Já jsem tvé stáří...
Vypůjčil jsem si kousek textu známé písně, v níž se ozývá "pusť mne dál, já jsem tvé stáří", abychom si uvědomili, že stáří prostě nejde odmítnout. Zmocní se nás, ať chceme nebo nechceme. Jediné, co můžeme a máme dělat, umět je správně je přijmout a považovat je za období zralosti, zúročení zkušeností, nadhledu. Kéž by tomu tak bylo, řekne si asi většina starších čtenářů. Jsou kultury, a nejen ve starých dějinách, i současné, v nichž se moudrost stáří stále ještě oceňuje. Starý člověk není na obtíž, ale je ceněnou autoritou. Naše civilizace bohužel k takovým kulturám nepatří.
Ze všech sdělovacích prostředků na nás mává kult mládí. Není to jen ono staré "mládí vpřed", ale i současné reklamy na zachování mládí a dokonalosti. Sen o věčné mladosti jako by dokázali splnit plastičtí chirurgové, vizážisté a další prodavači iluzí. Vypnout pleť, vyhladit vrásky, obarvit vlasy a zasadit je do holé lebky z níž už dávno zmizely, odsát přebytečný tuk na břiše – to jsou dnes jen položky kouzelné proměny. Pokud se v reklamách mluví o starší generaci, je to většinou v souvislosti s prostředky, které vám pomohou udržet v ústech umělý chrup, aniž by při širším úsměvu vypadl, nebo také vám diskrétně odstraní problém s únikem moči.
Pokud se lidé něčeho bojí, není to Bůh, ale stáří, v němž přijde nemoc a bezmoc, opuštěnost a zapomnění. Ostatně proto se začíná dělat dobrý obchod i se smrtí, o které chtějí lidé rozhodovat sami. K tomu všemu se ještě přidávají politici, kteří pokud mluví o důchodové reformě, ne zcela jemně naznačují, že budou muset být živeni mladšími. A ti tak přijdou o "zasloužené" finanční prostředky. Jen málokdo si uvědomí, že mladí byli právě dlouhodobě placeni těmi, kdo dnes stárnou. Z jejich daní se platily školy a školky, z jejich prostředků mladí získali možnosti, o kterých se těm starším ani nezdálo. Přesto dnes mladí lidé až zlobně komentují ty starší, kteří jim podle jejich představ brání v uskutečňování jejich snů, sedí na pracovních místech, na která přece "mají nárok" ti mladší, ačkoli nemají žádné zkušenosti a pramalé schopnosti.
Jediné podstatné, na co se naše společnost zmohla je to, že staří lidé byli přejmenovány na seniory, aby to vypadalo patřičně vznešeně. Na podstatě samé, se ale nezměnilo nic, je to jen kosmetická slovní úprava v americkém politicky korektním stylu. Je až hrozivým faktem, že podle výzkumu Lucie Vidovičové u nás čtvrtina mladých (15 – 29 let) považuje starší lidi za přítěž.
Aby se snad nezdálo, že žehrám na současné poměry a to zvláště v případě, kdy už sám plnou parou mířím mezi tzv. - seniory, chci připomenout dva literární příklady:
Na jedné straně je tu zidealizovaná babička, jak ji napsala Božena Němcová. Babička studnicí moudrosti, ale také útěchy, je člověkem s bohatými životními zkušenostmi, který dokáže pomoci každému – slovem i skutkem. Čtenáři se chce plakat dojetím, jak to za starých časů bývalo krásné a poetické.
Nechť si pak na druhé straně vzpomene na slavnou Nerudu báseň Dědova mísa, která s ironií a sarkasmem přibližuje postoj syna, jenž otci pro třesoucí se ruce rozbíjející drahé nádobí, vyrábí "koryto", tedy dřevěný talíř souznící s krmicím zařízením pro prasata.
To jen na okraj, abychom nepodlehli nostalgii po "starých zlatých" časech.