Stalo se to před čtyřiceti lety. Podivná, zvláštní příhoda, pro kterou jsem dodnes nenašla vysvětlení.
Mému synovi byly tenkrát necelé čtyři roky. Bylo to normální, hodné a zdravé dítě s průměrnými schopnostmi přiměřenými jeho věku. Jednou v podvečer si chlapec jako obvykle hrál se svými oblíbenými autíčky a zcela ponořen do hry s donekonečna nastupujícími a vystupujícími pasažéry v podobě medvídků, zjevně nevěnoval pozornost svému okolí.
Retrospektivní pohled nabízí všední scénu, která se každodenně odehrává v bezpočtu rodin a domácností: matka připravuje večeři, dítě si hraje, starší dítě píše úkoly, otec si čte. Poklidná atmosféra poklidné rodiny. Vidím to všechno jako dnes. Film, který se mně odvíjí před očima zachycuje jednotlivé detaily.
Začíná se šeřit. Obloha se zatahuje zlověstným černým mračnem, prudce se zvedá vítr. Stříbrný smrk dosahující ke kuchyňskému oknu začíná rozhoupanými větvemi dotírat na okno. Nejprve měkce, za chvíli jakoby se v sílícím větru dobýval do kuchyně. Předzvěst blížící se bouřky. Hrozivá mračna pokrývají zčernalý horizont, ozývá se vzdálené hřmění. Miluji náladu krajiny a zvláštní tajemné napětí před bouřkou. Do této atmosféry a prozaického loupání brambor se mi podivnou asociací vybavily dávno zapomenuté verše:
….a nikdy podivně tak les rodný se nerozšuměl.
Já plakal bych rád, jen kdybych uměl.
Ten ironický přísvit pod těžkými větvemi.
Ten večer, jak vleče rozbitá křídla dnes po zemi.
A co listí se směje? A co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky, kam chtělas‘ ó duše?
Fragment těchto veršů mě na chvíli vrátil do školních lavic. Kdo to napsal? Jak se jmenoval básník? Co chtěl básník říci? Přemýšlím. Nemohu si vzpomenout. Vím zcela určitě že to mám někde v paměti! Zaboha si nevzpomenu! Zlobí mě to. S bramborem napíchnutým na nůž jdu do pokoje a procítěně deklamuji úryvek verše manželovi. Ptám se, jestli si nevzpomíná, kdo je autorem těch kouzelných veršů.
Odpověď zní: „ Už bude večeře?“
Tak to je marné.
Usilovně vzpomínám dál. Přece to vím, vím, musím si vzpomenout, mám to na jazyku!
A najednou se z předsíně ozývá jasný hlásek mého ani ne čtyřletého synka: „ Sova!“
Ach ano, Antonín Sova (!)….a medvídci dál pokračovali ve svém vystupování a nastupování.
Závěr této zvláštní příhody je velmi prozaický a dokumentuje přístup některých jedinců k nevysvětlitelným záhadám tohoto světa.
Když jsem s aktéry příběhu konzultovala tento svůj článek, reakce mého syna, dnes inženýra programátora, s minimálními znalostmi o literatuře byla následující:
„Víš co mami, místo té věty nahoře - dítě s průměrnou inteligencí, můžeš rovnou napsat – dítě napůl debilní!“
K synově replice se ochotně připojil manžel:
„No jasně (!). A o mně jim tam můžeš klidně napsat, že jsem byl vždycky jenom konzument, kterého v životě nezajímalo nic, než kus toho žvance!“