Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nový život se sluchadly
 
Jsem chlap! Jsem stárnoucí dědek! Zrovna tak jako moji vrstevníci, tak i já se bohužel neobejdu bez celé škály bolístek a neduhů, které se s lety zhoršují a doprovází nás až do hrobu. Některé neduhy se dají snést lépe než jiné. Zbytněná prostata dědka sice v noci prohání, takže stěží dokončí sen, ve kterém právě dává nemravný návrh o třicet let mladší dívce, ale to není nic oproti tomu, že když si kýchnete, tak je váš umělý chrup mezi lidmi, se kterými právě zavádíte akademickou debatu o přednostech zubních implantátů.
 
Postupná a potupná ztráta paměti vás přivede do různých trapných situací, na které byste nejraději zapomněli, což se naštěstí stejně stane, aniž byste se museli namáhat. Já si například vůbec nepamatuji nikoho jména. Fikaná strategie, kterou používám stále častěji je, že pány přívětivě oslovuji slůvkem “kamaráde,” zatímco na dámy se připitoměle usmívám a častuji je slovíčkem “zlatíčko.” Moje žena si už dávno zvykla na to, že jí stále oslovuji “miláčku.” Dokonce jí to lichotí.Toho si zrovna nedávno všimli lidé, kteří k nám zavítali myslím že na Štědrý den, ale nejsem si tak docela jistý. Mohly to být klidně moje narozeniny. Jeden manželský pár, myslím, že to byl Jim a Barbora, byl nesmírně udiven, jak krásně tituluji svoji manželku, navzdory tomu, že s ní sdílím lože již padesát let. Dokonce mně po straně řekli, jak je to úžasné, že jsem si po tak dlouhé době dovedl k ní udržet tak krásný vztah. Barbora si dokonce bílým kapesníčkem utřela závistivou slzičku, která se vedrala do jejího oka. Tím druhým, suchým, probodla manžela, naklonila se ke mně a sdělila mi, že přestože jsou s Jimem teprve necelých deset let, ten bezcitný bambula jí říká “Brambora.” Prý totiž zapomněl její jméno!! Musím se přiznat, že kdyby tato dáma věděla, že já nazývám ženu “miláčku” z přesně toho stejného důvodu, jistě by o mně ztratila dobré mínění a proklela by mužské pokolení.
 
Nemíním se však zabývat věcmi, které nás před odchodem do věčných lovišť sužují. Podívejme se ale na jednu z tělesných vad, která dříve nebo později postihne většinu obstarožných lidí-na postupnou ztrátu sluchu.
 
Pravda, po dlouhá léta jsem předstíral, že špatně slyším. Hlavně v situacích, když můj miláček (ááá, teď si vzpomínám, že jde o ženu Máňu) na mně něco chtěl, nebo když mě třeba peskoval. To jsem na její volání mlčel jako zařezaný s tím, že ji vůbec neslyším. To ovšem, pánové, známe velice dobře. Ženy tomu říkají “selective hearing.” A většinou mají pravdu, i když my samozřejmě tvrdošíjně trváme na tom, že povelům velice špatně rozumíme. Tato výmluva se obyčejně střetne s výrokem “Nekecej a nedělej ze mě blbou, já vím dobře, že to hraješ.” A jelikož mají ženy většinou pravdu, jako vlastně ve všem, tak se seberete a jdete umýt koupelnu a ostříhat zahradu, jak vám bylo veleno. Marná sláva, předstíráním hluchoty daleko nedojdete.
 
Jenže potíž je v tom, že ona se ta ztráta sluchu bohužel opravdu dostaví. Nejdříve jsem si k uchu přikládal srolovanou ruličku čtvrtky papíru, což mně vysloužilo, že jsem byl nazván “komediantem.”
 
“Nehraj to na mě, já vím moc dobře, že slyšíš. Kdybych navrhla, aby sis šel koupit pivo, tak žádnou ruličku nebudeš potřebovat, ty komediante,” prohlásila žena, když jsem v zoufalé naději ji slyšet, použil tohoto triku.
 
“A vůbec, když si myslíš, že blbě slyšíš, tak si zajdi k audiologovi si udělat test. Stejně je to pro starý lidi zdarma,” navrhla žena Máňa (tak nějak se, myslím, jmenuje) načež jsem odvětil 
“Co jsi říkala?”
 
Žena jenom obrátila oči v sloup, povzdychla, vytočila číslo na mobilu a udělala mně schůzku na vyšetření sluchu na místní klinice.

 

“Tak pojďte dál, pane,” řekla přívětivě krásná Indka v bílém plášti. Jelikož jako audioložka byla zvyklá jednat s pacienty hluchými jako pařez, pobídku abych vstoupil do ordinace zaječela vysokým hláskem, který nebylo možné neslyšet. Po předběžném rozhovoru mne audioložka Mimi posadila do vzduchotěsné kukaně, na hlavu mně dala sluchátka a do ruky tlačítko, se kterým jsem měl reagovat na stovky zvuků, kterými mne začala posléze bombardovat. Nejlépe jsem slyšel tlukot vlastního srdce a hučení krve v hlavě. Potom také dost silné tóny, ale ty pozvolna přecházely v tišší a tišší, až jsem slyšel naprostý houbelec, ale abych nevypadal jako úplný blb, tak jsem v té zadýchané kabince tlačítko stiskával jen tak, aby ta svatá Indka měla ze mne radost. Tato šílená procedura s drobnými obměnami trvala přes hodinu. Když mně Mimi do sluchátek pouštěla anglická slovíčka, která jsem měl opakovat, zjistil jsem, že tady se švindlovat nedá a že Mimi zjistí, že nejsem jenom hluchý, ale navíc nevzdělanec, který neumí anglicky. Já jsem ta slovíčka komolil, protože jsem jim prostě nerozuměl.
 
Zpocený jsem se z kabinky vypotácel, zatímco Mimi studovala obrazovku počítače plnou různě barevných grafů a křivek. Po shlédnutí červených grafů jsem dospěl k názoru, že jsem opravdu hluchý jako poleno.
 
Audioložka, která mne fascinovala nejenom tím, jak dovedla hbitě interpretovat ty záhadné křivky, mne ještě fascinovala svými křivkami. A to tak, že jsem si umínil návštěvu co možná nejvíce prodloužit.
 
“Tak úplně hluchý zase nejste, Ivane,” radostně prohlásila Mimi. “Ano, zjistila jsem ztrátu sluchu hlavně při nízkých frekvencích, ale to spraví sluchadla,” řekla optimisticky a já seděl jako zařezaný. “To spraví s-l-u-ch-a-d-l-a,” opakovala hlasitěji a zřetelněji krásná audioložka. Načež já opět nereagoval a koukal jako Jelimánek před sebe, předstíraje, že vůbec nic neslyším.
 
K mé nemalé radosti audioložka přistoupila ke mně a jak mně narovnávala nějaký přístroj na hlavě, tak se o mne lehce otřela z bílého pláště deroucím se poprsím. V tom momentě jsem si uvědomil, že byť stařec, přece jenom pěkná ženská ve mně probudí vášně mladíka.
 
“Slyšíte mne ?” zeptala se Mimi a já, abych jí konečně udělal radost, jsem odvětil, že ano. A dodal jsem, že takto profesionální vyšetření jsem nikdy nezažil. Mimi se pousmála, řekla, že se rádo stalo a z futrálu vyndala sluchadla značky PHONAK. “Největší technická novinka, která nepotřebuje baterie,” vysvětlila a dodala, že jenom Švýcaři dovedou něco takového vyrobit. Navíc lze sluchadla regulovat prostřednictvím mobilu! Tato informace mně, technickému analfabetu, vzala dech. Zrovna tak jako cena, kterou Mimi řekla potichu, abych snad neomdlel.
 
“Kolik?” zeptal jsem se.
 
“Sedm tisíc dolarů,” prohlásila Mimi a rychle dodala, že vláda z toho uhradí 900 dolarů. “Takže to nebude tak bolet. Takhle vás to bude stát jenom 6100,” sebevědomě prohlásila a předala mně krabici se sluchadly a desítky různých hejblátek zapotřebí k tomu, aby člověk konečně slyšel.
 
Ano, vydal jsem ten mrzký peníz za švýcarskou vymoženost, která měla učinit zázrak a vrátit mně téměř ztracený sluch. Vím, že jsem na palici. Koupil jsem sluchadla, protože za příplatek 200 dolarů mám zaručeno, že mohu kdykoliv během dvou let navštívit krásnou Mimi a nechat ji nasazovat sluchátka na mojí hlavu a přitom se zlehka dotýkat bílým pláštěm mé pleše a nosu. Ano, utratil jsem svoje ušetřené bankovky, které jsem měl v prasátku pro strýčka Příhodu.
 
Slyším lépe? Slyším. Bohužel ale hlavně ženu Máňu. V hlučné hospodě slyším starou belu zrovna tak jako před tím, než jsem měl ta úžasná sluchadla. Navíc mne v kostele provázejí nevraživé pohledy, protože jak mají věřící vědět, že manipuluji se zapnutým mobilem, abych mohl regulovat sluchadla a ne, že během mše si s někým vyměňuji emaily!
 
Stálo to za ty dlouhé peníze? Hmmm… Pakliže krásna audioložka Mimi přistoupí na můj návrh třikrát týdně kroužit kolem mé hlavy s mohutnou hrudí oděnou ve voňavý bílý plášť, pak definitivně ano!
 
Ivan Kolařík
 
* * * 
Koláže pro Senior Tip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora
 
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 16.01.2018  10:53
 Datum
Jméno
Téma
 16.01.  10:53 Edita
 14.01.  16:37 ferbl
 14.01.  12:24 Ivan Omluva pani profesorce
 14.01.  12:05 Ivan
 14.01.  07:07 Jana Reichova
 13.01.  18:46 Josef Čermák Pokračujte dál ve psaní!
 13.01.  18:26 uděk
 13.01.  15:19 Svatava
 13.01.  11:10 Von
 13.01.  08:20 Václav Humor je kořením života