Milionář je ten, kdo vlastní milion a může rozhazovat. Rozhazovat jsem sice moc nemohl, ale milion jsem vlastnil. Stačilo k tomu málo: vyměnit ve směnárně více než dvanáct marek. Za jedinou dostanete totiž okolo 85 000 tureckých lir... Předtím jsem se ovšem přihlásil na autobusový zájezd do Turecka s lákavým názvem Pláže a antika Malé Asie.
Šestatřicet turistů s pěti členy posádky vyrazilo v posledních dnech jara na blízký východ, který však byl tuze daleko. Téměř tři dny průměrnou rychlostí okolo 40 - 50 km trvá průjezd Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. Zejména Rumunsko je charakteristické úzkými rozbitými silnicemi, po nichž se plouží kolony tiráků. Kuriózní musí být pohled shora na objížďku Bukurešti, kde se po rozbitých panelech s půlmetrovými dírami jezdí slalom v obou směrech. Nezúčastněnému pozorovateli se musí zdát, že všichni řidiči jsou opilí...
"Nevzrušujte se příliš dlouhými prodlevami na hranicích, nebuďte nevrlí na celníky a pasovou kontrolu. Jedete na Balkán, a ten už tak trochu patří do Orientu," nabádal nás průvodce před půlnočním příjezdem na maďarsko - rumunské hranice. Věděl, o čem mluví. Celníci totiž kategoricky vyžadovali potvrzení o zajištěném ubytování v tureckých kempech a za ústupek považovali tak vysoký bakšiš, že jsme raději popojeli o 50 km k jinému přechodu. Tam putovala igelitka s několika pivními plechovkami z ručky do ručky a za hodinku celní a pasové formality skončily, aby se totéž opakovalo na druhé straně hranice. Igelitka pak posloužila i při silničních kontrolách v Rumunsku, kdy byli řidiči obviňováni z překročení rychlosti, ačkoliv kotouček tachografu svědčil o opaku.
Po celodenním putování Rumunskem jsme konečně na hranicích v Giurgiu. Tytam nebo daleko před námi, jsou doby, kdy stačilo ukázat pasy a jelo se dál. Teď čekáme a zbůhdarma utrácíme vzácný čas dovolené, zatímco průvodci hledají adresáty igelitových tašek. Na autobus se vrhají mračna komárů a ten se v mžiku stává uzavřenou pevností, v níž zuří lítý boj s krvežíznivými nájezdníky. Konečně je nám dovoleno přejet Dunaj a vjíždíme do Bulharska. Po komárech jakoby se zem slehla. První nocleh pod stany korunuje první úsek dlouhé cesty.
Další překvapení nás čekalo na turecké hranici. "Brzy se octnete ve standardní demokratické zemi", uklidňoval nás průvodce při rumunsko-bulharských strastech. Po přejetí hranic nás však Turci znavigovali do kryté haly. Tam stál bulharský autobus a u něj rozbalovali Bulhaři své mohutné rance na dlouhých lavicích a celníci mezi nimi slídili jak kuna v kurníku. "Všechno vyndat na lavice", zněl příkaz a v našich očích se objevil děs. Celník však ledabyle prošel kolem, tu a tam ohmatal batoh a za dvě minuty jsme opět nakládali. Byli jsme u cíle.
Mešity a minarety
charakterizují turecká města stejně jako cibulovité věžičky našich kostelů. A také stánky s koberci a koženým zbožím, podobně jako u nás trpaslíci a sklo. A výstavba. To je první, co zaujme i nepozorného pozorovatele. Tisíce rozestavěných bytových domů a domků po celé zemi. Inu, turecké hospodářství. V úzkých uličkách menších měst krámek na krámku, dílnička na dílničce. Mezi tím se pohybují domorodci, ženy v evropském i islámském oblečení, dlouhých sukních, blůze a nezbytném šátku na hlavě, z něhož vykukuje jen část obličeje. Po silnicích se valí auta všech světových značek, favority a felicie v provedení pick-up nevyjímaje. Při procházce po bazaru vás turečtí obchodníci zdaleka zdraví, chtějí vědět odkud jste, a když se to dovědí, odpovídají několika českými slovy: Ahoj. Dobrá cena za česká koruna. Vida, a pak že je na tom naše měna tak zle!
Měli jsme štěstí a hned v první mešitě, kterou jsme navštívili v "bráně Orientu", Edirne (někdejší Adrianopol), jsme narazili na skupinku postarších pánů, tureckých turistů, kteří neváhali v mešitě vzdát čest svému prorokovi. Postavili se před schůdky vedoucí k Mekce, přiložili si palce s roztaženými prsty k uchu, asi aby lépe slyšeli. Pak pokrčili kolena, položili na ně dlaně. Poklekli a opakovaně se dotkli hlavou země. Pak se posadili na paty a chvíli se modlili či meditovali.. A opět hlavu na zem. Povstali, pokročili kolena, na nichž měli položeny ruce a odešli. Alespoň tak jsem si to zapamatoval.
Selimova mešita na nás udělala velký dojem, jak by ne, je to vrcholné dílo Sinana, nejslavnějšího architekta sultánů, ještě dokonalejší než Sulejmanova mešita v Istambulu. A pak už se střídal dlouhý pobyt v autobusu s koupáním a prohlídkami antických památek. Trója, Pergamon, Efes, Milét, věštírna v Didymě, města a skalní hroby dávných Lýků. Nelze popsat, jaký to na nás zanechalo dojem, když jsme si uvědomili, jak rozvinutá společnost zde žila dávno před tím, než k nám přišli Cyril a Metoděj. Pochopili jsme úctu Američanů k evropským středověkým památkám.
Kempování po turecku
Každodenní přejezdy nám umožnily poznat turecké autocampingy. Někde jsme byli téměř sami, hlídáni až do rána. Jinde jsme se ocitli uprostřed stanujících Turků. Bylo na co se dívat. Náš soused přicestoval ve velkém osobáku s velkým T na kapotě (Taurus?) s ohromným rancem na střeše. Pak začalo vybalování. Nevěřili jsme svým očím , co se do auta zvící Fiat Croma vešlo. Velký stan s předsíní, 120litrová lednička, mikrovlnka s dvěma plotýnkami, barevný televizor s velkou obrazovkou, přenosný gril na dřevěné uhlí, vířivá pračka, plastikové židle a stoleček, koberec do stanu i do předsíňky a jako zlatý hřeb klec s andulkou. Nakonec natáhl Turek kus drátu s objímkou, pověsil na stan, zavěsil houpací síť a bylo vymalováno. Procházka po kempu ukázala, že takto je tam vybaven každý.
Pamukkale kouzla zbavené
Každý, kdo se zajímá o turistické atrakce o této slyšel. Je vskutku světová. Pamukkale znamená Bavlněný hrad a tento název vystihuje skutečnost. Minerální vody s vápencem vytvořily bělostné skalní útvary s krápníkovou výzdobou. Na skalách je mnoho bazénů zalévaných termální vodou, ve které se ještě loni cachtaly tisíce turistů z celého světa. Letos byly skalky i bazénky suché, obklopeny plotem s mnohojazyčnými nápisy, sdělujícími, že v zájmu ochrany je vstup zakázán. Vodu využívaly jen hotely a penzióny pro své hosty...
Piknik na pláži
jsme zažili v nejižnější části naší cesty, v Antalyi. Za soumraku se sjely na kamínkovou několikakilometrovou městskou pláž stovky aut. Z každého vyšla mnohočetná rodina s dětmi, babičkami i dědečky. Každý něco nesl: ten kobereček, jiný gril, další koš s potravinami, hry a hračky. Zatímco se děti koupaly v teplém moři, dospělí připravovali večeři. Grilovaly se plátky, kebab, kuřata. K večeři patřila mísa rajčat s okurkami, nechyběl ani meloun. V konvici vřel čaj, jinde se zapíjelo pivem s honosným názvem Efes Pilsen. Také jsem je ochutnal a bylo překvapivě dobré. O tom, že technologie i výrobní zařízení mají původ v naší republice by mě nemusel nikdo dlouho přesvědčovat.
Rodinky na pláži setrvaly dlouho do noci. Ráno jsme pochopili, proč nás včera překvapil nepořádek a špína: všude vysypané hromádky popele z grilů, slupky od melounů, kosti z kuřat, korunky z láhví a tu a tam i střepy. Na pořádek si hold Turci příliš nepotrpí.
Jeden den v Cařihradu
je dosti málo na tuto desetimiliónovou megapoli, jedinou, která se rozkládá současně na dvou kontinentech. Stihli jsme si právě tak v poklusu prohlédnout Staré město s Ajou Sofijou, byzantským chrámem přestavěným na mešitu, a další mešity, Sulejmanovu a Modrou. Nejvíce nás zaujal sultánův palác Topkapi s pokladnicí a rozlehlým harémem. Nejzajímavější jsou zdejší sbírky zbraní bohatě vykládaných drahokamy, zlaté trůny, historické nádobí, vzácný porcelán, dobové oblečení atd. Starší a sečtělejší zde nacházeli zhmotnění svých dětských představ. Hradní stráž v starobylých šatech nám zahrála a turisté fotili a filmovali. Show to byla parádní. Cestou na Velký bazar jsem pochopil význam rčení "smradu , jak v Cařihradu". Automobilový provoz ve městě se dá srovnat jedině s pražskou magistrálou, a kvalita ovzduší taktéž.
Nakupování po turecku
Pověstný cařihradský bazar na mne velký dojem neudělal. Je to rozsáhlé bludiště krytých uliček plných stánků, kde lze dostat cokoliv: koření, kožené zboží, zlato, oblečení, hračky, domácí spotřebiče, upomínkové předměty a bůhví co ještě dalšího. Návštěvník si musí dát pozor, aby neprojevil o zboží třeba jen pohledem zájem, jinak se ihned stane obětí prodavače. I tak ho prodavači oslovují, podávají mu ruce, ptají se odkud je. O cenách se dá těžko hovořit, záleží na tom, jak kdo umí, nebo je ochoten smlouvat. Já to dělal tak, že jsem koupi odmítal a odcházel. Turek mě chytal za rukáv a začal cenu snižovat, ale odmítal jsem ji i dál. Mezitím mě přátelé odváděli, přesvědčovali, abych nekupoval a prodavač stále ustupoval, až se nakonec zeptal, kolik jsem ochoten zaplatit já. Navrhl jsem méně než polovinu původně nabízené ceny a bylo na prodavači, aby uhádal něco navíc. Stále jsem však nabízel méně, než za kolik byl ochoten prodat. Když jsem dosáhl toho, že se šel zeptat šéfa, zda smí zboží za tuto cenu prodat, zdálo se mi, že už je to cena reálná. Nevím, třeba to od něj byla jen finta. Mně se ale podařilo usmlouvat pěkné kožené sako z 380 na 240 marek. "Yes, economic situation in Czech republic is difficult", komentoval svůj souhlas s cenou šéf.
Cesta domů
Byla únavnější než cesta tam, na hranicích se opakovala hodinová čekání, při nichž se nic nedělo, ačkoliv jsme byli třeba jediným autobusem k odbavení. V Rumunsku nás pobavil pohled na vojáky v bleděmodrých maskáčích, asi aby se lépe ztráceli na stromech při pohledu ze země. Na maďarských hranicích jsme absolvovali zvlášť protidrogovou a zvlášť celní kontrolu, při níž jsme museli opětovně opustit autobus. Asi proto, aby se nám dlouhým čekáním nezkrátily žíly. Pak jsme vjeli do Maďarska a cítili se navzdory nesrozumitelným nápisům skoro jako napůl doma. Zdá se, že pozůstatek habsburské monarchie dřímá v každém z nás.
Měli jsme svým způsobem štěstí. Kdyby zájezd proběhl o týden později, kdo ví jak bychom se dostali přes povodněmi zuboženou Moravu domů.
Ivo Krieshofer
Pozn. autora:
Jak jste jistě poznali, naše cesta se konala už téměř před 10 lety. Určitě se leccos změnilo, ale věřím, že na zajímavosti to neubralo.