Chvála stereotypu
Jako oslí můstek k této chvále musím napsat jakousi předmluvu či vysvětlení. Když jsem se jistě bláhově a snad i odvážně pustil do psaní těchto chvál, zamýšlel jsem jich napsat asi šest. K mému neskonalému údivu – samozřejmě i díky bezvadným původním ilustracím přítele Františka Kratochvíla – se dostavilo několik tak příznivých ohlasů, že jsem se rozhodl s laskavým svolením redakce jednoho skvělého internetového magazínu v těchto trochu podivných grafomanských chválách pokračovat. Plánování mi ale nikdy nevonělo a měl jsem k tomu své pádné důvody. Konec slavné „Dvouletky“ na podzim v roce 1948 „nás pětatřicátníky“ poslal ze sekundy gymnázia do jednotné školy a o plánování v dalších „Pětiletkách“ hanba hovořit. To jsem ale opravdu trestuhodně odbočil daleko do minulosti, a tak rychle zpět k meritu této chvály.
Jak jistě pozorné čtenářstvo brzy zjistilo, pomalu ale jistě jsem byl při tomto chválení nucen zapojovat nejen své řídnoucí znalosti a zasuté vzpomínky, ale i různé encyklopedie, tištěné i internetové. Vůbec se za to nestydím, vždyť nejen láska, ale i zvědavost a učenlivost by měly kvést v každém věku! Takže se dejme čile do chvály stereotypu.
Řekneme-li stereo, každému se asi nejspíše vybaví různé moderní audiovizuální přístroje. O ty mi ale samozřejmě nejde. Řecké slovo stereo neznamená jen prostorový, ale zejména také pevný a tělesný. Stereotyp tak byl původně tisk z nějakého trvalého a pevného odlitku, což se jistě zapomnělo. V současném významu ho ale v přeneseném významu chápeme, jako opakovaný a neměnný vzorec či chování. Stereotyp má dokonce v různých oblastech různé významy, a samozřejmě ne vždy chvályhodné, takže musím být opatrný.
Bohužel mám dojem, že stereotyp je vnímán spíše negativně, jako nezáživné opakování stále stejných pohybů či pochodů. Stereotypní dunění „techna“ či výsledek známého latinského rčení o kapce, která hloubí v kameni nikoliv silou, ale častým padáním (gutta cavat lapidem non vi, sed saepe cadendo) jistě chválit nelze, vždyť tou padající kapkou ve středověku dokonce mučili vězně! A tak stereotyp, spíše než chválu, potřebuje vlastně nejdříve jakousi rehabilitaci.
Uvědomme si, že nebýt přesně naučeného koordinovaného souboru pohybů, vlastně bychom neudělali vůbec nic! I mne občas vadí dávat při chůzi neustále a opakovaně jednu nohu před druhou, ale vždycky nakonec musím pochválit tento dynamický stereotyp, který přece neomylně dovede mé nohy a tím i celé mé chátrající tělíčko třeba k ledničce. A o stereotypních pohybech, které jsou většinou nezbytné k početí a zachování rodu, raději taktně pomlčím.
Kromě těchto nezbytných vrozených pohybů jsou i další velmi chvályhodné stereotypní pohyby naučené, které ovládají jen opravdu výjimeční jedinci. Třeba skvěle koordinované pohyby prstů na klaviatuře piána nebo varhan, kde se zapojují i chodidla varhaníka či varhanice. Nesmíme ale zapomenout i na sportovní fanoušky, kteří si s gustem vychutnají stereotypní koordinované pohyby vrcholných sportovců. A jistě by se našla celá řada příkladů dalších.
Jako pokud možno stále věčný ještě alespoň „skorooptimista“ si samozřejmě nemohu vynachválit různé velmi blahé stereotypy přírody, které lahodí našim očím a uším. Mám na mysli pohyb a ševelení listů ve stromech, pohyb a šumění mořských vlnek na pobřeží či plápolání táborového ohně a praskání jeho hořících polen. To vše dovede člověka doslova uhranout.
Život člověka je ale jeden z nejtěžších, a tak na konec se ještě musím zmínit o dalším velmi důležitém aspektu některých stereotypů. Je zcela jistě potřebné a chvályhodné proti leckterým pochybným a negativním stereotypům bojovat a lidé by je měli co nejrychleji změnit. Jde o jisté neblahé stereotypy individuální i společenské. O těch individuálních ví jistě každý sám, ale jsou i jisté stereotypy, které jsou ve společnosti zakořeněny po celé generace, a které neustálým stereotypním opakováním podporují netoleranci mezi lidmi. Patří sem nejen více méně „nezávadné“ vtipy o blondýnkách, tchýních, policajtech, či Skotech, ale i vlastně velmi nebezpečné karikatury Rómů, Židů, muslimů, vypasených válečných štváčů atd. Vím, že je to jedno z největších lidských dilemat a bude to přetěžké. Ale mám důkaz, že změna alespoň některých z těchto společenských stereotypů je možná. Musím se ale na závěr vrátit dalším oslím můstkem do poválečného mládí. Z té doby si velmi dobře pamatuji nesčetné karikatury vypasených válečných štváčů z Wall streetu, jak s doutníkem v ústech koketují s atomovou bombou. V tehdejším Dikobrazu se to jimi přímo hemžilo, a kde je jim konec?
Tak nevím, byla to chvála chvályhodná, či ne? Jako obyčejně to musím ponechat na mínění laskavých čtenářů.