Máme rádi zvířata… Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Na stránkách našeho magazínu běží stále seriál, do kterého přispíváte svými příběhy. Má název "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy (info@seniortip.cz). Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Zde je další příspěvek o černém tlustém kocourovi...
Miláček
V době stěhování do panelového domu se nájemníci stěhovali i se svými mazlíčky. Většina z nich bydlela původně na vesnicích, které musely být kvůli těžbě uhlí zbourány. Jedni z našich nových spolubydlících měly krásného velikého černého kocoura. Byl to takový bytový kocour, který nikdy venku nebyl. Občas jsme ho zahlédli a nechal se milostivě pohladit.
Jednou přišla jeho majitelka a požádala nás, zda bychom ho nemohli měsíc hlídat. V té době jsem byla na mateřské, takže jsem byla doma a nebyl tedy problém se o něho postarat. Dostali jsme instrukce a klíče od bytu. Paní upozornila, že bude smutný asi nebude moc žrát, ale že je tlustý dost, tak ať si neděláme proto starosti. Sousedi odjeli a tak večer jsem mu přinesla jídlo do kterého se hned pustil. Ráno už stál u dveří a tak jsem si ho odnesla o poschodí výš, abychom oba měli společnost. Většinu dne prospal, ale přece jen jsme se rozhodli ho zvážit. Tedy nejprve mne s ním v náručí a pak bez něho.
Za několik dní jsem vařila květák s bramborem a on neustále na mne packou dorážel. Vysvětlila jsem mu sice, že to není jídlo pro kočky, ale on se své misky ani nedotkl, jen jemně mne packou upozorňoval, že je tam. Tak jsem mu názorně předvedla, co člověk jí bez masa a dala trochu do misky. Navrch přidala plátek rajčete aby oběd měl kompletní jako my. K mému údivu to vše sežral i to rajče.
Po čase jsme z hrůzou zjistili, že přibral a tak nastala drezura. Několikrát denně jsem s ním běhala ze šestého patra po schodech dolů a nahoru. Kocour nehubl, za to já ano, za což jsem dostala od doktora při kontrole vynadáno. Každý večer jsme ho vodili do jeho garsonky, no spíše nosili, protože jak ráno utíkal nahoru, tak večer se mu od nás dobrovolně nechtělo.
Měsíc uběhl, majitelé se vrátili ze zahraničí a jejich první cesta byla za Miláčkem. Paní mu přinesla čerstvá játra a jen ho zavolala, tak okamžitě utekl a schoval se do koupelny pod vanu. Vytáhnout nešel a tak paní s pláčem odešla. Trvalo dlouho, než se nám ho podařilo lapit a vzpouzejícího odnést majitelce. Sice na jednu stranu mi paní bylo líto, ale pak jsem si řekla, že alespoň ví, že jsme se o něho dobře starali.
Po čase se nám narodilo dvounohé kotě, ale kocour jim často utekl k našim dveřím. Už nikdy jsme nebyli požádáni o hlídání jejich Miláčka.