Nasedla jsem do letadla, které zamířilo do Milána. Pak do většího, které neletělo přes Malou Asii, ale přes Rusko do Hong Kongu. Vyhnuli jsme se tak problematické Syrii. A za dvě hodiny už jsem seděla v Boeingu mířícím do Sydney. Ani nevím, kdy jsme přelétali rovník. Asi jsem to zaspala.
Jak se tam udržíš hlavou dolů, šprýmovali mí známí, kterým bylo známo, kam mám namířeno. No co, budu chodit jako po stropě a časem si zvyknu. Ať přilétáte kamkoliv, vidíte při přistávání pod sebou jen moře světel. Letadlo sedí v prostoru tiše jako by vypnulo motory. Je to téměř všude stejné. A na letištích jakbysmet. Dlouhé jezdící pásy. Nekonečné kontroly. A jsme na místě. V Sydney.
První co většinou každý návštěvník udělá, že touží spatřit Operu House. Je usazená v hlubokém zálivu hned vedle mostu Harbour Bridge přezdívaném „ramínko“. Kráčíme rušnou Elizabeth St podle Hyde Parku, královské botanické zahrady a klid mohutných stromů obklopený mrakodrapy a ruchem ulic mně dávají pocit zcela jiného světa, jiného města, než na které jsem zvyklá. Ulicemi se valí proudy lidí všech národností, ponejvíce Asiatů. Otážete-li se kohokoliv na cestu, každý je ochotný a vstřícný vám pomoci. Nesete se v tom proudu jako jeden z nich a máte smíšené pocity úžasu a proměny světa. Všude kolem kvetou skleníkové květiny. Měla jsem dojem zázraku, že jsem se octla v zemi nikoho.
Najednou se přede mnou otevřel výhled na zátoku a na jednoobloukový ocelový most zvaný Coat hanger „ramínko na šaty“. Konstrukci mostu drží čtyři mohutné pískovcové pilíře. Délka mostu je něco přes kilometr. Kromě šesti jízdních pruhů a dvou železničních kolejí má stezku pro cyklisty a chodník pro pěší. Každý den se po něm projede víc než 150 000 aut tam a zpátky, takže se spíše přesunou. Proto mu v r. 1992 odlehčili Sydney Harbour Tunelem dlouhým přes dva kilometry. Most spojuje jih a sever města. Civíme na něj v davu turistů. Obzvlášť mě fascinují jeho bytelné sloupy. Pro nás je největší zajímavostí, že všech 6 milionů spojovacích nýtů bylo dodáno z tehdejšího Československa z Vítkovic. Most byl postaven v třicátých létech dvacátého století a jeho stavba trvala osm let. A nepřetržitě se natírá barvou, dnes už bezolovnatou. A jen pro zajímavost: jako natěrač na něm pracoval i Paul Hogan, herec známý z filmu Krokodýl Dundee, ovšem předtím než se stal australskou filmovou hvězdou.
A současně jako bájný pták napravo sedí Opera House. Má tvar lastur a eliptické paraboloidy se lesknou jako rozsvícené. Plachty vysoké až 70 metrů jsou pokryty milionem švédských dlaždic dvou barev, které při slunečním svitu svítí. Uvnitř budovy je několik hal určených pro koncerty. Dále restaurace, bary a desítky šaten. Kapacita hledišť je přes pět tisíc míst. Stavba, která dnes dominuje Sydney, se nezrodila snadno. Mezinárodní konkurz vyhrál téměř neznámý Dán Jǿrn Utzon, ale jeho návrh, byť nejoriginálnější, byl velmi drahý. Rozpočet čítal sedm milionů australských dolarů a budova měla být dána do provozu za šest let. Skutečnost byla ovšem poněkud jiná. Náklady vyrostly přes sto milionů dolarů a dokončení se protáhlo o deset let. Opera byla ve skutečnosti slavnostně otevřena v říjnu 1973 za účasti královny Alžběty II.
Názory na Operu House jsou prý rozmanité. Ale já naznám nikoho, kdo by měl jiný názor než pozitivní. Moje představy nezklamala. Já toužím mít fotografii s pozadím takové mimořádné stavby. Ale vzhledem k její velikosti nevím, jestli se mi to podaří. Budu tam muset zajít vícekrát, aby se mi fotka k mé spokojenosti podařila.