Na samotě
(Ta maminka co vařila a občas ještě vaří obrovské hory jídla, pro dnes už 5ti člennou rodinu mé dcery jsem já. Jména jsou pozměněna na žádost těch o kterých píšu.)
Po dvouletém bydlení v malém pokojíčku na ubytovně v Praze, rozhodli jsme se pro radikální změnu. Koupíme si malý domeček a pryč z velkoměsta. Situace byla příznivá, Tonda dostal padáka z důvodů organizačních změn s poměrně vysokým odstupným a já se těšila na mateřskou dovolenou.
Můžeme si vybrat kde budeme chtít žít, jestli v Čechách nebo na Moravě, ve městě nebo na vesnici, rozjímal Tonda při četbě Avíza. Podívej…Tam se zajedeme podívat! Naším postarším autíčkem jsme vyráželi na obhlídky.
Pořád to ale nebylo to pravé malinové. Začali jsme v okolí Prahy, pak v západních,východních i jižních Čechách, ale mně srdce táhlo domů, na Moravu. Rodiče zestárnou a budou mně potřebovat, říkala jsem si. Mají jenom mně.
Tak jsem Tondu nenápadně směrovala do našeho kraje. Ani se moc nebránil.
Tento a žádný jiný, vykřikli jsme oba současně při pohledu na malý bílý domeček obklopený zahradou. Patřila k němu i louka a kus pole.
Všechno si budeme pěstovat i králíky a slepice budeme mít, už žádná povadlá zelenina, domácí vajíčka i maso, a podívej těch keřů rybízu a angreštu, a ty ovocné stromy..!
Fakt, že domeček je taková polosamota, kus za vesnicí jsme nepovažovali za důležitý.
Rozloučili jsme se s přáteli:
Určitě se za námi přijedete podívat, uděláme si piknik, plánovali jsme.
Svých pět švestek jsme do našeho autíčka naložili snadno.
Než si pořídíme vlastní nábytek a ostatní potřebné věci,budeme přespávat u našich, počítají s tím.
Ještě že to máme kousek.
Tonda se zaevidoval u úřadu práce a řekl: Tak vyhrneme si rukávy, a lehneme si trávy, chtělo se mně dodat.
Ale na to čas nebyl.
Tady tu příčku vybouráme, ale první musíme rozšířit sklep, pak dáme nové podlahy, vymalujeme , natřeme okna a dveře,
Musíme si pospíšit ať se to mrně narodí do hotového, pohladil mně Toník po bříšku. S chutí do toho a půl je hotovo!
Celá moje i Tondova rodina pomáhala, jeden strejda zedník, další natěrač, můj tatínek obstaral bagr, a maminka vařila obrovské kastroly jídla. Jen se po něm vždy zaprášilo, když kamarádi přijeli na pomoc. Tak jsme si tedy piknik nepředstavovali, smáli se, když večer zalézali unaveně do stanu na naší loučce.
Práce se dařila, domeček brzy prohlídnul, a mohli jsme se nastěhovat doopravdy.
Teď musíme porýt to pole, připravit na jaro. Rozhodli jsme se vše pěstovat ekologicky. Žádná umělá hnojiva, žádné chemické postřiky! Ze vsi nám ochotně přivezli fůru hnoje…
No, že by nám voněl, to se říct nedalo. Tonda v práci vyzvídal od zkušených kolegů. Jak se sází česnek? Ten miluji, dávám si ho všeho!
Já ti už moc nepomůžu, smutnila jsem, už se nemůžu ani ohnout.
Opovaž se něco takového dělat, ty už si jen chystej věci pro miminko, neboj já všechno zvládnu!
Česnek sázel když už skoro mrzlo, a bylo hotovo!
Ještě že jsme si pořídili krbová kamna, teď si u nich odpočineme, pustíme si krásnou hudbu a budeme koukat do plamenů…
Toníku, honem, tašku a jedeme! Už je to tady….Děťátko chce ven !
Opravdu Lenko?
Jemine bolí tě to moc?
No, myslím, že tak příjemné jako když šlo dovnitř to není, ale všechny jsme to vydržely, tak snad nebudu výjimka, pokoušela jsem se vtipkovat.
V nemocnici seděl celou u mě a držel mně za ruku.
To jsem si nemyslel, že je to tak strašné, vydrž lásko! Ale ten pocit když mu podali naši malou Zdeničku!
Holky moje, než jsem si vás mohl odvést domů musil jsem odházet tunu sněhu!
Do jara nám bylo krásně…
Toník zatím neměl práci, tak se o nás staral, nakupoval, kutil v domečku, odpoledne jsme naložili Zdeničku na sáňky a procházeli jsme se po okolí. Nebyl problém zajet do poradny nebo k lékaři, auto se šoférem bylo po ruce. Když přišlo jaro, Toník začal pracovat, ráno odjížděl autem a já zůstávala sama doma. Neměli jsme ani zavedený telefon, i když žádost byla podána už před lety původními majiteli. Mobily tenkrát ještě nebyly.
Mým společníkem bylo malé štěně, dárek od rodičů. Měl z něj vyrůst pořádný hlídač.
Zatím jsem musela hlídat spíše já jeho! Občas se zaběhl a tak jsem ho se Zdeničkou v kočárku jezdila hledat!
Nastala práce na zahradě! Ta byla na mně. Zasadila jsem mrkev, petržel, rajčata, okurky, zelí, brambory, květák, kedlubny, ředkvičky. Pak jsem zalívala a okopávala. Nejlépe se dařilo plevelu!
Brzo byla naše zahrada ve stylu „ala“ džungle. Práce jsem měla pořád hodně a nebylo ji vidět! Sotva jsem na jednom záhonu skončila, mohla jsem začít znova.
A přišly pohromy! Sucho, vedra, nebo zase mokro, přízemní mrazíky, mandelinky se pustily do brambor, housenky do zelí…
Okurky napadla plíseň. Mrkev vyrostla taková podivná, pokroucená, prožraná od háďátek, nakonec jsme s ní krmili králičky.
To bude zdravé masíčko, říkali jsme si, při kosení a sušení sena. Jo, to by nesměl přijít králičí mor!
Ale stejně, dokázali bychom ty roztomilé tvorečky zabíjet? O slepice se postaral lišák…
Jel jsem kolem vašeho domečku a viděl jsem jak se kolem potuluje lišák, říkal mně v místním obchůdku nejbližší soused. Pořádný kousek, chodí vám dávat dobrou noc? Ne, tak roztomilý nebyl, zadávil nám slepice.
Ale jahod, těch jsme si opravdu užili, i rybízu, malin, třešní, angreštu. Když už jsme měli plný sklep zavařenin, sirupů, a ovoce neubývalo, lákali jsme známé. Přijeďte se na nás podívat, můžete si natrhat co chcete. (Hlavně ať se toho zbavíme! ) První rok jsme sklidili opravdu hodně brambor, měli jsme co rozdávat. Ale nejdříve jsme je museli vykopat! Další rok jsme vykopali jen o něco víc než jsme zasadili. Naše chovatelské a pěstitelské sny se začaly zvolna měnit v noční můru...
Jé, vy si tady žijete jako v ráji, říkali nám naši přátelé, kteří bydleli ve městě v paneláku. To vám závidíme, ten klid, nikde ani živáčka... Ale rýt ten lán, to se jim nechtělo. Naši nabídku taktně přešli a odjeli. Určitě šli na zmrzlinu nebo do kina, nebo jen tak bloumat po ulicích.
To byla zase moje nynější představa ráje…
Když se narodil Edík, měla jsem všeho už plné zuby
Já tady pořád jen s dětmi nebudu, lkala jsem, já chci občas i s někým mluvit, jet na procházku s vyparáděným kočárkem, prohlížet si výkladní skříně, ani děti tu nebudou mít žádné kamarády. Navíc se bojím, když tu nejsi…
Když si představím, jak zase budu sbírat mandelinky, otřásl se Toník. To pole bych nejraději zatravnil.
Ale zase sekat tolik trávy, a kam s ní? Někteří mně radí ať si pořídíme krávu.
No nazdar, pomyslela jsem si. Ale nemyslel to vážně, natolik už byl poučený…
Musíme se přestěhovat, to je jediné řešení! Domeček prodat a koupit jiný, víc mezi lidmi. O panelákovém bytě jsme přece jen neuvažovali. Nebylo to ze dne na den, ale podařilo se. Nový dům potřeboval jen novou střechu, zavést topení, udělat koupelnu! Doufáme, že už je to naposledy, říkali přátelé a příbuzní, že víc domků už opravovat nebudete. Tentokrát ještě ruku k dílu přiložíme, ale příště! Žádné příště nebude.
Bydlíme na předměstí, máme malou zahrádku, akorát tak na pár jahod a květin, na dvorku máme posezení, v letních večerech tam grilujeme, posedíme se sousedy i s přáteli. Naše děti dovádějí s jinými dětmi.
Už je to to pravé malinové….
Marta Heraltová
