František Hrubín
* 17. září 1910
+ 1. března 1971
Byl to básník, dramatik a prozaik, průkopník moderní české poesie, také poesii překládal. To by se dalo stručně napsat o Františkovi Hrubínovi.
Narodil se 17. 9. 1910 v Praze. Na počátku první světové války otec musel na frontu a matka s dětmi, Františkem a jeho bratrem se přestěhovala do rodných Lešan v Posázaví. V roce 1922 Hrubín začal v Praze chodit na libeňské gymnázium, kde v roce 1932 maturoval. Již tehdy dával přednost veršování před studiem. Po dobu studií psal verše, které byly zveřejňovány v časopisech. Spřátelil se s Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem a Josefem Horou.
Po maturitě se nějak nemohl rozhodnout, co chce studovat dál. Chtěl být učitelem, začal studovat práva, pak přešel na filozofickou fakultu, ale ani zde studia nedodělal. Skončil se studiem v roce 1934. Dá se tedy napsat, že žil bohémským životem. Styl jeho života se změnil, když s pomocí Josefa Hory dostal místo knihovníka v Praze. V Praze již zůstal. Jeho verše začaly vycházet knižně, jeho první kniha „Zpíváno do dálky“ v roce 1933 je spjatá s posázavskou krajinou. Ta se prolínala hodně do jeho tvorby.
Další sbírky na sebe nenechávaly dlouho čekat, „Krásná po chudobě“ v roce 1935, „Země po polednách“ v roce 1937, nesly v sobě jemnou lyriku milostného okouzlení a chvály krásy krajiny a domova. V roce 1939 se Hrubín oženil. Měl dvě děti, Jitku a Víta. Z bohéma Hrubína se stal rodinný člověk, rodina pro něj znamenala hodně, nesmírné bohatství a štěstí. Během války vydal sbírku „Včelí plást“ v roce 1940, „Země sudička“ v roce 1941 a „Mávnutí křídel“ v roce 1944.
Protifašistické verše byly ve sbírce „Chléb s ocelí“, vydané v roce 1945 a „Nesmírný krásný život“ v roce 1947. Jsou zde verše bojovné, bolestné, úzkostné a i optimistické. Ale zřetelné a jasné pochopení dějinného procesu je v básnické skladbě „Jobova noc“. Hlavním tématem byla válka a verše byly také během války napsané. Básník Job žije ve staré zemi, sám a nemocen. Postava Joba není biblickou postavou, ale protiklad toho, co vyjadřuje slovo BOJ. Job sám byl nemocen zbabělostí, nečinností, nerozhodností a váháním. Job je také bez srdce, něhy, lásky a zášti. Takže Job není typický prokletý básník. Ve sbírce básní Job nakonec zaniká se starou zemí a tím zaniká i jako básník individualista, který se distancuje od proudu těch, kteří utvářejí budoucnost.
Po osvobození republiky pracoval Hrubín krátce na ministerstvu informací a již od roku 1946 je spisovatelem z povolání. Na jeho popud vznikl časopis „Mateřídouška“, který v letech 1945 až 1950 spoluredigoval. A tím, že byl otec dvou dětí je také jeden z podnětů, proč psal hodně pro děti, veršíky, pohádky. Psal i do dalších novin, jako Lumír, Lidové noviny, Literární noviny, Rudé Právo a další. V roce 1956 vystoupil na II. Sjezdu Svazu československých spisovatelů, spolu se Seifertem s otevřenou kritikou na poúnorovou kulturní politiku. Žádal tehdy propuštění umělců, kteří byli vězněni za své názory a násilně umlčováni. To mu přineslo zákaz literární činnosti, ale poměrně brzy mu bylo povoleno překládat, z francouzštiny, a i psát literaturu pro děti. Takže jeho tvorba procházela obdobími zákazů a vydávání sbírek.
V padesátých letech Hrubín objevil pro sebe a svou rodinu jižní Čechy. Na radu přítele Jiřího Trnky, koupil domek v Chlumu u Třeboně a velice rád zde pobýval. Nechal se krajem inspirovat a některé verše věnoval Chlumu. Za to mu bylo také uděleno čestné občanství. Dostal také několik vyznamenání, Státní cenu v roce 1954, Státní cenu Klementa Gottwalda v létech 1958 a 1968, titul Zasloužilý umělec dostal v roce 1960, Řád práce v roce 1965, titul Národního umělce v roce 1966 a cenu Marie Majerové v roce 1967.
Napsal hodně sbírek, nejznámější je asi „Romance pro křídlovku“. Je to, podle mne, vrchol jeho básnické tvorby. Byla vydaná v roce 1962. V této sbírce se vrací Hrubín do mládí a znovu prožívá konfrontaci života a smrti. Hrubín v ní vzpomíná na svoji první lásku. Byla také zfilmována v roce 1966. Sbírkami „Chléb s ocelí“ a „Jobova noc“ se postavil do čela poválečné poesie. Ve sbírkách „Hirošima“, „Proměny“, “Můj zpěv“ a „Až do konce lásky“ reaguje na zvětšující se nebezpečí další války. Velkou roli v jeho tvorbě hrály děti. Pro ty napsal spousty říkadel a pohádek, „Říkejte si se mnou“, „Zvířátka a Petrovští“, "Říkejte si abecedu“, „Modré nebe“, „Veselý přírodopis“, „Špalíček pohádek“ a další. Jsou v oblibě stále, o čem svědčí třeba to, že „Špalíček pohádek“ vyšel od roku 1960 již osmkrát. V roce 2006 vyšla kniha básní „Trávy“, je to její první vydání, doposud verše v knižní podobě nevyšly. Tu bohužel nemám. František Hrubín napsal také jako reakci na smrt básníka Františka Halase v roce 1949 panychidu „Svit hvězdy umřelé“.
„Co veršů rozsvítil jsi jako svěc,
abys až za smrt viděl bez dívání.
Zkoumači nicot. Nechals nakonec
svou rakev spustit k jejich ohledání.“
Sbírka vyšla v roce 1967.
Jeho poslední práce, „Lešanské jesličky“, vánoční baladu, napsal v roce 1970. Hrubín psal i prózu, tak třeba „Zlatá reneta“, která byla také zfilmována v roce 1965, nebo „Buďme všichni básníky“. „Srpnová neděle“ z roku 1958 je drama, taktéž byla zfilmována v roce 1960, zrovna tak jako jeho „Oldřich a Božena“, či „Kráska a zvíře“, podle francouzské pohádky.
A nakonec:
Všichni jistě znáte písničky z pohádky „Pyšná princezna“ z roku 1952 s Alenou Vránovou a Vladimírem Rážem v hlavních rolích. Ale víte také, že píseň „Rozvíjej se poupátko“ je od Františka Hrubína? A nebo píseň, kterou zpívala Yveta Simonová „Mám ráda měsíc bílý“ z roku 1965 je také od něj. Přiznám se bez mučení, já to nevěděla…
František Hrubín zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích a je pohřben na Vyšehradě.
Připravila Olga Kotačka, Německo