V posledních čtyřech letech jsem dvakrát zažil podobné kouzelné okamžiky. Slyšel jsem zpěv duše dávného domova, z kterého jsem prchal před sedmdesáti roky. Poprvé to bylo v květnu 2015 při autogramiádě knihy "Rozlet - příběhy Milana Kroupy" v gymnáziu Václava Beneše Třebízského ve Slaném, které jsem se s Milanem zúčastnil. Zúčastnil se jí i celý profesorský sbor a pár set studentů. Brzy po zahájení jsem já - a jak jsem později zjistil - i Milan a většina přítomných - pocítil, že jsme společnou vlnou v tisícileté historii země, v které jsme se narodili, že její epizody slávy i ponížení jsou nesmazatelně zaznamenány v našich duších a jsou mezi dary, jimiž jsme obohatili historii země, která nám, když jsme byli na kolenou, nabídla nový domov, a kterou jsme se naučili milovat.
Podruhé jsem sounáležitost s rodnou zemí pocítil při koncertu litomyšlského sboru KOS v kostele sv. Václava v Torontu 2. prosince 2017. Sbor, který má 48 hudebníků, patří mezi nejlepší evropské (a pravděpodobně i světové) smíšené sbory a jeho koncerty byly odměněny nejhledanějšími vyznamenáními nejen v ČR, ale i v řadě jiných zemí.
Sbormistr sboru Milan Motl, který má mimořádné zásluhy o úspěchy sboru a jehož práce je vysoce ceněna porotami doma i za hranicemi, zahájil koncert smrští tonů, která mi vzala dech a napověděla, že se máme na co těšit. A měli...
Čas divů začal už před koncertem. Poněvadž už jsem starobylý a různě porouchaný, cestuji (pokud ještě vůbec cestuji a cestuji velmi zřídka) většinou kolečkovou židlí, postrkovanou střídavě přáteli Alexandrem Havrlantem, Martinem Přibáněm a někdy prof. Johnsonem. V tomto případě to byl Martin Přibáň, který mě dostrkal až k čelu kostelní síně, v níž se koncert konal, a tam mě představil elegantnímu muži, který mi byl mocně povědomý, ale neměl jsem ponětí, kdo by to mohl být. Ale jakmile jsem uslyšel jeho jméno – Dr. Michael Šust – byl jsem doma.
Setkal jsem se s ním začátkem 90 let v Torontě. To ještě neměl titul, ale byl mimořádně sympatický, nábožensky založený mladý muž s nádherným basovým hlasem. Dělali jsme leccos společně, nejvíc se pamatuji (poněvadž mi to Dáša Rydlová připomněla) na koncert, který jsme připravili pro Sokol v Ottawě, na kterém Michael zpíval a Dáša ho doprovázela.
Od té doby Michael urazil velký kus cesty: získal doktorát musických umění na univerzitě v Bostonu, založil organizaci Czech Symphony Project, jejímž je dosud „directorem“, vystoupil v řadě oper a koncertů, zpíval před prezidenty Havlem a George W. N. Bushem a co je pro něj nejdůležitější, stal se pastorem (dnes „senior pastor“) Harvest Bible Chapel v St Louis. Jedním z vrcholných okamžiků zájezdu sboru KOS jistě byl okamžik, kdy tři mladí členové sboru byli v jeho kostele pokřtěni.
Michael vystoupil jako sólista na koncertě v Torontu a jeho hlas – stejně jako před třiceti roky - i tentokrát zněl v srdci dlouho po tom, co dozněl v našich uších. Ale to platí o celém koncertu. Po smršti tonů, jimiž koncert zahájil, nás Milan Motl provedl zahradou svých oblíbených skladeb a my jsme nadšeně tleskali- a někteří z nás – včetně mne, chvílemi viděli zpěváky i sbormistra závojem slz radosti.
To byly okamžiky, kdy jsem znova - jako před třemi léty na slánském gymnáziu - pocítil sounáležitost se svou rodnou zemí, Horovou zemí „stokrát pokoušenou“, zemí, v níž hluchý Bedřich Smetana donutil věčné ticho, aby vydalo partituru „Mé vlasti“.