nejblahoslavenější Panno Maria, my nehodné děti padáme před tvým obrazem. Litujeme, že jsme tolikrát tvému nejsvětějšímu srdci bolest způsobily. Ale odpusť nám pro Ježíše Krista, kterého do Betléma neseš, abys ho tam za naše hříchy světa položila…Já otevírám tobě příbytek svůj a zvu tebe pod střechu svoji. Přijmi jej jako náhradu za onu bezuzdnost lidskou, kterou jsi zakusila v Betlémě. Vejdi v příbytek můj, přijmi moje pozvání.“
Přeříkaly se ještě další motlitby. Potom Panenku Marii zabalili do loktušek a za zpěvu mariánských písní se průvod vydal do další chalupy. Symbolizoval tak cestu Panny Marie z Nazaretu do Betléma.
Chalupy v Trojanovicích byly roztroušené od hor až k Frenštátu. V zimním čase se od jedné ke druhé vinuly spojnice – v hlubokém sněhu vyšlapané cestičky. Jenom takové uzoučké pro jednoho poutníka. A do ní se večer řadil průvod. V čele ogar s lucernou. Za ním hospodyně – sodálka, která Panenku Marii vyprovázela. Nesla ji zabalenou v bílé loktušce. Sodálka, u níž měla soška přečkat další noc, ji následovala. A potom další roby a nakonec děcka. Chlévské lucerny osvětlovaly široké leknice, komíhající se ze strany na stranu. Velebným tichem se nesla mariánská písnička. Odrazila se od hradby hor a cestou k Frenštátu se někde rozplynula. Vrzání komoní na umrzlém sněhu ty měkké tóny rytmicky přitvrzovalo. Zcela nerytmicky někde zaštěkal pes, ale jen nesměle, jako by se i na něho přenesla posvátnost průvodu. Když průvod docházel k další chalupě, lucerna za Pannou Marii ho předběhla,aby se připravila k jejímu uvítání. Teplo velké jizby přijalo vzácného hosta i s promrzlým doprovodem.
„Přijmi, sestro drahá, Pannu Marii pod střechu svoji v tento večer. Prosí tebe o nocleh…Přijmu s láskou Matičku…Buď vítána Panno Maria do domova svého. Zůstaň u mne po celý život až do smrti.“
Panenka Maria měla zajištěn další nocleh. A tak putovala po celých devět večerů. Začátkem války byl tento rituál pochopitelně v rámci zatemnění a zákazu shromažďování zakázán. Po skončení války už ho nikdo neobnovil.
Zato v naší rodinné tradici se udržovalo vyprávění o tom, jak starší sestra Jindra si místo mocné Panny Marie zabalila do hadříku dřevěné prkénko. Položila ho na špalek, na němž se štípalo dřevo. Před špalek uctivě poklekla do dřevěných pilin a modlila se:“Panno nemocná, oroduj za nás!“
Když se mi ve vzpomínkách obřad nošení Panenky Marie objevil, myslela jsem, že už nenajdu nikoho, kdo by si tento předvánoční rituál pamatoval. A našla jsem paní Marii Bilovou, která nejen že opatrovala velkou sošku Panny Marie, ale i ušmudlaný starý sešitek, v němž byly všechny motlitby tohoto obřadu. Právě z něho jsem vybrala několik citátů.
Hana Juračáková
Zobrazit všechny články autorky