My lidé 20. let 21. století si bez přestání stěžujeme, jak nic nestíháme, jenže co naše chorobné odkládání činností, do kterých se nám nechce, a utápění času v nesmyslech, neboli ona nenáviděná, ale všudypřítomná prokrastinace? Mimochodem tohle slovo pochází z latinského procrastinus, které lze přeložit jako „patřící zítřku". Jenže co když už žádný zítřek nepřijde? Když si položím otázku, jestli bych dělal tohle, i kdyby mi zbývalo posledních pár hodin života, u velkého množství „běžně vykonávaných“ činností jsem si odpověděl, že ne. A to rychle, jasně. Prostě ani náhodou! Tak proč skrze ně mrhám darem, jakým je čas?
K tomu doplňme ještě druhou otázku – věnovali bychom tváří v tvář našemu konci některým činnostem tolik času a zájmu, co nyní? Protože ano, přiznejme si, že řadu rutinních, nutných a mnohdy i velmi nudných činností prostě vykonávat musíme, i když se nám tisíckrát nelíbí. Jenže můžeme k nim přistupovat výrazně aktivněji a efektivněji a ušetřit tím ve výsledku značné penzum času. Času, který se najednou „vynoří“ jako by navíc a odnikud – i když tu celou dobu byl, jen my jsme trpěli slepotou. Kdo z nás by to neznal, že?
Každý podléháme prokrastinaci s větší či menší mírou, lišíme se v naší cílevědomosti, pevné vůli i nastaveném životním tempu. Ono kdo toho prostě musí (nebo chce!) stihnout hodně, ten toho také hodně stihne, kdo má všechno na salámu a nepřetrhne se, ten se také nikam nepožene a že udělá zlomek toho, co ten první, neřeší a netrápí ho. Každý žijeme s jiným osobním nastavením. Thomas Alva Edison pravil, že spát čtyři hodiny je nutnost, pět hodin pohodlí, šest lenost… Upřímně trochu drsné, názory na délku spánku se různí, ale zkuste spát denně o hodinu méně a tu hodinu věnovat něčemu, na čem vám záleží, v čem se chcete zdokonalovat… Je to sedm hodin každý týden, tři sta šedesát pět hodin ročně… Co když budete trénovat hru na hudební nástroj, vzdělávat se, tvořit, pracovat na svém projektu…? Jsou to obrovské možnosti, kam se můžete posunout… a nebo spát (samozřejmě nesmíte překročit hranici, kterou vaše tělo vyžaduje).
Času na smysluplné projekty můžeme mít podstatně více, než se domníváme. Jde o to přemýšlet nad tím, že existují věci důležité a nedůležité, věci naléhavé a nenaléhavé, a podle toho k nim přistupovat. Něco je opravdovou ztrátou času a u jiných věcí můžeme zvážit, jak u nich čas ušetřit, případně není-li to možné, jak strávenému času dát větší smysl třeba souběhem dalších činností. Soudím, že přesně tohle bychom měli na paměti náš poslední den – dát každému okamžiku smysl a přímo brutálně, nemilosrdně nakládat s každou jeho sekundou! Představte si, že vám každý den přistane na bankovním účtu 86 400 korun (dolarů, euro…). Jsou vaše. Jediné omezení – co do dvaceti čtyř hodin neutratíte, o to zase přijdete. Jak by to asi dopadlo? Tolik sekund má každý den (mimochodem parafráze citátu Tomáše Bati). Dá se toho stihnout tolik, stačí jenom chtít!
Čas nelze koupit, nelze ho ani ukrást či vrátit zpět, nedá se znásobit ani vyvážit veškerým zlatem, které na zemi existuje. Jak tedy vyjádřit hodnotu času? Snad tak, že je to dar hodný bohů. Tak k němu úměrně tomu přistupujme. Chraňme si ho. Buďme tvrdí. Nesmlouvaví. Říkejme NE na to, co nechceme dělat, na to, co nepotřebujeme. Náš čas je náš majetek, a proto pečlivě zvažujme, s kým se o něj podělíme. Znám lidi, kteří jsou tak lakomí, že přemýšlí snad o každé koruně, zda ji utratí, či ne. V životě by se s nikým nerozdělili o peníze, ale o svůj čas se dělí na potkání s kde kým. Kolik času jsme promarnili si ovšem povětšinou uvědomíme až v okamžiku, kdy nám zoufale chybí. Zamysleme se, jakou část života strávíme v zaměstnání, což je prostě nevyhnutelné (a není na tom nic špatného). Jak důležité je, jakou si zvolíme profesi. Nedovedu si představit chodit každý den do práce, která by mi nedávala smysl a nebavila mě. To žádné peníze na světě nenahradí a je mi líto každého, kdo to tak nemá.
Také vlastníte neustále bobtnající hromadu knížek, které si jednou zaručeně přečtete? Sepisujete dlouhý seznam filmů a seriálů, na které se rozhodně podíváte, až bude trochu víc času? Máte vysněná místa, kam byste chtěli cestovat, jen na to teď není ta vhodná doba? Lidi, se kterými se chcete určitě zase jednou sejít, popovídat si (zatelefonovat, napsat si…) ale teď holt řešíte jiné věci? Čeká na vás doma pes, který touží lumpačit, škemrá o trochu pozornosti, nastavuje břicho na pohlazení, ale musí počkat? Děti, se kterými si nemůžete hrát, protože musíte makat, abyste vydělali peníze – a všechno to přece děláte pro ně, ne? Ok. Tak se vraťme zpátky na začátek. Umřeme. Všichni. Třeba už zítra ráno. Dneska večer. Za dvě minuty. Ty knížky si už nepřečtete. Filmy neuvidíte. S kamarády si nepokecáte. S dětmi si nepohrajete. Pes zůstane ležet v pelechu s tím smutným pohledem, ve kterém jako by se zráčilo: „Já jsem ti to říkal.“ Třeba nezemřete vy, ale váš kamarád. Psa srazí auto. Děti dospějí a odejdou z domu. Co s tím? Prostě důležité věci patří na první místo. A není nic důležitějšího než my sami a naši blízcí, naši milovaní. Možná se mýlím, ale domnívám se, že málokdo (možná nikdo?) na konci svých dní lituje toho, že málo dřel v práci nebo málo uklízel… Přesto jsme schopni tomu obětovat tolik času.
Den má dvacet čtyři hodin, a i když započítáme všechny „nezbytné nutnosti“, pořád by nám mělo zbýt dost času na nás – na to, co nás zatraceně baví a toužíme to dělat prostě jen tak, sobě pro radost. Rád pokládám svým žákům v rámci lekcí psychologie otázku, jestli si dokáží denně vyčlenit alespoň šedesát minut pro sebe – matematicky to činí 4,17% z celého dne, takže hodně, hodně, hodně málo, ne? A děsí mě, když značná část respondentů tvrdí, že ani tu jednu hodinu nemají! (Mimochodem tvrdí to i řada dospělých, kterým pokládám totožnou otázku.) V tom případě bych mohl drsně pokračovat: A proč teda vůbec jste na světě? Pokud si pro sebe nezvládnete „ukrást“ ani jedinou hodinu, s jakými pocity večer usínáte? A s jakou vidinou se ráno probouzíte? Pravděpodobně jdete od úsvitu k soumraku s tím, že roztáčíte kolečka systému, naplňujete očekávání společnosti… bravo, skvělé… a pak prostě jednoho dne zmizíte, aniž by si toho systém a společnost všimla (takovými kolečky totiž disponuje v řádu miliard). Gratuluju, právě jste s vypětím přežili svou existenci, místo toho abyste ji naplno prožili.