Krev sněhu Tento článek nám poslal mladý student a poprosil o zveřejnění. Bolest je těžké překonat a zbavit se jí, ale třeba se člověku aspoň trochu uleví, že to ze sebe dostane, že se z toho vypíše…
Vše začalo v pátek. Ten den jsme se balili a připravovali na dobrodružství, které čekalo v alpských horách. Tam na nás čekal čtyřhvězdičkový hotel se spoustou lákavého jídla, luxusní wellness a prostorné bílé pláně sjezdových drah. Po příjezdu na hotel jsme se ubytovali ve svých apartmánech a šli jsme na uvítací drink, jakožto pozornost a přivítání v hotelu. Cinkli jsme si tedy na šťastný a pohodový týden v horách. Tehdy jsme netušili, že odjedeme o jednoho míň.
Ráno jsme vstali a šli na snídani, při které jsme konzultovali počasí, dráhy, které sjedeme, v kolik se sejdeme na obědě a kdy se večer půjde do wellness. Ten den si budu pamatovat nadosmrti. Při posledním sjezdu před obědem se stala tragédie, kterou s těžkým srdcem vám budu líčit. Po snídani jsem se podíval na hodinky a oznámil jsem skupině, že v 11,45 si dáme sraz před restaurací. Všichni si nazouvali lyže, oklepávali od sněhu přeskáče, nasazovali kukly a brýle. Dali jsme se do pohybu. Sjel jsem dva sjezdy a připravoval se na třetí. V tu chvíli mě nenapadlo, že se stane taková bolestná hrůza. Jeden z kamarádů svižně řezal zatáčky do slalomu. Při jedné z posledních zatáček se mu odepnula lyže.
Zařval jsem: Kristiáne!
V tu kratičkou chvilku vyletěl z dráhy a spadl ze srázu dolů. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly hrůzou, nemohl jsem racionálně přemýšlet. Neváhal jsem a rychlostí větru jsem sjel k místu, kde jsem ho spatřil naposled. Sundal jsem si lyže a přiběhl ke srázu. Ten pocit, zda žije nebo je mrtev, byl vyčerpávající. Podíval jsem se dolů a spatřil krvavou skvrnu pod hlavou Kristiána. Ležel tam dole sám. Ve své krvi. Hleděl jsem na něj a byl v absolutním šoku a hrůze. Cítil jsem, jak mi tělem probíhá mravenčení. Musel jsem ze sebe tu hrůzu a bezmoc dostat.
Kristiáne, proč?
Pomozte mu někdo, zavolejte horskou službu, vrtulník, dělejte něco!
Lidé kolem pobíhali jak mravenci a já se upřeně díval na to purpurově temné místo pod Kristiánem. Nevnímal jsem svět, jenom tu bolest.
V ten večer jsem se zamkl do koupelny, napustil si horkou vanu a ležel v ní. Nehybně. V depresích. Mé tělo se ve vodě ani nepohnulo. Stav vyčerpanosti. Myšlenkami jsem byl jen u toho momentu, kdy se mu odepnula lyže a já si zpětně uvědomil tu chvíli, kdy jsme dávali lyže na seřízení. Když se Kristiána ptali, zda je pokročilý lyžař, on nepochopitelně řekl, že není. To osudové „NE“ ho sprovodilo ze světa. Věděl, že je zkušený lyžař, a přesto řekl, že není.
Vrátili jsme se domů a následoval pohřeb. Poslední rozloučení.
Doposud jsem se neodvážil jet do Alp. Ten pohled na hory mě děsí. Mám strach, že zase otevře ránu, která mě tak zasáhla.