Stárnutí populace
Stáří je nevyhnutelnou perspektivou každého člověka. Rychlé stárnutí společnosti pozorované již dlouhou dobu v zemích západní Evropy začíná být aktuálním problémem i v České republice. Stárnutí populace často vnímáme pouze jako problém, který nadměrně zatíží náš sociální a zdravotní systém. Do popředí se však dostává i problematika etických aspektů péče o seniory.
Důležitou součástí etického přístupu k jedincům vyššího věku je respektování jejich lidské důstojnosti, hodnot, autonomie a duchovního přesvědčení. I člověk bez náboženského vyznání má své duchovní potřeby - hledá smysl života, lásku, odpuštění a naději. Kalvach (2004) uvádí, že pokud nemá vývoj populace vést k výraznému zhoršení kvality života seniorů, je nutné usilovat o zlepšení chápání potřeb a problémů seniorů, zlepšení zdravotnických i sociálních služeb.
Senioři jsou častěji hospitalizováni v nemocničním zařízení, zhoršuje se jejich zdatnost, odolnost a adaptabilita organismu, což má negativní vliv na délku hospitalizace. Velice často se senioři stávají závislí na péči svého okolí, jsou nesoběstační v denních činnostech. Pokud v této situaci nemají vhodné sociální zázemí, kdy rodinní příslušníci nemohou nebo nechtějí o seniora pečovat, mohou se ocitnout v zařízeních poskytujících zdravotní a sociální péči. Ve všech těchto zařízeních by měly být dodržovány zásady respektující zvláštnosti vyššího věku.
Vybrané etické problémy v péči o seniory ve zdravotnických zařízeních
Rozsah etických problémů v oblasti zdravotní péče o seniory může být velmi rozsáhlý.V následujících řádcích se budu věnovat třem problematickým okruhům, které se týkají etických problémů v péči o seniory. Jedná se o násilí páchané na seniorech, respektování autonomie seniorů a ageismus.
Z důvodu zhoršení pohybové koordinace, svalové síly, ale také senzorických a kognitivních funkcí, se může senior stát nerovnocenným partnerem pro zdravotnické pracovníky. Profesionální pečovatelé mohou snáze „zanedbat“ informovanost o různých postupech nebo nemusí považovat za důležité je klientovi sdělit. Dále u seniorů může být porušena lidská důstojnost, nerespektován stud, soukromí, autonomie aj. Velkým problémem je možné páchání násilí na jedincích vyššího věku, ať již v domácím prostředí, během hospitalizace nebo v některém z ústavů sociální péče.
Senioři a násilí
I když Tošnerová (2000) uvádí, že se s některou formou špatného zacházení se seniory můžeme setkat u 3 - 5 % starší populace, což v České republice představuje asi 60 000 konkrétních týraných starších osob, byla problematika nevhodného zacházení s jedinci vyššího věku ze strany rodinných příslušníků i profesionálních pracovníků, ať již jde o zanedbávání, zneužívání nebo týrání, velice dlouho opomíjena. Senior může být týrán tělesně, kdy se na jeho těle vyskytnou podezřelé škrábance, podlitiny, popáleniny, opakované zlomeniny, rány na genitáliích, které mohou nasvědčovat o možném sexuálním zneužívání atd. Dále může být bezbranný senior zneužíván finančně, majetkově, emocionálně nebo může být týrán více způsoby.
Pokud je přítomno podezření na týrání seniora, je důležité, snažit se netraumatizujícím způsobem zjistit od jedince co nejvíce informací. Tělesný i psychický stav by měl být pečlivě zdokumentován, měly by být pořízeny fotografie zranění. Pokud senior potvrdí týrání, měla by být tato situace vhodně řešena, například umístěním do domova pro seniory. Pokud senior týrání popírá, zdravotnický pracovník by měl poskytnout informace o tom, že není sám a jaké jsou možnosti řešení. Senioři často omlouvají své pečovatele, stydí se např. za své děti. Zdravotnický pracovník musí respektovat klientovo rozhodnutí, nesmí na něj naléhat. Výjimky tvoří situace, kdy došlo k těžkému ublížení na zdraví nebo klient není např. z důvodu demence schopen rozhodnout a tělesná poškození zjevně nasvědčují týrání.
Specifickým jevem, při kterém se senior dostává do role oběti, je bezesporu událost, v rámci níž se trestného nebo i jen nemorálního chování vůči němu, dopustí jeho vlastní příbuzní nebo dokonce velmi blízká rodina zpravidla žijící s ním ve společné domácnosti.
Vztah staršího člena rodiny vůči jeho potomkům se v průběhu času různě mění a vyvíjí. Jak podrobně rozvádí Vágnerová (2000), starý člověk prochází několika fázemi vývoje tohoto vztahu, v nichž se vyvíjí a zvyšuje postupná závislost na rodině. Závislost pramení z potřeby citové jistoty v rámci rodiny.
Senioři a respektování autonomie
Autonomie je pojem, který může být definován jako schopnost vést život podle vlastních pravidel, tzn. být pánem svého chování, jednání, způsobu života, být svobodný v rozhodování. Aby senior mohl být autonomní, musí být splněny určité předpoklady. Především tento jedinec musí mít schopnost sebeurčení a k tomu mít náležité fyzické, rozumové a sociální podmínky. Dále musí mít dostatečnou vůli a motivaci k tomu, aby tyto schopnosti využíval. Poslední podmínkou je vhodné prostředí pro možnost uplatnění autonomie seniora. Ve vyšším věku dochází často k narušení schopnosti samostatně se rozhodnout nebo vykonat určitou činnost a senior se stává v určitém stupni závislý na svém okolí. V této situaci značně závisí na přístupu osob, jež se podílí na péči o seniora, zda bude autonomie podporována či nikoliv.
Pichaud a Thareauová (1998) uvádí, že jsou rozlišovány čtyři typy pomáhajících. Typ autoritativní, vnucující svůj názor a svá rozhodnutí je typem, který je často podporován zcela podřízeným chováním klientů. Dále je to manipulující typ, který opět nerespektuje autonomii seniora a různým způsobem (např. psychické vydírání nebo odměna, vyhrožování, vysmívání, trest) manipuluje se seniorem tak, aby bylo dosaženo cíle pomáhajícího bez ohledu na aktuální potřeby samotného klienta. Třetím typem pomáhající osoby je ochranitelský typ. Zde pečující osoba, z důvodu bezpečnosti seniora, vykonává veškerou činnost za něj. Zmíněný typ pečující osoby opět zabraňuje rozvoji autonomie klienta. Posledním typem je typ spolupracující, jež se snaží o rozvoj schopností jedince i za cenu zhoršené kvality péče a delšího času, potřebného k vykonání určité činnosti. Zmíněný typ pečující osoby autonomii maximálně podporuje a rozvíjí.
Ageismus a stáří
Pojem ageismus může být definován jako předsudky a negativní představy o seniorech. Zahrnuje ale také diskriminaci seniorů, jež může být zjevná nebo skrytá. V současnosti je upřednostňován kult mládí a krásy, kdy je mladým lidem odpouštěna celá řada nedostatků, protože oni jsou společnosti prospěšní na rozdíl od seniorů, kteří již nemají čím přispět.
Existuje celá řada předsudků o stáří. Haškovcová (1990) uvádí několik základních mýtů o stáří. Mýtus falešných představ, který je založen na přesvědčení společnosti, že senioři kladou důraz především na své ekonomicko-materiální zabezpečení, jejichž úroveň je přímo úměrná spokojenosti seniorů. Podle mýtu zjednodušené demografie se jedinec stává starým v den odchodu do penze. Na základě mýtu homogenity společnost pohlíží na seniory jako na jedince, jež jsou všichni stejní. Dále je to mýtus neužitečného času, díky kterému jsou senioři pokládáni za jedince, kteří již nic nedělají, nic neznamenají, nejsou rovnocennými partnery.
Tošnerová (2002) mezi mýty o stáří začlenila: staří žijí jen v rozvinutých zemích, staří lidé jsou všichni stejní, stáří mužů a žen je stejné, stáří je křehké - potřebující péči, staří nemají čím společnosti přispět a stáří je ekonomickou zátěží společnosti. Osoby vyššího věku vystavené předsudkům o stáří, mohou zaujmout aktivní postoj, kdy se brání vyloučení ze společnosti, a nebo předsudkům o stáří podlehnou.
Závěr
Základem práce s geriatrickými klienty je vytvoření vzájemného vztahu důvěry. Z přístupu ošetřujících by měla vyzařovat tolerance, úcta a hluboké lidské porozumění. Všichni pracovníci, kteří jsou v kontaktu se seniory, by na ně neměli pohlížet jako na jedince, kteří potřebují pouze pomoc a již nám nemají co dát. I přes náročnost péče je nepřípustné přenášet do ni negativa z osobního či profesního života. Ovlivnit a zamezit vzniku takových situaci můžeme především vhodnou prevenci syndromu vyhoření, dostatečným odpočinkem a vhodnými volnočasovými aktivitami.
Bezmocného člověka je lehké zneužít a manipulovat s ním. Proto osoby, které pečují o tyto křehké jedince, by měly být motivované ke kvalitní péči o ně. Touto motivací může být například potřeba pomáhat jiným, pochvala nebo také dobré finanční ohodnocení.
Stáří může přinášet také ovoce v podobě moudrosti, shovívavosti, humoru a nacházení smyslu života a smrti.
Poz. redakce:
Dagmar Dvořáčková publikuje na SeniorTipu. Pracuje jako odborný asistent na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a zároveň má dlouholetou praxi jako zdravotní sestra a jako sociální pracovnice v domově pro seniory. Zabývá se problematikou seniorů a působí jako externí supervizor v zařízeních poskytujících sociální péči různým cílovým skupinám (děti, dospělí, senioři) .
Pokračujeme tématickými články. Věříme, že vás zaujmou, a že najdeme také okruhy témat ke společné diskusi. V oddílu diskuse je k tématickým článkům založena diskuse s názvem "Nejste v tom sami". Budeme rádi, když se do ní aktivně zapojíte a dáte najevo, že vás téma zajímá, podělíte se s problémy, které se vás týkají, jejich řešením, ale také se zkušenostmi, případně se připojíte s dalšími názory.
Další články autorky: