Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem můj osud (7)
 
Irácká neobvyklá zaměstnání
 
Na světě existuje jistě spousta řemesel, zaměstnání či služeb, o kterých nemáme ani tušení, nebo která už upadla v zapomenutí. Kdopak například dnes ví, že ještě  za první republiky táhli krajem tak zvaní kočebráci, potulní prodavači drobných levných tretek, zpravidla z Balkánu, slovenští drotári, co tenkým mosazným drátem oplétali hliněné kuchyňské nádobí, potulní sklenáři, nosící tabulky skla v krosnách na zádech, nunváři, co dělali ze sviněk a kanečků pouhé vepře a z býčků volky, kožkaři vykupující za haléřové částky králičí, jehněčí a kozlečí kožky, a hadrníci, jak procházejíce vesnicemi, hlučně vyvolávali „Dráátúvať, léétúvať, óókna zasklívať!“, nebo „Hadry, kosti, kužéé!
 
Jsou ale jinde i taková, která by u nás buď nenašla uplatnění, nebo, ač s týmž cílem, jsou prováděna značně odlišně a pak se člověk diví. V Bagdádu bylo (a jistě pořád je) takovou službou čištění ucpaných odpadů, tedy něco, co u nás vyřeší příslušná firma pomocí několikametrové ocelové spirály za pár minut. Tam se ale používá mnohem starší, jednodušší a levnější metoda a užívá jí čistič kanálů.
 
A jak si ji objednat? Snadno – to si jen den nebo dva počkáte až na ulici uslyšíte „hábabzbulá“ (nevím, zda je to správně, ale tak nějak mi to znělo), vyběhnete před dům a zavoláte: „Ya, azizi, taal ihna!“ 1) a ten gentleman v dlouhé dišdáše 2) a s tradičním strakatým šátkem kolem hlavy s potěšením poslechne, nechá si ukázat problém a vrhne se do práce.
 
Hned druhý den po nastěhování do domu jsem zjistil, že voda z vany i z WC-mísy odtéká tak pomalu, že než bych se dočkal úplného vyprázdnění, mohl bych ranní toaletu provádět jen ob den. Svěřil jsem se s tím problémem sousedovi, vysokému policejnímu důstojníkovi, a ten hned druhý den zajistil výše uvedeným způsobem pomoc. Byl jsem toho svědkem, a tak mohu tu operaci popsat.

Pan kanálpucr se opravdu objevil, soused ho zavolal, zadal mu úkol a s mými díky v zádech opustil scénu, která neměla být nikterak lákavá. Zato chlapík se měl se ochotně k dílu. Odtáhl poklop žumpy, poklekl a jiných nástrojů nemaje, ponořil svou hubenou paži až po rameno do odpadní roury a pečlivě vydrápal a po kouscích vytahal překážku. Byl to chuchvalec papírů, vlasů, exkrementů a hemžících se švábů. Ti, co byli předtím přicucnuti na stěně jímky, prchali ve zmatku po šátrající paži jako po mostě přes jeho hlavu a ramena do bezpečí.
 
S obdivem jsem musel uznat, že je to chlapík neohrožený a statečný, neb dokončil dílo, aniž se nechal tím hejnem jakkoliv vyrušit. Nakonec požádal o plastový kbelík, naplnil ho vodou z kohoutku na stěně domu a hrnul se do domu propláchnout odpad v koupelně, aniž si ten hnědočerný povlak umyl. To jsem mu už ale svěřit nechtěl a raději to později udělal sám.
 
Teprve teď si v tom kýblu umyl ruce, utřel do podolku a požádal o mzdu, pouhých dvou dinárů. Vyplatil jsem mu je rád a přidal ještě dva, v uznání jeho vysoké odbornosti. Což byla ovšem chyba, protože od té doby u nás ještě dlouho dvakrát v týdnu zvonil s představou, že ti nekulturní cizinci jistě zase brzy ucpou kanál, aby mu dali vydělat.
 
*
 
Podobnou a nezbytnou službou, stejnou jako v Evropě, leč značně rozdílně vykonávanou, je péče o zahradu kolem najaté rezidence. Nezbytnou proto, že jako všichni cizinci, zejména ti, kdo pracují v zemi na základě kontraktů s vládními organizacemi, měli jsme i my za morální povinnost poskytnout práci nějakému domorodci.
 
Obývajíce dům se zahrádkou, tady nikoliv hotel nebo pouhý byt, bylo nám najmout si zahradníka. Tedy člověka, který se za zahradníka považoval a na rozdíl od předcházejícího fachmana používal už nástroj, t. j. cosi mezi srpem, mačetou, či sekerkou. Jeho služby spočívaly v tom, že dvakrát v týdnu přišel zalít trávník, tedy zaplavit ho ze systému užitkové vody až nevyčnívalo jediné stéblo. Protože z naší strany nikdy žádné jiné přání neslyšel, měl dosti pohodlný džob. Po pravdě ale musím dodat, že ho nezaměstnával jen náš dům, ale že pracoval i pro řadu dalších zákazníků, kteří ho možná pověřovali i jinou činností.

 
 
Jen jednou jsem měl možnost vidět, k čemu s sebou nosil ten jediný nástroj (tráva se nesekala, protože nikdy nevyrostla víc než do pěti šesti centimetrů). To když majitel domu rozhodl porazit jeden ze schnoucích pomerančovníků. To tedy nepřišel zahradník do zahrady s motykou, s lopatou, aby vykopal rozmarýnu, či křen, ba ani s pilkou, nýbrž toliko s tou svou srpo-mačeto-sekerou a pustil se do té soušky tak na loket vysoko od kořene, kde kmen měl v průměru jen čtrnáct centimetrů, jak jsem později zjistil. Nelžu, když říkám, že mu to dílo trvalo déle než čtyřicet minut. Jistě, s pilkou by se mu to bylo podařilo mnohem dřív, ale jemu na čase nezáleželo a ušetřil za nákup zubatého nástroje. Stejným způsobem zbavil  kmen větví, srovnal z těch trosek hromadu u vrat a druhý den odvezl jako topivo. Jen na místě činu po něm zůstal ježatý pařízek velikosti zahradního trpaslíka, jaké kupují naši západní sousedé u Vietnamců v chebské tržnici.
 
*
 
Další zajímavý obrázek se mi naskytl, když jsem jednoho jarního rána přijel k domu, kde jsem měl kancelář, a spatřil v koruně jedné z datlových palem stojících po stranách vjezdu chlapíka cosi tam kutícího. Nechtěl jsem na něj čučet, ani se zeptat, co tam dělá, protože jsem spěchal a ani neměl dostatečnou znalost jazyka. Teprve později mi George prozradil, že to byl opylovač datlových květů.

 
 
Datlovník totiž vyroste buď jako prašníkový, zpravidla ze semene, nebo pestíkový, množený z prýtu pestíkového stromu. Pestíkových stromů se vysazuje omezený počet, jen jeden na 20 až 30 prašníkových a je tedy třeba v době, kdy se počnou toulce pestíkových lat otvírat, což děje se počátkem března, květy uměle opylit, jinak by palma zůstala jalová. A to se provádí právě v koruně stromu tak, že z prašníkového stromu se uřízne malá část květenství a vloží se do rozevřeného toulce laty pestíkové nebo se nad ni zavěsí, aby se pyl vyprašoval na blizny. Tak se po opylení vyvíjejí  z pestíkových květů plody.
 
Tím se tehdy mně, a teď i vám, dostalo vysvětlení, kdo je opylovač a komu tedy vděčíme za sladké plody, kterých jsme tam spořádali kila, což každému doporučuji. Nejen, že jsou chutné, ale také zdravé a i jinak tělu prospěšné.
 
*
 
Člověk, který se musí z jakéhokoliv důvodu pohybovat ve vedru městských ulic a nemá čas, či peníz k posezení ve stínu čajovny, vezme rád zavděk i douškem prosté vody. Uslyší-li opakované volání „Moi, moi! Moi moi!“ 3) ví, že neumře žízní. To osvěžující slovo prozpěvuje „sak´ka“, prodavač vody, nosící ten životadárný nápoj ulicemi v bohatě ozdobené desetilitrové nádobě zavěšené řemenem na rameni. Za pár filsů (1 fils = 1/100 ID) uhasí vyprahlý poutník mučivou žízeň ze společného čtvrtlitrového hrníčku, připoutaného řetízkem k té nádrži.
 
Nevím, jak ta voda chutná, protože jsem této služby nikdy nevyužil, ale v každém případě může mít stejný účinek, jako hlt koňaku ze soudku na krku bernardýna kdesi v Alpách. Pokud ovšem s tím douškem z hrníčku nespolkne zákazník i něco navíc, co tam nechal jeho předchůdce.
 
*
 
Co zajisté v Evropě nespatříte (nevím ovšem, zda ne už na Balkáně), jsou moudře se tvářící muži sedící v iráckých městech, hlavně ovšem v Bagdádu, před různými státními úřady za malými stolky, vybavenými zpravidla starou Underwoodkou, a trpělivě čekají, jak pavouci v síti na zákazníky.
 
Jsou to veřejní písaři, nezbytná pomoc a spása pro ty, kdo se nenaučili číst a psát (nechci říct přímo analfabety – je to takový dehonestující výraz), nebo i pro cizince, kteří nemají takové Žoržíky, jak jsem měl já. Převážně jde ovšem o osoby staré, protože současníci již toto základní vzdělání mají.

 
 
Obyčejně sedí před takovým úřadem písařů víc, ale přesto jsem byl často svědkem, i mnohahlavých front. Zákazník přistoupí ke stolku a předloží písaři svůj problém. Nastane dlouhé jednání a vysvětlování, které postupně graduje a za živého kibicování okolí dojde k dohodě, písař naklepe na stařičkém stroji dopis, nebo vyplní ručně formulář, zákazník převezme dílo, zaplatí a před stolkem už stojí další. Zdálo se mi to být docela výnosné, ale nepříliš perspektivní zaměstnání – pokrok jde dál, i na Blízkém Východě.
 
*
 
Často, když jsem viděl na obrazech či v knihách historické námořní koráby, zejména ty velké válečné s jejich mohutnými stěžni, vrtalo mi hlavou jak je ti  staří loďaři vyráběli. Jak mohli vytvořit ty obří stěžně vážící jistě tuny, ráhna, klouny a tisíce fošen a trámů. A to až do devatenáctého století bez páry, či jiné mechanizace. Jistěže než v potu tváře pilou a sekerou, ale jak? Porazit těmi dvěma nástroji strom je, jak víme, poměrně snadné, ale přetvořit ho v nebetyčný, rovný a hladký stožár? A rozřezat na trámy, fošny, prkna a prkýnka? Neměl jsem tušení, jak to ti staří tesaři, sekerníci a loďaři dokázali.
 
Až jednou, když jsem na jedné ze svých krátkodobých pracovních cest na slané jezero u Abu Khasibu poblíž Basry projížděl malou vesnicí, kde se vyráběly menší celodřevěné lodě pro říční dopravu, uviděl jsem to na vlastní oči. Řidič zastavil, aby si koupil čerstvou placku *) a já s kolegou jsme vystoupili z rozpáleného vozu protáhnout si těla ve stínu palem, když jsem spatřil něco, co mne se rázem vrátilo o dva tisíce let zpátky.
 
Na jakési návsi, plácku tak dvacet na patnáct metrů, stálo lešení z palmových kmenů pospojované zkříženými svlaky z hrubě otesaných hranolů, přivázaných k základu silnými provazci z kokosových vláken a zajištěných železnými kramlemi.  Nahoře, asi dva a půl metru nad zemí spočívala platforma z několik fošen, uprostřed s mezerou v níž ležel odkorněný, asi třímetrový dubový kmen o průměru dobrých padesáti centimetrů, zajištěný proti pohybu po stranách několika klíny a na druhém konci důmyslnou smyčkou kokosového lana.
 
Nad tím kusem tvrdé kulatiny stál rozkročen, jak mu to jen  propocená dišdáša dovolovala, muž s károvaným šátkem na hlavě **) a dole proti němu na prachem a pilinami pokryté zemi druhý. Oba dvoumetrovou pilou břichatkou oddělovali od toho kmeniska fošnu o tloušťce asi pěti centimetrů. Když řez dosáhl k lešení, kmen i s pilou posunuli o něco zpět až za příčné břevno, znovu uklínovali a pokračovali v řezání mezi podélnými trámy lešení. Nepřestavitelná dřina a navíc při 40 stupních Celsia ve stínu!

 
 
Nevydrželi jsme to a seběhli z cesty k těm dvěma, co krájeli dřevo stejně jako otroci za Hamurabiho. Zastavili s očividnou úlevou práci a prostřednictvím našeho řidiče Hašima jako tlumočníka, se mi konečně dostalo poučení, jak se vyráběly dřevěné stavební prvky za biblických dob a očividně ještě i dnes a to nejen pro výše zmíněné koráby.
 
Oba muži byli bratři, členové velké rodiny člunařů a o tuto nejnamáhavější práci se dělí ještě s dalším bratrem, otcem a dvěma švagry, jinak by zakázky nezvládli.
„Ze střední části tohoto kusu bude, effendi,***) pět z dvaceti žeber čtrnáctimetrového člunu“, tlumočil Hašim, „a pár tenčích prken.“
 
Mne ale zajímalo, jak dlouho jim potrvá rozřezání toho kmene na požadované množství a kvalita fošen a tedy efektivita této dřiny vzhledem k ceně konečného díla. A odpověď mne ohromila.
 
„Tři hodiny, effendi. Střídají se po hodině s další dvojicí, která mezitím vykonává jinou, lehčí práci.“
 
„A jak dlouho trvá stavba celého člunu,“ ptám se.
 
Hašim drmolí mou otázku dobře dvě minuty a další tři trvá odpověď. Nakonec se zapojí do hovoru i ten třetí a diskutují spolu za čilé gestikulace, jakoby na nás a naše potem zbrocené tváře a propocené košile zapomněli. Využil jsem toho a prohlédl pilu s úctyhodnými zuby a při představě, že bych tímhle nástrojem  musel porcovat to tvrdé dřevo za účelem živobytí, bylo mi jasné, že bych vypustil duši dřív, než bych si vydělal jediný dinár.
 
Když jsme se konečně dověděli, že celá loď má být předána v hotové formě za pouhé čtyři měsíce, pokládal jsem to za takových okolností za nesmysl. Nicméně jsme ale projevili zdvořilý obdiv, podělili ty dva krabičkami Chesterfieldek a na naléhání mého téměř už upečeného kolegy s díky opustili toto starobylé pracoviště. Dodnes lituji, že jsem u sebe neměl svou Minoltu, takže nezbývá, než připojit alespoň svou neumělou kreslenou ukázku.
 
Touto poslední zmínkou o blízkovýchodních povoláních chci, mimo jiné, ukázat, jak se někde musí lidé živit. Zejména při představě, jak jsme my, v našich zeměpisných šířkách a délkách zpohodlněli a jak bychom bez mechanizačních pomocníků už nebyli schopni vydělat si na chléb svůj vezdejší.
 
1) „Hej, příteli, pojďte sem!“
2) běžný oděv v arabských zemích, dlouhá „košile“ od krku až na zem
3) „Voda, voda!“
*) tenký placatý nekvašený „chléb“ o průměru cca 50 cm, pečený na vnitřní straně půlkulovité klenby pece
**) károvaný šátek a na něm položený stočený černý provazec
***) uctivější oslovení pane, asi jako kdysi u nás „vašnosti“
 
Luděk Ťopka

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 11.08.2016  10:27
 Datum
Jméno
Téma
 11.08.  10:27 Luděk
 07.08.  06:27 LenkaP
 06.08.  11:39 Von