Jeho jméno je odvozeno od latinského slova servare značícího uchovávat. Znamená tedy přibližně strážce nebo ten, který uchovává. Servác je dnes připomínán i v kalendáři světovém a je patronem Maastrichtu. Je patronem zámečníků a stolařů a modlí se k němu lidé postižení revmatismem, bolestmi nohou a při horečce. Je také vzýván, aby pomohl proti mrazu, který v těchto dnech nezván přichází.
O Servácově životě existuje málo historických údajů. Pocházel pravděpodobně z Arménie. Zprvu žil světským životem a knězem se stal až později. V roce 335 se seznámil s Atanášem v Trevíru, který tam byl ve vyhnanství a stali se přáteli. Kolem roku 340 byl Servác jmenován biskupem v Tongernu v Belgii. Účastnil se četných synod, např. v Sardice (Sofii), v Thrácii po boku Atanáše (roku 343 - 344); v Rimini (roku 359). Na těchto synodách horlivě obhajoval katolickou víru proti Ariánům. Také byl řazen mezi nejtvrdší odpůrce arianismu.
Národy střední a západní Evropy tou dobou trpěly divokými nájezdy pohanských Hunů. Biskup Servác předvídal hrozící nebezpečí i pro jeho diecézi. Stále napomínal k pokání a snažil se alespoň sám konat kající skutky a být co nejhorlivější v modlitbách za svou diecézi. Z toho důvodu konal také pouť do Říma, chtěje na hrobech apoštolů vyprosit potřebné milosti pro svou diecézi.
Legenda o této pouti uvádí, že orel s rozpjatými křídly mu na této cestě při odpočinku poskytoval stín a tak se dostal mezi jeho atributy. V Římě se po tři dny postil a setrvával na Petrově hrobě, kde nakonec prý usnul a ve snu uviděl Petra, který ho upozornil na velkou hříšnost katolíků v Galii i v sousedních zemích, kde pro svou hříšnost budou vydáni v moc nepřátelských pohanů. Jemu samému bylo přislíbeno zemřít ještě před vpádem Hunů.
Smutný se vrátil za svými svěřenci, aby jim oznámil hrozící trest a znovu je vyzval ke kajícnosti. Pak odešel do Maastrichtu v Holandsku, kde chtěl být pohřben a předem si připravil hrob. Ten byl po jeho smrti oslaven divy a snad v roce 564 byl už nad ním vystavěn chrám a posvěcení nového, většího, je uváděno roku 1039. Ten stojí jako nejstarší v Holandsku a jediný nad hrobem světce v této zemi. V roce 1372 tam Karel IV. získal částečku z ostatků pro svatovítský chrám v Praze.