Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Plzeň roku 1945
z památníku, který mi psala maminka
Po Novém roce nás babička dovezla do Hory (Kutné). Jely jsme rády v domnění, že tam bude klidněji, a že táta bude mít méně starostí. Ale v Hoře byl častější poplach než v Plzni (v blízkosti je Kolín - průmyslové město)… Bylo zakázáno jezdit a tak taťka mohl za námi přijet jen 1x za měsíc a proto jsme se rozhodly, že pojedeme zpět do Plzně. Přijeli jsme s tátou 14. dubna do Plzně, cestu jsme měli klidnou…
Domů jsme se dostali bez úhony, ale hned v noci z 15. na 16. dubna byl veliký nálet na nádraží a to bylo úplně rozbito. Nám tam zůstal Ivin kočárek.
Ve středu odpoledne byl kobercový nálet na Slovany. když jsme vyšli z krytů.bylo vše zahalené v červeném prachu. Po těchto náletech, kdo mohl, odjel z Plzně. Také naše paní domácí s dětmi odjela. Týden jsme to ještě vydrželi, ale když jednou odpoledne při hloubkovém náletu byl kousek od nás rozbit dům a nám se rozbila všechna okna, rozhodla jsem se, že tam také nebudeme. Táta právě ten den sháněl pro nás nějaký útulek na venkově. Našel jej v Libákovicích 28 km od Plzně, kamž jsme druhý den ve 4 hodiny ráno šli. Náš kočár byl nezvěstný a měla jsem to štěstí, že Tesařovi, kteří šli s námi, mi půjčili sporťák.
Jaká to byla cesta nikdy nezapomenu. Táta měl na kole mimo mne velký kufr a cestovní koš, také malou postýlku a peřiny. Paní Tesařová v hlubokém kočárku dvě děti a na boudě ranec peřin.
Nad námi stále lítaly svazy i jednotlivá letadla, a tak jsme se během této cesty několikrát musili schovat v příkopu. V poledne jsme zažili veliký nálet, ale na štěstí jsme byli ve vesnici, která je v lesích a konečně asi v půl druhé jsme se dostali do Libákovic.
Byli jsme velmi dobře přijati a dostali jsme k obývání místnost, kde jsme si i vařily. Táta a pan Tesař za námi vždy v neděli a jednou v týdnu přijeli. U Havlíčků, kde jsme byly měli čtyřletého Venouška, tak dětem bylo veselo. Měly jsme se velmi pěkně a jen to, že táta nebyl stále s námi nás rmoutilo.
V sobotu 5. května, přijela mladá paní z Letin, kde byla na nákupu a říkala, že se tam něco děje, že četníci zabarvují německé nápisy, a že se tam dávají československé vlajky. Byli jsme od čtvrtka v napětí, protože ten den přijeli do vedlejší vsi Vlasovci, kteří si svolali občany na sedmou hodinu večerní a pak v šest hodin se sebrali a rychle bez vysvětlování odjeli. Mladá paní šla také připravit vlajku, a když s toutéž novinou přišel i pan Havlíček, vyvěsili ji, a tak jsme měli jako první v Libákovicích zase naší vlajku.
V rádiu, které jsme si také z Plzně přivezli, hlásili už jen česky a v půl jedné začalo z Prahy volání o pomoc. K večeru přijel táta i pan Tesař ozdobení trikolórou a vyprávěli, jaké to bylo v Plzni, plzeňský vysílač se hlásil heslem "Svobodná Plzeň" a jeho hlasatel svým svěžím nadšením udělal pro osvobození Plzně hodně.
Táta musel zase brzy ráno zpět do Plzně, kde měl službu ve "Stráži svobody". Samozřejmě, že jsme byli stále u rádia a chytali hned Prahu a zase Plzeň a děti byla samá otázka. V neděli konečně dostala Plzeň od Američanů a tak jsme mysleli, že i Praha má vyhráno.
Němci utíkali, kde jen bylo možno a také naší vesnici z pondělka na úterý projížděl veliký oddíl Němců, kteří byli ještě úplně ozbrojeni. Zastavili se ve vesnici a právě u naší chalupy postavili stráž. Celá vesnice byla na nohou a nikomu nebylo dobře. Němci, ale asi zabloudili protože obrátili a jeli zpět. To bylo poslední naše setkání s německými vojáky.
Druhý den jsme viděli první československé důstojníky, kteří měli silniční dozor a Iva o nich prohlásila, že jakživ takové vojáky neviděla. Nevím jak by je mohla vidět, když jí bylo dva a půl roku.
V sobotu 12. května přijeli pro nás tátové a vyprávěli, co je v Plzni Američanů, že i u nás v bytě je jich sedm. Oba si je chválili, že jsou slušní a vše po sobě uklidí. Moc jsme tomu nevěřily, známe přece mužské. Náš táta byl nějak uhřátý a nebylo mu dobře. Stále pil a večer mi říkal, že zvrátil kousek sražené krve, ale pak jedl a na nic si nestěžoval.
Druhý den jsme šli všichni do Blovic na dráhu. Loučili jsme se opravdu srdečně, Havlíčkovi, u kterých jsme bydlili za celý třínedělní pobyt nevzali od nás ničeho. Byli to lidé jakých je málo a všichni na ně budeme vděčně vzpomínat, že když nám bylo nejhůře uskrovnili se, aby nám pomohli a to jen za " Zaplať Pan Bůh".
Cesta trvala tři hodiny po špatné lesní cestě, která byla rozježděná tanky. Často jsme musili i kočárky a kola přenášet, byli jsme ale rádi, že jdeme domů a tak jsme šli s veselou.
Přišli jsme hodinu před odjezdem vlaku a táta šel opatřit zavazadla a tam prvně v životě omdlel, studenou vodou jsem jej přivedla k sobě. Potom silně zvracel sraženu krev. V Blovicích nebyl lékař k sehnání, a tak jsme musili taťku bez jeho pomoci dostat do Plzně. Cestou vlakem se ještě držel, ale když jsme v Kotěrově vystoupili z vlaku omdléval znovu. Pan Tesař šel tedy pro pomoc k nám domů a přivedl dva Američany a našeho pana domácího a ti ho dopravili domů.
Doma byl blázinec, sedm vojáků v bytě. Zařídili se útulně, to znamená, že všude byly oharky od cigaret a voda v kbelíku se ohřívala na elektrickém vařiči. Přestěhovali mi jednu postel z pokoje do kuchyně a taťku jsme uložili. On to ovšem dlouho nevydržel a tak se namáhal sedět a mluvit a přišel na něho nový, velmi silný záchvat. Iva byla celá vyplašená z cizích lidí, kterých bylo všude plno, a kterým nerozuměla. Měla také strach o tátu, o kterém nás slyšela mluvit, tahala mě za sukni a chtěla se chovat.
Byla jsem z toho velmi rozrušená a tak pan domácí šel shánět lékaře. Byl u tří, ale byla neděle a tak žádného nestihl. Náhodou přišel domů jeden z Američanů a ptal se jak je otci, ovšem ručně a když viděl, že špatně, běžel do sanitky a přinesl živočišné uhlí a šel shánět jejich lékaře. Toho nenalezl, ale přivedl s sebou nějakého medika, chtěl tátu dát do vojenského špitálu, ale odložil to na druhý den a poslal mu čtyři tablety, po kterých prý krvácení ustane. Noc byla strašná. Taťka se zmítal na posteli, utíkal z ní, celou noc nesouvisle mluvil, venku zuřila bouře, jaká už dlouho nebyla a já jsem nemohla věřit, že to není bombardování. Teprve v 5 hodin ráno usnul a já oblečená, sedící na pelesti také.
Ráno se přišel zeptat pan Tesař jak je a došel k lékaři, který když taťku prohlédl velmi se divil a říkal, že nebýt Američanů mohl vykrvácet. Nařídil mu dvacet dnů ležet a jíst jen kašovitou stravu. Vojáci se o nás opravdu starali, a když měli něco co táta mohl jíst, vždy mu přinesli. U nás posléze zůstali jen tři John, Joe, který měl matku Indiánku a Rondall, který měl doma maličkého hošíka. Proto si také oblíbil naši Ivu, která jako opička vše po nich opakovala. Večer mi ji často už v košilce vytáhli z postýlky a vzali si ji na čaj, který jsme konečně pili společně. Zábava se vedla ručně. Jeden z vojáků byl Polák a tak jsme se přeci trochu domluvili. Měli rádi bramborovou polévku, ke které jedli sladké suchary a naše vázané koláče. Taťkova nemoc se zlepšila, a tak mohl alespoň přecházet.
22.května dostal obsílku a byl povolám ke konání mimořádného vojenského cvičení zařazen k asistenčnímu pluku a vypravovali se do pohraničí.
Na Boží tělo 8. června nám odjeli Američani. Loučení s nimi bylo upřímné, všichni jsme plakali.
Když odjeli, šly jsme s paní Kordovou na průvod, Iva měla žluté pletené šatičky, byla jako kuřátko a každý se na ní rád podíval jak vážně v průvodu šlapala. Kytičky ale z košíčku nechtěla vysypat.
V úterý potom odjel i náš tatínek do Mariánských Lázní, kde byl měsíc a potom byl přeložen do Chebu.
Tak končí zápisky mé maminky o konci války a počátky Míru v naší těžce zkoušené Vlasti.
To, co zní dnes tak pateticky, byl ale konečně po dlouhých letech války návrat k obyčejnému a spokojenému životu nás všech.
Ivana Sýkorová