Užila jsem si ho dost. Od mládí jsem byla na zubařském křesílku vařená, pečená. Ne, že bych si zuby nečistila, poctivě třikrát denně, ale nic naplat. Při každé pravidelné preventivní návštěvě objeví paní zubařka nějaký kaz. Že by málo vápníku? Ale kdepak, kosti mám jako slon. Dosud jsem neměla žádnou zlomeninu. Zato můj muž. Ten už snad nemá v těle kostičku, kterou by někdy zlomenou neměl. Když se mu podaří jeden rok bez něčeho v sádře, je to důvod k oslavě.
„Ty bys snad měl stát s helmou na hlavě mezi dveřmi, smějí se mu kolegové, když si při seskoku z korby nákladního auta zlomil pánev. To je prý nejbezpečnější místo.“
Ale zuby má dobré. Do padesáti bez kazu, i když to čištění…
No, nebudu ho pomlouvat!
Za to já: Kaz, léčení, plomba, vypadlá plomba, ulomený zub, kleště, to je rituál, který se neustále opakuje. Došlo i na můstky, korunky a nakonec protéza. Konečně zoubky jako perličky.
Ale, padají mně. Musím si je lepit. Ta chuť lepidla je dost nepříjemná!
,,Dá se s tím něco dělat (?)“, volám paní zubařce.
„Jistě, říká tato, objednám vás a koukneme na to“.
V den „D“ rychle dovařím oběd, protézu pečlivě vyčistím, a vyrážím, chci být na poliklinice včas. Honem, mám už jen dvacet minut a je to dost daleko. Těsně před cílem se mimoděk dotknu jazykem prázdných dásní. Jémine, vždyť já jsem nechala tu protézu doma.
Chvilku setrvačností pokračuji směrem k poliklinice. Pak udělám čelem vzad!
,,To jsi nějak brzy doma“ vítá mě muž. Beze slov jdu do koupelny a ukážu na umyvadlo.
,,Podívej!“ Ne, že by mě politoval…
Otřásá se hurónským smíchem. Představ si, že bys šla ke gynekologovi a zapomněla doma... Co, už jsem ho doříct nenechala, ohnala jsem se po něm ručníkem a spěchala k té zubařce…