Duchové v domě
Vyprávěnky pana Ťopky
Typický moderní domek v satelitním městečku s velkou předzahrádkou a trochu přerostlým trávníkem. Je srpen a příjemné sobotní dopoledne, tento horký rok zcela výjimečné.
Na terase před otevřeným oknem do domu pokuřuje v zahradním lehátku asi čtyřicetiletý muž.
„Jsem rád, holka, že jsme odjeli z Mariánek už v pátek!“, odloží noviny a otočí se k otevřenému oknu k manželce Evě. „V sobotu se vždycky vracejí z víkendů a dovolených mraky aut a na té dé-šestce to není nijak bezpečné. V pátek sice jezdily kamiony, ale tak moc jsme jich zase nepotkali.“
„ Karle... ?“
„Ti hlupáci, co odkládají odjezd na poslední chvíli a pak šíleně spěchají, aby hned druhý den už byli, nevyspalí a otrávení, zase v kanceláři nebo dílně. Ale já se teď ...“
„Karle...?“
„...můžu pohodlně povalovat na zahrádce od rána do večera. Jen tě lituju, ty moje kuchařinko, že jako místo odpočinku se od rána potíš kuchyni. Doufám, že to bude ta slíbená kachna s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, cos mi slibovala už v lázních. Měla bys si ale taky .... “
„Karle... „
„... dát pohov. Ale počkej, já ti na oplátku namíchám něco dobrého“, vstal z lehátka a došel do malého baru v domě. „Co bys radši, Becherovku s tonikem, nebo Martini s ... “
„Martini bez ničeho!“, přerušila manžela netrpělivě Eva tónem: teď, nebo nikdy!, „ Karle, já nevím, jak bych to řekla, ale včera odpoledne byl v našem domě duch."
Karel si něco pro sebe pobrukoval a nalil Martini do dvou sklenek z pěkné soupravy, jeho dárku ženě ke čtvrtému výročí svatby a jak je nesl do kuchyně, pohlédl z okna na poněkud zanedbanou zahradu.
„Ta tráva za těch čtrnáct dnů, co jsme tu nebyli, už taky zatraceně přerostla!“, zabručel a zavrtěl hlavou, jak je to možné, když ji nikdo nezaléval a deště bylo pomálu. „Hned zejtra se na to vrhnu a posekám ji. Taky některé keře už je třeba přistřihnout. No, a trocha pohybu mi taky neuškodí. Stejně mi ještě zbude půldruhého dne na lenošení, než budu muset ...“
„Karle ?“
„Ach, promiň, Evičko! Prosím, pověz mi tedy něco o tom tvém duchovi“, usmál se manžel.
„Na tom není nic legračního, Karle.“, šeptla Eva a usrkla ze sklenky bílého Martini. Opravdu to není nic k smíchu, málem jsem z toho leknutí omdlela. Tys spal v lehátku na zahradě a já si četla v křesle, když tu mi náhle přišlo, jako kdyby dole v domě někdo byl. Vstala jsem, vešla do předsíně a ... a tam to bylo.“
„Ale no tak, Evi! Za bílého dne?“
„Jo, za bílého dne! Byl to takový pomenší přitloustlý chlap s aktovkou, asi tak čtyřicátník v šedém obleku, bílé košili a s tmavočervenou kravatou. Na nohou černé, pečlivě vyleštěné boty a na hlavě do týla posunutý slaměný panamák. A na tlustém rtu pod nosem se mu leskly krůpěje potu. To vše jsem i přes tu hrůzu stačila postřehnout.“
„Kapky potu?“ , reagoval se smíchem Karel, „Ještě jsem neslyšel , že by se duchové potili! Tak mi řekni, kdo to tam opravdu byl?“
„Karle, já ale skutečně nežertuju!“
„No tak, Evičko, uklidni se, ale jak se mohl dostat dovnitř? Já jsem přední dveře večer vlastnoručně zamkl a nemyslím, že ty bys ... “
„Ovšem, že jsem je neodemkla! Taky jsem si nedovedla představit, jak se mohl do domu dostat. Jenže pak jsem si všimla, že se mu na ruce houpal řetízek se svazkem klíčů. Jedním z nich si tedy musel otevřít. Ten člověk se nijak neohlížel na moji přítomnost, ani mne nepozdravil. Jako bych tam nebyla. Najednou vytáhl z aktovky nějaký blok a pero a začal do něho psát. Ta drzost mne ale opravdu šokovala, a tak jsem se ho zeptala a hleděla mu přímo do tváře, co dělá v našem domě a jak se sem vůbec dostal. Ale on mne vůbec nevzal na vědomí, jak by mne neslyšel ani neviděl, klidně psal do toho notesu dál a zamířil chodbou k ložnici. Počkejte, kampak to jdete?, ozvala jsem se už ostře, a jak jsem natáhla paži, abych ho zatavila, představ si, že mi ruka projela jeho tělem jako vzduchem! Brr, to byla hrůza, děs!“, otřásla se Eva.
„Prosím tě! Opravdu to není nějakej vtip?“ zeptal se manžel a postavil nedopitou sklenku na stolek. „Nemáš horečku? Po té včerejší dlouhé cestě a v tom horku by nebylo divu! A to večerní ochlazení to mohlo jen urychlit. Taky jsi mohla chytit něco už v lázních. Snad to nebude nic vážného, ale raději si změř teplotu!“
„To už jsem chtěla, ale nemůžu najít teploměr,“ odpověděla netrpělivě, „a tak jsem se místo toho podívala v zrcadle na jazyk. Nic na něm není, žádný povlak, nic. A taky necítím, že bych měla horečku. Přesto trvám na tom, že u nás včera duch byl, a to krátce před čtvrtou. Já ho viděla tak jasně, jako teď vidím tebe!“
„Miláčku, já chápu, že tě to znepokojuje a nevymlouvám ti to, ale myslím, žes mne měla probudit!“
„To jsem taky chtěla! Jenže jsem se neodvážila obrátit se k tomu duchovi zády a počkala, až odešel. Když jsem pak za tebou přišla, chrápal jsi jako hroch a už bys mi stejně nebyl nic platnej, a tak jsem tě nechala chrápat dál.
„No dobrá.“, začal Karel po krátkém zamyšlení, „Pokusme se podívat na tu věc z hlediska vědy, která existenci duchů popírá. V tom případě předpokládejme, že ten chlap v šedém byl normální skutečný člověk. Mohl to být kdokoliv, například revizor od hasičů, který si spletl adresu a jeho univerzální klíč se hodil i k naším dveřím. Tihle lidi takový klíč mají, stejně jako pošťáci, víš? A neslyšel tě možná proto, že byl příliš zabrán do své práce, nebo byl nahluchlý. Třeba to byl agent nějaké firmy s nábytkem a přišel vymáhat po dlužníkovi nesplacenou cenu. Možná tě pokládal za jeho manželku a po zkušenosti s takovými ženskými nechtěl riskovat, že mu vyškrábeš oči, nebo rozbiješ o hlavu nějakou vázu a snažil se z té situace mlčky vyklouznout. Tím by se dalo vysvětlit, proč předstíral, že tě neslyší, ani nevidí, nebo .... “
„To ale nevysvětluje, proč moje ruka jednoduše a bez jakéhokoliv odporu prošla jeho hrudí a vyšla zády jako mýdlovou bublinou!“
„Byla jsi rozrušená a rozzlobená, miláčku, a proto se ti to tak zdálo. Uvažuj rozumně, byla to prostě halucinace! Taky zcela normální a zdraví lidé ji mohou zažít. Třeba i politici, učenci, básnící nebo generálové. Ostatně nemusím chodit pro příklad tak daleko, měl jsem ji v pátek po cestě i já. Ty jsi vedle mne dřímala, takže jsi to zaspala, ale vyprávěl jsem ti to přece hned, jak jsi procitla „klovnutím“ čelem o palubní desku. Z vjezdu na dálnici vyjel obrovský kamion s mraženým masem přímo do našeho pruhu. Instinktivně jsem strhl volant, abych ho předjel a jak jsem ho míjel, měl jsem náhle pocit, že se ta velká, na návěsu namalovaná hlava býka rychle přibližuje jako v útoku a dokonce jako bych ucítil jeho páchnoucí dech! Nu, projeli jsme jen tak tak a až po sto metrech jsem s úlevou oddechl. Takže vidíš, že halucinaci může zažít kdokoliv.“
„To moje „halucinace“, ušklíbla se Eva sarkasticky, „ voněla po parfému a pudru jako u kadeřníka a žvýkala wregleyku, ale přesto u nás byl duch, a basta!“
„Dobrá, máme tedy v domě ducha.“, zasmál s Karel, „Ale zatím nám neučinil nic zlého, ne? Ani tě nepolekal nějakým tím svým bububu. Tomu říkám civilizovaný duch. Ale víš co, dejme si sklenku na jeho zdraví!“
„Pssst“, přiložila náhle prst ke rtům.
„Co je?“
„Někdo právě vešel do domu! Slyšela jsem odmykat dveře a teď i hlasy. Ty ne?“
„Ne!“
„Je to tu znovu!“, zbledla Eva. „Můj Bože, Karle, jsou tu zas.“
„Nesmysl, ale aby ses uklidnila, půjdu se na ně podívat. A ty tu počkej!“
„Ne, ne, jdu s tebou!“
Prošli spolu rychle a tiše dolů chodbou k obývacímu pokoji a tam vedle otevřených spatřili tři lidi – menšího zavalitého pána v šedém obleku, jak ho Eva popsala, mladšího muže s hustým černým obočím a mladou dámu v zelených hedvábných těhotenských šatech.
„Doporučoval bych vám rozhodnout se právě pro tenhle dům.“, promluvil ten v šedém, „Je v dobrém stavu a má řadu předností: dvě ložnice, velký obývací pokoj, moderní koupelnu plně elektrizovanou kuchyň, dva pokoje v podkroví, ústřední plynové topení, zahradu s ovocnými stromy a garáž. Cena je velice výhodná, pouze dva milióny, tři sta tisíc. A protože dům prodává banka, je jistě možno sjednat i prodej na úvěr.“
„Poslyšte, pane,“ vmísil se mu do řeči Karel, „tady jde asi o nějaký omyl ....„
Ti tři mu ale nevěnovali ani nejmenší pozornost a rozhovor plynul dál.
„Jak je to s nábytkem a vybavením?“, otázala se mladá nastávající maminka. „Zdá se docela nový a účelný a podlahy jsou pokryté koberci ode zdi ke zdi.“
„To je několik dalších výhod, o kterých jsem se zmínil.“ přikývl ten očividně realitní broker.
„Všechen nábytek je jen půl roku starý a majitel ho již plně zaplatil. Kdybyste si ho nepřáli, musela by ho banka prodat v dražbě a za něj by, jako použitý, příliš neutržila, a tak by pro vás ta úspora na ceně nemovitosti nebyla velká. Výhodnější je vybavení si ponechat.“
„Poslyšte, lidi,“ zdvihl hlas Karel, „už vám to říkám podruhé, nevím, v jakém domě si myslíte, že jste, ale tenhle není na prodej. Vezměte to laskavě na vědomí a odejděte v pokoji, než zavolám policii!“
V tu chvíli se Eva s výkřikem otočila a vyběhla z domu dveřmi, které se za ní hlasitě přibouchly. Její manžel na vteřinu zaváhal, ale pak se rozhodl nechat vetřelce na později, Evin strach byl důležitější. Vyběhl za ní ven na verandu, ale nikde ji neviděl, a teprve když ji podruhé zavolal jménem, ozvala se.
„Jsem na zahradě, miláčku!“ odpověděla mu se slzami v očích, stojíc za hradbou keřů buxusu,
„Promiň, ale popadla mne taková hrůza!“
„Dobře, drahá, už je zase dobře“, sevřel ji v náručí, “ a uklidni se, už se nemusíš bát. Právě
mne napadlo vysvětlení, že jsou hluchoněmí. Tak je to, všichni tři jsou hluchoněmí.
„Ale oni spolu přece mluví!“
„Takhle postižení lidé si umí odečítat slova ze rtů, to jsi jistě slyšela.“
„Dobrá, jestliže bylí hluší, rozhodně nebyli němí, když spolu tak dobře a srozumitelně hovořili. A určitě nás museli vidět!“
„Ne tak jistě, Evi! Stáli jsme přece těsně u chodby a v tom rohu je přítmí a jejich oči mohly být ještě částečně oslněny když přišli přímo ze slunečné zahrady. Prostě nás neviděli.“
„Ne, Karle! Jsou to duchové, říkám ti. Duchové!“
„Duchové neobchodují s realitami a pokud vím, nenosí ani těhotenské šaty. Počkej tu, já
se tam vrátím vyhodím je konečně z domu.“
„Prosím tě, Karle, nenechávej mne tu samotnou! Já jsem ti to neřekla, ale cítím se od toho setkání s nimi tak divně, jakoby na mne sáhla smrt! Ztrácím z toho rozum.“
„To bych musel ztratit rozum i já, a jak vidíš, jsem v pořádku. Tedy, viděl jsem ty tvoje duchy taky, to nemohu popřít, ale ujišťuji tě, že mi žádný strach ani trochu nenahánějí. A ty přece víš, stejně jako já, že něco takového ve skutečnosti prostě není. Řekni si to nahlas: duchové nejsou!“
„N.. n.. no, no vlastně ....“
„Dobře, tak mne to nech s těmi domnělými strašidly rychle skončit.“
„Já – já půjdu s tebou!“
„Myslím, že bys raději neměla!“
„Karle, prosím ...“
Vešli spolu do domu a zastihli tu trojku, jak se, patrně už i po prohlídce obou ložnic, sešla v kuchyni a mladší muž právě agentovi potvrdil, že tenhle dům je dobře vybaven nábytkem a veškerým komfortem a je vskutku výhodnou nabídkou a dodal, že by mohl složit zálohu ve výši osmi set tisíc, případně i celého jednoho milionu korun.
„Co blázníte, lidi !“, vykřikl už podrážděně skutečný majitel a dodal mimořádně hlasitě a zřetelně, „Tenhle - dům – je -náš - a – není - na – prodej!“
„Jsem si jist, že nabízená záloha v hotovosti postačí,“ vedl agent svou nerušeně dál, a protože banka může snadno změnit dosavadní hypotéku na zbytek ceny, proběhne všechno hladce a nemovitost bude převedena na vaše jméno.“
Mladá paní, tak šťastná, že ten pěkný domek bude patřit jim, proběhla, tančíc kuchyní i obývákem, až k domovním dveřím a oba muži vykročili se smíchem za ní.
S bojovně vystrčenou bradou vyběhl Karel za nimi a dostihl je u otevřených domovních dveří.
Mladý pár už byl venku na terase a agent se právě chystal zamknout.
„Teď už toho mám ale toho nesmyslu opravdu dost!“ zařval Karel, napřáhl ruku na tu drzou hlavu a cíl přesně trefil, ale nikdo úder neucítil, ani on...
Klíč se v zámku dvakrát otočil, „malý obtloustlý“ lehce zacloumal dveřmi, aby se ujistil, že jdou dobře zamknuté, podal klíč mladému a poznamenal.
„Ty nešťastné lidi, kterým tenhle dům dosud patřil, by jistě potěšilo, že se vám tak líbí a že v něm po nich budou žít mladí manželé. Byli to milí lidé, jen o pár let starší než vy. Minulý týden se vraceli předčasně z dovolené a vybrali si pro cestu špatný den. Zrovna pátek, kdy je tahle dálnice plná kamionů, které v sobotu jezdit nesmějí, a tak je potkalo strašné neštěstí. Ohromný kamion s mraženým masem jim vjel na dálnici za Plzní do cesty, dostal smyk, převrátil se a pohřbil je pod deseti tunami hovězího. Všechno prý šlo tak rychle, že si ti dva snad ani nestačili uvědomit, co se jim stalo. Nu, já vám přeji v tomto domě jen samé štěstí!“
Luděk Ťopka
* * *