Samovaření a další experimenty
Přestože mě ve škole žádné chemické ani fyzikální pokusy nijak zvlášť nezajímaly, dnes běžně experimentuju v kuchyni. Ne že bych byla tak nadšená kuchařka. Spíš tak nějak vařím ála co dům dal (protože jsem líná jít hledat nějaký skutečný recept a pak ještě shánět deset chybějících ingrediencí, z nichž devět se dá koupit jen v jedné specializované prodejně v Praze nebo na trhu v Brazílii). Ale hlavně jsem se stala specialistkou na tzv. samovaření – a to mi přineslo mnoho nových zkušeností a objevů.
Samovaření je metoda nakrmení rodiny s maximální úsporou času. Aneb vaření podle jednoduchého vzoru „naházet všechno do hrnce / pekáče a uvařit / upéct“. Je to velmi funkční systém pro všechny aktivní ženy, které nechtějí svůj život strávit u sporáku. Jako u všech ostatních kuchyňských prací tu bohužel platí pravidlo, že kuchař musí hlídat čas. Protože jídlo se sice samo uvaří, ale klidně taky samo připálí, mrcha. A tak jestli nemáte fungující minutku, popř. jestli nejste schopni si vzpomenout na to, abyste ji nastavili, ev. pokud tohle všechno sice zvládnete, ale pak se stejně nikdy nezvednete ihned po zazvonění, počítejte s tím, že vaše samovaření bude mít karcinogenní důsledky.
Já osobně díky efektivní metodě samovaření tu a tam vytvořím též nějaký vedlejší produkt. Posledně jsem třeba zjistila, že se zase až tolik nemusím bát zubní protézy. Už totiž vím, jak to budu dělat s jídlem. Přišla jsem na to náhodou. Dala jsem vařit kuře na paprice a na dvě hodinky jsem na něj zapomněla. Když jsem se pak snažila hutný vývar zahustit do omáčky, maso se při míchání úplně rozpadlo. Dobrá zkušenost do důchodu. Ta kuřecí kaše s paprikosmetanovou příchutí byla docela chutná a ani jsem neušpinila mixér.
Mým nejefektivnějším kuchyňským pokusem ovšem bylo stvoření přírodního olejometu. To dáte do hrnce na plotně trochu oleje, jednu větší nakrájenou cibuli a necháte to samopéct asi tak dvacet minut. Když konečně hrnec začne hořet, nastříkáte takové množství studené vody, jakou rychlostí chcete, aby se olej rozstříkl po kuchyni. (Sralbotkové, kteří si to nakonec rozmysleli, uhasí požár pokličkou a nechají hrnec několik hodin vychladnout. Nadšení sralbotkové mohou alespoň pozorovat, po jak dlouhé době je požár schopen se samovznítit.) Bonusem při tomto pokusu jsou pak následné experimenty při hledání takového čistícího prostředku, který není jako běžné prostředky, ale zvládne navrátit vašemu zuhelnatěnému hrnci jeho starou podobu. (Mluvím o barvě. Pokud nevydržel tvar, ten nový je určitě lepší, avantgardní.)
Jak sami vidíte, na samovaření je úžasné, že dělá z kuchyňské rutiny skutečnou zábavu. Je to moderní způsob, jak se postarat o rodinu a zároveň se něco nového naučit. Inteligentní hospodyňka se nikdy u sporáku nenudí!
Zdroj fotografií: pixabay.com, Clker-free-vector-images