Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Kalhoty
Ve svých vzpomínkách, které se pomalu chýlí ke konci, nemohu zapomenout ani na svého parťáka z Krasnice - Otu. Ota byl syn krasnického dentisty a byl o necelé dva roky mladší než já. Bydlel však skoro v sousedství, naše domy stály prakticky na samotě (o tom napíši příště), a tak v době, kdy se přiblížil školnímu věku, stal se mým nejbližším kamarádem. Děvčata, s nimiž jsem byla v ročníku, bydlela až na druhém konci Krasnice a navíc byla úplně jiná než já. Mařenka i s o rok mladší sestrou Hedvičkou pocházely z velmi zbožné rodiny a byly vychovávány od malička k tomu, aby se staly dobrými matkami a hospodyněmi. Jana, další spolužačka, byla zase truc kluka - na tu jsem ani já neměla! No a moji poslední dva spolužáci prostě táhli spolu. Ale mně to nevadilo! Julinka to sice nebyla, ale Ota byl pro každou špatnost a zažili jsme spolu hodně legrace i dobrodružství.
Jednou, bylo to brzy potom, co jsem začala navštěvovat třetí třídu a Ota se stal prvňákem, jsem si to ráno vykračovala do školy. Byl jeden z prvních dnů začínajícího podzimu, a protože jsme byli na Vysočině, bylo zrána dost chladno. Tu jsem spatřila, že proti mně zasmušile rázuje Ota. Jeho maminka měla obavu, aby se synek ráno nenachladil, a tak byl pečlivě oblečený - v elegantním, pod kolena dlouhém baloňáku, na krku kostkovaný šátek, na hlavě nasazený béžový baret. Ale na první pohled se mi na něm cosi nezdálo! Jen jsem nemohla přijít na to co...
"Kam jdeš? Ty nejdeš dnes do školy?" podivila jsem se.
"Ále!" otráveně mávl rukou Ota.
"Musím se vrátit domů. Učitelka ví, že přijdu později..."
"Ale proooč?"nemohla jsem pochopit.
"No, proto!" vyrazil Ota a gestem zkušeného exhibicionisty přede mnou rozhalí svůj baloňák. V tu chvíli mi bylo všechno jasné. Kamarád byl navlečen do košilky, svetru, punčocháčů....ale kalhoty, ty jaksi chyběly! "Jsem ráno spěchal..." utrousil na vysvětlenou a pokračoval v cestě k domovu.