O lišce
Liška seděla na břehu a čekala. Na svého milence čekala. Od rána do večera, den co den. Za každého počasí. Vyhlížela, kdy jeho čumák a špičaté uši rozhrnou houští a jeho zrzavá srst se zaleskne v teplém slunci. Neúnavně sledovala druhý břeh. Její milenec žil na druhém břehu. Napovídal jí, že tam žije sám. Liška mu věřila. Žádný jiný lišák nebyl chytrý jako on, žádný neměl tak nádhernou srst a mrštné tělo a silné zuby. Ani takovou vůni, která rozechvívala její chřípí. Žádný jiný lišák se k ní tak nepřiblížil a nepodmanil si její mysl a tělo. A jaký to byl lovec. Žili spolu krátce a nikdy s ním netrpěla hladem. Měl velké špičaté zuby a dovedl v nich přinést i srnče.
Jednoho večera se zničehonic ztratil v houští na druhém břehu. Řeka nebyla divoká ani hluboká. Drobné vlny se tříštily o kameny. Její lišák po nich snadno přeběhl.
Liška na něj čekala. Ani nelovila, ani se za deště nevracela do své nory. Jen seděla a čekala. Věřila, že přijde, že něco přinese. Když už vyhládlá liška začala ztrácet naději, její milovaný lišák se mihl na druhém břehu. Skočil do řeky a položil jí k nohám živého králíka. Párkrát se jí čumákem otřel o čenich, zavrtěl huňatým ohonem, něco jí zamumlal do ucha, přeběhl nazpět po kamenech a byl ten tam.
Zkoprnělá liška zírala do těch míst, kde zmizel a neměla už sily ani vykřiknout, ani na něj zavolat. Podívala se na sousto, které jí její milovaný přinesl. Ten ušáček byl tak vyděšený, že se nepohnul z místa. Dřepěl a s hrůzou se jí díval do očí. Liška v něm neviděla bohatou večeři, ale pro ni to byl dar lásky. Nemohla se ho zbavit, neměla už ani sílu. A ostatně proč by vlastně měla žít, když ji její milenec opustil. Nepřestala ho milovat, ale přestala na něj čekat. Nebyla schopná se už ani vrátit do nory.
Natáhla se na zem a dívala se, jak zajíček odhopkal a pak vzal do zaječích.
Nemohla jsem ho sníst, byl to dar lásky, řekla si, aby si toho sousta nelitovala, aby si to zdůvodnila.