Rychnovský soukenický betlém
V hale Městského úřadu Rychnově nad Kněžnou je od začátku května nastálo vystaven v osvětlené zasklené vitríně, aby ho Rychnováci i turisté mohli celoročně vidět, Rychnovský soukenický betlém, dílo špičkové řezbářky Jarmily Haldové (*1951) ze Sedloňova v Orlických horách. Pro propagaci regionu i města záslužný počin.
Nad původním vchodem do této budovy kdysi okresního úřadu je zmrzačená sochařská práce Josefa Wagnera z roku 1930 s motivem rychnovské panny na jelenu a československým státním znakem. Byla slavnostně odevzdána pro potřeby okresního úřadu v říjnu 1930. Tu desku podle náčrtku Gočárova žáka arch. Oldřicha Šmídy provedl v sádře akademický sochař Josef Wagner a vytesal místní kameník František Novák.
V městské kronice jsou dva zápisy o ní:
Její provedení vyvolalo mnoho zbytečné, nepovolané a zbytečné kritiky, jejíž výtky se obracely nejen na „klerikální“(!) prý znění nápisu (pro slovo „Páně“), ale i futuristicko-kubistické provedení v kameni. Druhý zápis: 30. července 1942 byla sňata s budovy okresního úřadu kamenná deska nad hlavním vchodem; znak ČSR byl už dříve z ní otlučen, Místo desky proveden ve štuku nápis Der Bezirkhauptmann. Výsledek je viditelný dnes: Zmizela slova LÉTA PÁNĚ (zůstala prázdná plocha) a z prsou českého lva byl odstraněn znak Slovenska a nahrazen dobře viditelnou tmavou "opravou" nejspíš za nacistické okupace.
Stěny této haly jsou od roku 1999 vyzdobeny Alešem Lamrem (* 1943) třídílnými nástěnnými malbami s názvem Znovuzrození kruhu. Jeho díla jsou zastoupena u nás v galeriích a mj. v USA (Washington a Severní Karolina), japonské Osace, v Argentině, Německu, Belgii, Francii a Slovinsku.
Autorka Rychnovského soukenického betlému je autodidaktická výtvarnice Jarmila Haldová, rozená Havlíková (*1951), pocházející z Prahy a žijící v Sedloňově.
Její otec Václav Havlík absolvoval po 2. světové válce UMPRUM, která i jeho úsilím byla povýšena na vysokou školu. Působil v Divadélku Spejbla a Hurvínka jako scénograf, poté ve stejné funkci a navíc i jako šéf výpravy byl členem Ústředního loutkového divadla, tehdy nového profesionálního loutkového divadla v Praze. V tomto divadle působil šestadvacet let a v jeho výpravě byla realizována řada významných inscenací. Jedenatřicet let vyučoval loutkářské technologii na katedře loutkářství Divadelní fakulty Akademie múzických umění, první loutkářské škole na světě. Během své profesní aktivity působil jako loutkářský scénograf a technolog v loutkových divadlech a v četných odborných kurzech v bývalé Jugoslávii, v Itálii, Švýcarsku, Německu, Francii a v Mexiku. Její matka Jarmila Havlíková, absolventka UMPRUM, studentka profesora Muziky, zkušená kreslířka a malířka, naplňovala dlouhá léta své výtvarné kreace úsměvnou pohodou, vyvedenou často až do milého šibalství. Byla vyhledávána jako ilustrátorka mnoha dětských knížek, realizátorka loutek, objednaných většinou zahraničními divadly.
Dcera Jarmila neměla daleko k výtvarnému umění, zpočátku se věnovala hlavně botanickým ilustracím do časopisů a spolu se svým manželem botanikem se podílí na čtyřech rozsáhlých monografiích prvosenek, hořců, pivoněk a lýkovců, z nichž dvě vyšly v USA a zbývající vydali autoři vlastním nákladem. Za tuto svou činnost byla ohodnocena na prestižní výstavě umělců věnujících se botanické ilustraci (11th International Exhibition of Botanical Art & Illustration, University Pittsburg, Pennsylvania, USA, 2004-2005). V roce 1975 se s rodinou přestěhovala do Sedloňova v Orlických horách, kde začala tvořit dřevěné plastiky s dětskou tematikou. Později začala tvořit větší tematické celky, jako je kolekce bohů z řecké mytologie, postavy z Babičky Boženy Němcové nebo soustružené a kolorované postavy z Mozartových oper. Vrcholem této její činnosti je kolekce dřevěných kolorovaných reliéfů českých panovníků a jejich manželek. Přitom uplatnila svůj celoživotní zájem o historii a o každé řezané postavě se studiem literatury, archivů i konzultací s odborníky snažila zjistit co nejvíce, aby do detailu zachytila jejich oblečení, šperky, zbroj, výzbroj a další atributy.
Připomeňme aspoň jednu z jejích dřívějších prestižních prezentací - v dubnu 1997 vystavovala v Praze necelou třicítku reliéfních deskových obrazů českých patronů a světců. Výstava tehdy probíhala v původní kapitulní síni Anežského kláštera v Praze a pořádala ji Národní galerie. Na vernisáži se sešlo víc než 150 návštěvníků, mezi nimiž byli člen Národního divadla Radovan Lukavský a hudební skladatel Luboš Sluka, rodák z Opočna.