Bylo, nebylo (6)
Ze života šlechty
Moje kamarádka Zdenka bydlí v malebné vesničce, co domeček, to pohádka! Byla jsem tam každou volnou chvilku.A moc ráda! Ještě padesát let, a budu taky jejich, říkali bodří sousedé.
Každý má zahrádku, pelargónie v oknech, kočku a psa. Psi jsou čistokrevné a dávné plemeno, které přežije snad všechny vyšlechtěné druhy dalších několik tisíc let. Je to pravá, nefalšovaná směs všech plemen, která se kdy jen mihla vesnicí. Zaručeně u nich nehrozí plození debilních dětí po vzoru šlechtických rodů, kdy se brali nejraději sestra s bratrem, nebo syn s matkou, aby bohatství bylo pohromadě. Také šlechticů nebylo tehdy tak moc, aby se jednoho dne zákonitě nesetkal každý s každým co by – třeba i vzdáleným příbuzným. Degenerace na sebe nedala dlouho čekat.
U psů z naší vesničky nic takového nehrozilo. Byli to živočišní tvorové, s věrností si hlavu nelámali, ale incest nepěstovali.
Náš malý nešlechtic byl tak škaredý, až byl krásný, a nedá se ho popsat ani jako obraz, ani jako socha, ani jako nic. Za vše mluví jeho jméno, které mu hlava rodiny, tedy otec kamarádky přidělil pět vteřin poté, co ho po prvé zahlédl. Táta měl jméno po svém tátovi, Vilfrid, tedy taky nic moc, ale…
„Soudruh!“, zahlaholil. „Soudruh to bude, protože tak vypadá“, a začal se smát jako na psychiatrickém uzavřeném oddělení, když se roznáší snídaně.
Na dědečka Vilfrida po značnou část jeho života dohlížela vězeňská služba co by na podvratného živla, kulaka, a nepřítele dělného lidu. Od té doby v rodině k soudruhům nejenže nepřilnuli láskou bratrskou, přímo je nenáviděli. Matka namítala, že si to ten pejsek nezaslouží, že přece nemůže za to, že má křivé ucho, nějaký našikmo stavěný mozek, a krátké křivé nožičky.
„Hele, já neříkám, že do něho budu kopat, já ho budu mít rád! Ale jakmile se zatváří tak, jako když jsi ho postavila na zem, půjde do Jáchymova“!
„Jak se proboha zatvářil, nebožátko malé?“, nesměle a skoro se slzou v oku děla matka.
„Jako soudruh“, utnul debatu Vilfrid mladší, a dál se o problému nediskutovalo.
Soudruh se měl čile k světu, a za pár týdnů by ho celá rodina nevyměnila ani za zlaté prase. S diamantovým přívěškem místo ocásku. 
Rostl, dospíval, a zdálo se, že ze „soudruha“ má opravdu jen to jméno. Byl milý, spravedlivý, přítulný, a absolutně nezákeřný.
Pak se však stalo něco, kdy Vilfrid skákal ve svých padesáti letech po stromech a neartikulovaně vykřikoval – „a je to soudruh, sviňa jedna zákeřná, a ještě se směje! Já to věděl, já to věděl!“ pištěl na zahradě, a skákal jak pavián ze stromu na strom.
Dle mého názoru Soudruh nemohl za nic. To jen Vilfridova ješitnost a umanutost, a pak ta ostuda u sousedů a hrozící soudní spor - to ho vykolejilo! A to ho omlouvalo.
Krátké shrnutí děje, který měl dost otřesný konec:
U sousedů bydleli „Sousedé“. Jak jinak. Ale to opravdu byli Sousedé! Během jednoho roku se mezi malebnými domky objevilo něco, na co bylo nutno hledět delší dobu, než se pochopilo, že se v tom bydlí.
„A že jim to ti památkáři dovolili“, divili se babky v sámošce, když už se patnáct minut nasliněnými prsty snažili marně dostat dovnitř blbého umělohmotného sáčku. Nad takovým tvrdošíjným sáčkem přijde řeč na cokoliv. A tak se prodavačka, která to řekla své sestře kadeřnici, a to vyprávěla svým zákaznicím, a jedna zákaznice byla babička od kamarádky mé kamarádky dozvěděla, že:
ti noví jsou děsně bohatí, prý dostali skoro celou Šumavu v restituci – nebo to byly Krkonoše pani? No to je jedno, a ještě nějaké fabriky, a baráky v Praze, a tak utekli z Prahy tady, že je tu nikdo nezná, a budou mít klid.
Jo klid! Ten by měli, kdyby nefungoval daleko kvalitnější a spolehlivější přenos informací než je internet mobily, telefony a jiné zbytečnosti. Přenos dat z úst do ucha, a z ucha do úst.
Kromě bazénu venku, bazénu uvnitř, terasy, klimatizace, tělocvičny, zimní zahrady, jezírka na zahradě a spousty jiných ukrytých vymožeností měli také psa! Ovšem – to nebyl pes. To byl šlechtic!
Tentokrát šla informace z čekárny u veterináře, protože se tele od Vavrečků nemohlo dostat na svět, a váhali a váhali, až dováhali, a bylo pozdě. Pro lidi, kteří se zvířaty žijí jako v jedné rodině to je bezpochyby rána. Ale také čerstvá a velmi zajímavá informace k přenosu. Nevím co má Vavrečkovic tele společného s diplomy psa – šlechtice od nových sousedů, ale informace šly ruku v ruce.
Náš nový „Soused Pes“ se jmenoval tak dlouze, a s tolika „von“ a „nevon“, že si celá vesnice zapamatovala jen jméno, které na pejsánka volala nejmladší ratolest.
Lady!
Otec, děd i praděd odněkud snad ze Skandinávie, kde pokořovali přehlídková mola. Matka bez zahanbení, neboť před jejím rodokmenem by studem omdlévali i Přemyslovci.
Pes to byl nádherný, rasa vzácná, v Čechách ojedinělá. A drahý. Hodně drahý!
Se Sousedy nebylo větších sporů, neboť ti se nehodlali kamarádit s každým, a vůkol byli dle jejich mínění jen lidé nízcí, nevzdělaní, hloupí – a nebyli na patřičné úrovni.
Občas jen mimochodem prohodili náhodou nějakou poznámku, která měla způsobit jejich další růst v našich očích. O plazmové televizi, která se jim nevešla na tu zeď u krbu, tak museli koupit novou sedačku, aby ji mohli dát jinde - tu televizi.
O faktuře za stromky a stromečky a keříčky, která by snad uhradila náklady na roční provoz Karlštejnu.
Doposud svorná dědinka se začala dělit na dvě části.
„To se někdo uměl narodit, mají všechno…!“
A na:
„Ať se neposerou z těch peněz! Mají jeden žaludek jako my, jeden zadek, a sranda je s něma teda jako ve funebráckým voze!“
Tak hovořila ta moudřejší část dědiny.
„Jedeme do Rakouska nakrýt naši Lady“, spisovnou češtinou s patřičným důrazem na slovo LADY prohlásila majitelka plazmové televize, která nebyla na stěně u krbu. „Vybírali jsme dlouho, to víte, to není jednoduché, naše Lady má ty nejlepší předpoklady mít výstavní štěňátka, tak i otec musí být zaručeně kvalitní, se všemi atributy otce budoucích šampiónů!“ Tak hovořila tato osoba.
Do Rakouska za ženichem s „von“ a „von von“, a nějakými těmi CACIBY či CAC – to my neznali, my znali Míšu, co lítal za slepicema, Fandu od Kropáčků, co lovil myši, nebo Bobíka, co mu vloni přejel traktor nohu.
Když už se jelo potřetí, a pořád s velkými pochybami, zda se to velké spojení, ten velký třesk dvou šampiónů uskutečnil se zdárným výsledkem, rodina začala hledat v jiných vodách, více na západ. Jejich Lejdinka byla přece absolutně v pořádku!
Byla.
Hárání prý pominulo, a bude se tedy čekat na další. Šlechtic z Rakous asi selhal, nebo nebyl dost vstřícný, či potentní, nebo že by se u Lejdinka z východu zdála přece jen trochu „out“? Ten další ženich, to už bude zaručená superstár!
Netrvalo dlouho, a ve šlechtické rodině začali výskat a jásat, neboť se nakonec ukázalo, že Lejdinka bude chovat!, a to tedy je věc, tak vzácné plemeno, prý se málokdy povede hned napoprvé, a byly toho plné noviny v dědině. Tedy – přenos informací pracoval, až mu skoro baterky vyhořely.
Čekalo se tedy na vzácný přírůstek.
Nemohu za to, ale jsem vtahována do zvláštních situací, a jsem vždycky tam, ke bych radši asi být neměla. Kamarádka mně říká, že jsem jak Jesika Flatcherová, ta kam se vrtne, tam je vražda. Já, kam se vrtnu, tam malér. Jako kdybych za to mohla!
Poflakovala jsem se po zahradě, „Soudruh“ se mně pletl pod nohama, a koukala, kde co vyrostlo nového, a co by se eventuálně dalo předělat, udělat nebo zhňácat do stavu jedlého a poživatelného.
V zadním traktu zahrady, kam už nikdo nechodí, a jsou tam jen křoviska a plevel, jsem na chvilku usedla. „Soudruh“ u nohy. Najednou jako když do něho střelí, a byl pryč. To nikdy nedělal. Byl to disciplinovaný soudruh, dělal jen to, co mu bylo dovoleno, a kradl jen tak, aby to nikdo nepoznal.
Ať jsem volala a pískala jak jsem mohla, „Soudruh“ v čudu. Šla jsem tedy kousek směrem, kam pelášil.
No jasně!
Díra v plotě k sousedům! Jak je to možné? Měli svůj hrad obestavěný kolkolem neprůstřelným plotem, snad byl i pod proudem a napojen na centrum tísňového volání, a vzadu – díra! Že o ní věděl „Soudruh“ bylo podezřelé, ale ona se tam najednou mihla i Lady.
Trvalo mně pár vteřin, než mně došla možná katastrofa...
Přiznám se, že jsem si pohrávala s myšlenkou, že tento svůj objev ponechám ve svém srdci, a „mladým“ ponechám jejich radosti, bez problémů s třídním, majetkovým i vzhledovým rozdílem. A počkám si slavnostního narození slavnostních mláďat slavnostních rodičů v slavnostním domě.
Už byla i jména vybrána, a tipovalo se, kolik štěňátek bude, už byla i zamluvena, a zcela, ale zcela vyprodána! Každý prý chtěl takového vzácného psa! (říkala madam plazmová).
Nebudu napínat. Štěňátka se narodila, bylo jich pět. Dost prý. Natěšení přihlížeči, pomáhači, a veterinář nejdřív rozpačitě koukali a říkali si, jaký je rozdíl mezi sotva narozeným pejskem a dospělým psem tak vzácné rasy. .
Ale netrvalo dlouho, a došlo jim, že otec není „VON“, ale nějaký mrzký chlípník, který se vetřel do jejích honosného sídla, zprznil jejich nevěstu, a určitě znásilnil(!), protože ona by si vybrala muže zásadně urozeného, ze šlechtického rodu, a s patřičným majetkem.
Dále se odehrávala hra z vesnického prostředí, hrána více méně ochotníky, čili nevalné úrovně, zato spád a děj to mělo.
Pátračka. Vypátrán viník (chudák „Soudruh“, neměl šanci uniknout podezření a následně odhalení). Nahlášení škody – hlavně ta morální újma(!) (ještě že to nebylo o zkažené pověsti, ale i o tom se prý u holiče mluvilo), obviňování, jekot nehodný šlechticů, a pak otázka – co teď?
Otázku si kladli samozřejmě „Plazmáci von“. Zbytek dědiny měl jasno. Štěňátka, která měla v sobě krev „Soudruha“ nezůstala dlouho neumístěna. Odebrat je chtěli naši milí lidičkové ještě dřív, než to bylo možné. Že je prý budou krmit z flašky a olizovat vlastním jazykem – jen, aby za ty první týdny nepochytili nic z manýrů šlechty. To by prý je museli utratit!
Dagmar Jarošová