Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
 
Ahoj pejskaři
Vyvoněné historky
 
Každý pejskař zná tu situaci, kdy se jeho čtyřnohý miláček „vylepší“ nějakou absolutně úžasnou vůní. Konkrétně ten můj je na tyhle luxusní parfémy specialista. A jeho psí kamarádi nezůstávají obvykle moc pozadu.
 
Historka první – mršina z Prahy 4
 
Při jedné ze standardních procházek Jerry objevil nějakého mrtvého, značně uleželého krtka, (popřípadě zajíce, či něco podobného) a podařilo se mu tak důkladně se v tom vyválet, že měl zapáchající hmotu snad úplně všude. Smrděl na značnou dálku, a v tu chvíli jsem blahořečila bohu za to, že má ten můj kluk tak velký běhací rozptyl. Problém byl ovšem v tom, že jsme na prochajdu jeli autem, jímž jsme pochopitelně museli i odjet. Ale přeci nezemřu za jízdy v autě jako v plynové komoře? A co auto? Vždyť bude děsně zapáchat!
Naštěstí se jedna z mých venčících parťaček, bydlící v domě hned vedle mého zaparkovaného sršně, kamarádsky nabídla, že mohu Jerryho vykoupat u ní. Byla to od ní velká oběť, která se poté opakovala ještě mnohokrát. Díky ti, Květo!!!
 
Historka druhá – Barča a její nejlepší průjem
 
Právě ta Květa, která se od jisté doby stala mou záchranou v případě Jerryho „navonění“, a u níž jsem ho před jízdou domů mohla vykoupat, má fenku Barču. Je to kříženka, která vypadá jako zakrslý retrívr velikosti středního jezevčíka. A zrovna tahle slečinka jednou na začátku prochajdy našla luxusní lidský průjem a neodolala. Využila naší nepozornosti, a velmi, velmi důkladně se tímto lidským výtvorem namazala od hlavy až k patě. Následně nám toto své veledílo s pýchou předvedla.
Bylo to strašné. To mazlavé hnědé … měla po celých zádíčkách, na hlavě, na obojku, na známce, prostě všude. A jako naschvál se ten den rozhodla, že nás bude výjimečně provázet a nebude stíhat Jerryho, jemuž je standardně neustále v patách. Takže oproti normální procházce, kdy Jerryho s Barčou vidíme velmi sporadicky, byla Barča neustále na dohled a hlavně na „dočuch“. No, vůbec jsem Květě nezáviděla.
U auta mně napadla spásná myšlenka a obdarovala jsem Květu mikrotenovými rukavicemi, kterých jsem měla v autě několik párů. Prý je velmi účelně využívala od chvíle, kdy vešly s Barčou do bytu až do okamžiku, kdy byla voňavá slečna asi čtyřikrát vykoupána lidským šampónem – psí by to nepřevoněl…
 
Historka třetí – Jerry  to umí načasovat
 
Jednou se mi takhle ozval kamarád, jestli bych nezašla večer do hospůdky. A protože naplánoval, že budeme spát u něj, navrhl, abych s sebou vzala i Jerryho. S touto variantou jsem souhlasila. Odpoledne jsme se s Jerrym vydali na standardní prochajdu s bulíky, a já nečekala nic zlého. Ovšem Jerroušek můj drahý si umí takovéto věci načasovat. Našel si v lese nějakou hnijící mrtvolu, a prostě se s ní pomazlil. Smrděl neuvěřitelně a mimo toho smradu mi podlomila nohy i skutečnost, že jsem měla poměrně přesně načasovaný návrat z prochajdy i čas, který potřebuji ke zkulturnění sama sebe. Ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že budu muset ještě kulturnit i psa. Leč bylo to naprosto nezbytné. Přilítli jsme tedy domů, Jerryho jsem vrazila do vany a bez okolků jsem ho vykoupala ve svém vlastním šampónu – dvakrát. Poté jsem zcivilizovala sebe, vše jsme stihli a na čas čekali před domem.
Kamarád nás zavezl do své oblíbené hospůdky, kde nás seznámil se svými přáteli. Mezi nimi byl i jeden kluk, který se mi jevil jako typický vesnický týpek žijící fotbalem a hospodou. Jerry se mu zalíbil, a tak mi poměrně značně pomáhal ho zabavit, protože můj čtyřnohý kamarád není vůbec zvyklý na hospodské prostředí. Bylo mi pejska líto a snažila jsem se mu věnovat co nejvíc. Jerry je zlaté zvířátko a večer vydržel. Asi v půli večera, co ho ten fotbalista hladil a muchloval,  jakožto správný psí milovník ho i líbnul na čelíčko. Po této důvěrné hubičce se na mě podíval a ohlásil: „Garnier, červenej.“
Tímto svým konstatováním mě absolutně odzbrojil. No řekli byste do takového kluka, že ho po čichnutí k psovi napadne tohle?
On prostě z vůně mého psa naprosto přesně poznal šampón, ve kterém jsem ho vykoupala! Můj lidský šampón…
 
Historka čtvrtá – chalupáři
 
V létě jsme s Máňou a jejími dvěma bulteriéry Obelixem a Žanetou vyrazili k nám na chalupu. Byla to paráda. Válely jsme si s Mařenkou šunčičky, opečovávaly pejsky, chodili dvakrát denně do lesa na dlouhé prochajdy, prostě supr dovča.
No, a na jedné takové naší dlouhé procházce kluci (Jerry s Obelixem) objevili uhynulou srnku. Byl srpen, děsná vedra, a ta srnka tam už nějaký ten pátek rozhodně ležela. To se ale našim pánům právě zamlouvalo a pustili se do ní. Jerry se důkladně navoněl, a Obelix se do ní pustil přímo s chutí, když ji pojídal.
Naše reakce bohužel nebyla dost rychlá,  Jerry  se stal pánem všech smraďochů, a Obík si stihl pár soust dát.
Vrátily jsme se standardní trasou domů. Máně nezbylo než se modlit, aby srnka nebyla něčím nakažená nebo otrávená, a mě čekalo koupání. Na chalupě máme jen sprchový kout. Proto jsem se musela svléknout jen do bombarďáků a po hlavě se vrhnout do sprcháče se svým miláčkem, jehož smrad mě ponoukal zvracet.
Když jsem byla asi v půli koupání, ze sprcháče se linul neuvěřitelný zápach a já tam skákala nad tím smraďochem jen v kalhotkách, jako naschvál se za mnou stavil kamarád, kterého jsem několik let neviděla.
Bezvadné. Po letech mě viděl zrovna v této úžasné situaci v odéru neuvěřitelného zápachu mrtvé srny…
Asi na to do smrti nezapomene.
 
Veronika Karetová
Další články autorky:
Jak jsem k svému štěstí přišla
Bulíci, aneb jak jsem ke štěstí přišla
Černý Silvestr
Akce tyčka
 


Komentáře
Poslední komentář: 18.03.2008  07:14
 Datum
Jméno
Téma
 18.03.  07:14 Veronika
 17.03.  23:22 Josef 2 Pes
 17.03.  12:34 denda04
 17.03.  12:26 Vesuvanka :-)))
 17.03.  12:23 Jorkšír Z psího pohledu malého jorkšíra
 17.03.  11:00 Mila
 17.03.  08:18 Bobo :-)))
 17.03.  07:41 Hanka
 17.03.  07:27 denda04