Do školy vedlo mnoho cest
Není to staromilství, když při pohledu na hrozen školáků čekajících na autobus se mé myšlenky zatoulají a zastaví se u mé cesty do školy.
Jakou jsme to my, školáci narození v klínu hor pod samotným Radhoštěm a putující denně do frenštátské měšťanky, měli výhodu! Vždyť cesta do školy nám skýtala šest možností, byť vzdálenost byla vždycky stejná, snad o nějakou tu stovku metrů méně nebo více, vždycky to bylo pět kilometrů. Za každého počasí, oblečení nevalné, jenže my jsme byli tenkrát otužilejší. Jenom v zimě, za velikých vánic a metelic nás nechávala maminka.
Hlavní a nejdůležitější byla silnice spojující Frenštát s Ráztokou. Jenže tu nám rodiče nedoporučovali. Byla ještě makadamová a moc se na ní dřely boty. Pro nás byla svátečnější – už pro ty boty, potom pro to společenství, protože nás vždycky putovalo více a také pro to, že to byla hlavní cesta, ta nejdůležitější. Chodívali jsme po ní za deště a hlavně v zimě. Zpestřovaly nám ji sáně tažené koňmi, cinkot rolniček a když se cesta po novém sněhu proorávala a pluh táhlo několik párů koní, dovolili i nám školákům, abychom se na pluh posadili. Zatížení bylo větší a my jsme se kousek svezli.
Cestou po hlavní silnici se nemohlo stát, že by nás něco přejelo. To vůbec nepřipadalo v úvahu. Za války obstarávaly taxislužbu sáně a v létě kočáry. Až po válce taxikařili Rulíšek, Buček a Přádka. Sem tam se objevil nějaký cizí vůz. S prvním sporťákem přijeli Ryšavých, kteří měli pod Ráztokou chatu.
Další možností našeho školního putování byla cesta Kamencem. Kopírovala cestu hlavní, vedla těsně kolem řeky Lomné Byla to cesta romantická Na jaře jsme nás dráždila vůně fialek, snad každých sto metrů zahučel splav. Potok byl počátkem století regulován, ale někdy na začátku čtyřicátých let přišla velká povodeň a mnoho splavů zničila. Vznikly tam pěkné tůňky, do kterých se dalo nejen v horkém dni namočit, ale také jsem se ve studené, horské vodě naučila plavat.
Než jsme došly k hlavní cestě, musely jsme jít asi dva kilometry po chodníku. Ale někdy jsme šly chodníkem až skoro do Frenštátu. Také se hlásilo doma: „dnes jdeme „chodníkami“. Mezi loukami a poli byl vyšlapaný krásný, měkký chodníček a boso se po něm šlo jako po sametu. Protínala ho jen sem tam nějaká polní cesta a tu jsme přecházely opatrně po špičkách. Chodníček vedl kolem Kostelního lesa, který rozděloval Frenštát od Trojanovic. Říkalo se mu „kostelňák“. Jeden úsek té chodníkové cestičky jsem milovala. Ve svahu pod kopcem Markem stál jednoposchoďový hnědorůžový domek a pod ním byla svažitá louka a v ní se vinul vyšlapaný chodníček nahoru a dolů, nahoru a dolů až zmizel ve stromoví, kde se napojil na polní cestu, která po chvíli vyústila na hlavní cestu u Mlynářovy keramičky. V těch místech jsme s kamarádkou Boženou mívaly zastávku při cestě ze školy a strávily jsme tam dost času, někdy jsme dostaly doma i vyhubováno za pozdní příchod.
Velmi nerada jsem chodila Markem. To jsme musely obejít Kostelňák z druhé strany. Šlapaly jsme většinou po polních cestách, kde se už musely travnaté úseky vybírat a pro bosou nohu to bylo náročné. Cesta přes dlouhý kopec se mi zdála nekonečná, byť náš tatínek říkal, že je to cesta do Frenštátu nejkratší. Široko daleko nebyla žádná chalupa, jenom na kopci dvě kapličky. U té, která patřila sv. Markovi jsem se vždycky strašně bála. Obcházela jsem ji vždy velmi daleko a šla co nejrychleji. Protože právě tam přepadl kdysi moji sestru Jarmilku nějaký mužský, když dojídala zbytek oběda, který před tím donesla tatínkovi do fabriky. Byla to pro ni traumatická zkušenost. Těch přepadení bylo víc a ona potom dlouho chodila prohlížet různé fotografie podezřelých, ale nikdy nikoho nepoznala. Příhoda Jarmilky se u nás často přetřásala, a já, kdykoliv jsem šla „Markem“ jsem si tu její hrůzu nesla sebou.
Náš tatínek nás všechny miloval a věděl, že jemu k obědu posílá maminka to nejlepší, protože musel vydělávat, aby nás všechny uživil a tak vždycky nám trošinku oběda přenechal. Cestou jsme se posadili na lavičku před kapličkou a dojídali dobrotu.
Z vrcholu kopce byl krásný rozhled – když nebylo třeba utíkat – když se mnou šla spolužačka Božena – stálo to za zastavení a usednutí na lavičku. S ohlédnutím jsme měly před sebou panoráma našich hor a pod námi chalupu Horníkových, Polachovou textilku, továrnu na ohýbaný nábytek firmy Bernkopf a protože se tam vyráběly židle z ohýbaného dřeva, říkalo se jí „stolková“ a pak celý Frenštát s věžičkami obou kostelů jsme měly jako na dlani. Byl tenkrát ještě moc pěkný, stulený v kotlině svého jména.
Při cestě Markem jsem nosila v hlavě svůj sen. V kostelním lese byl takový malý, travnatý výsek a já jsem v něm v duchu stavěla krásnou vilu. Brzy po válce jsem o tento sen přišla. Po založení JZD tam postavili kravín. Později v srpnu v roce 1961 bylo to místo poznamenáno velmi smutně. Při požáru tam uhořela šestnáctiletá Šárka Dobiášová.
Další možností, jak jít do školy, byla cesta Helštýnem. Začínala u frenštátských kasáren, obešla kopec Marek z druhé strany. A poslední cesta vedla „lánským“ a „kopanou“. Tyto cesty jsme používaly málokdy a většinou jsme tudy šly jen ze školy. Všechny cesty měly jedno společné. Ráno jsme vždycky spěchaly – i když jsme byly přespolní, musely jsme být ve škole včas. Kolikrát jsme přišly promoklé, promrzlé a naše zablácené boty nebyly vhod městským spolužačkám. Ony šly do dívčí měšťanky po tretuáru, botičky měly daleko lepší než my a čisté!
Návraty ze školy měly svoje kouzlo. Přes všechny příkazy “okamžitě domů“ – byl najednou čas. Na rošťárny, později na povídání, i na mlčení.
Loudávaly jsme se s Boženou někdy i dvě hodiny a nepromluvily jsme ani slovo. Každá jsme si živila svou romantiku a myslím, že jsme tenkrát ani nevnímaly nádherné panoráma hor, které jsme měly neustále před očima, ať jsme šly kteroukoliv cestou.
Hana Juračáková
* * *