Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
 
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Prasečí ocásky
 
Svého krasnického kamaráda Otu jsem už představila coby  hlavního protagonistu v dramatu se zapomenutými kalhotami. Byl ovšem také zdatným spoluhráčem při našich dětských hrách.
Jak už jsem se zmínila, v prostoru mezi vilkou, kde jsem bydlela, a okrajem Krasnice měla stát velká moderní škola. Začali ji budovat asi v roce1938, ale podařilo se zhruba dokončit jen sklepní prostory a rozestavět několik obvodových zdí. Pak přišla válka a škola musela jít stranou. Kolem vesnice procházela fronta a zanechala po sobě suvenýry - zbytky munice vybuchlé i nevybuchlé. A ta se nacházela i v podzemních prostorách rozestavěné školy, která se pomalu měnila spíš v ruinu, protože na její dostavbu nezbývaly peníze ani v prvních poválečných letech. Jistě nemusím zdůrazňovat, že právě staveniště lákalo nás, děti nejvíc. Starosta obce sice pozval vojáky z nedaleké posádky, kteří podzemní prostory propátrali a nevybuchlou munici odvezli, ale přece jen se tu a tam našel nějaký náboj do kulometu či cosi podobného. Bylo to o to nebezpečnější, že v podzemí prosakovala spodní voda a všechno tam bylo už prorezavělé. A právě z tohoto důvodu jsme měli od rodičů přísně zakázáno do podzemí stavby chodit. Samozřejmě, že jsme tam s Otou párkrát vlezli - vždyť zakázané ovoce chutná nejlépe! Až jednou nás tam načapal Otův tatínek. Ota svůj příděl schytal na místě a já o něco později, když se o tom dozvěděli rodiče. Dost dlouho se mi pak špatně sedělo, ale za čas jsem pochopila, že výprask jsem si zasloužila...
       I když do podzemí jsme měli vstup zakázán, hry na stavbě nám nikdo nezakazoval. A to bylo naše eldorádo! Vysoké hromady hlíny ze základů, dnes už zarostlé trávou a přesličkou, nám představovaly velehory, které jsme zdolávali. Spousta zákoutí nám umožňovala nekonečnou hru na schovávanou. A po pevných obvodových zdech obložených kamenem se bezvadně chodilo. Ale nikde jsme si tak nepohráli jako na dlouhé hromadě hrubého štěrku a kamení.  Na tom místě jsme realizovali hru "na pračlověky". Já jsem tehdy přelouskala Štorchovy Lovce mamutů a zamilovala se do pravěku. A tak jsem v hromadě šutrů přestala vidět obyčejné kamení, a začala jsem tam vidět nepřebernou zásobu pazourků. I začali jsme vytvářet "pračlověčí" sekery, nože a bůhvíco ještě. Pračlověky jsme si trochu zkombinovali s Eskymáky a pokoušeli se z kamení postavit i okrouhlé obydlí, ne nepodobné iglú. Ale  s nejoblíbenější inovací této hry přišel můj bráška. Velkoryse pominul fakt, že je pračlověk, a vydal se na druhý konec hromady nakupovat. Obchod v pravěku byl raritou už sám o sobě, ale pozoruhodné bylo, „CO“ šel nakupovat. Prasečí ocásky! Nepodařilo se nám vyzkoumat, jak přišel právě na prasečí ocásky, ale faktem zůstává, že tuto zábavu dovedl k naprosté dokonalosti a strhl nás k ní všechny. A tak soudím, že jsme se stali první pravěkou osadou, která měla rozvinutý obchod masnými výrobky.
 
A když nás přestal bavit život pralidí, sebrala se naše tlupa a doběhla o kousek dál - k velkému stohu slámy, který tam mělo místní JZD. Kdo nikdy nevyzkoušel, nepoznal, jaká  to byla nádhera vylézt až na vršek stohu a pak svištět po zadku dolů!  (Maminky naše nadšení ovšem nesdílely, protože tepláky na nás jen hořely.) A co teprve, když jsme jednou objevili, že si ve stohu udělala svoje hnízdo jedna polodivoká kočka, a že v něm má asi pět koťat. Ten objev byl moje a Otovo tajemství a chodili jsme si tam denně s koťaty hrát. Ale brzy jsme se prozradili - oba jsme měli ruce až po loket do krve rozškrábané. Naštěstí kočka měla víc rozumu než my a jednou do rána koťata přetahala do jiné skrýše. My bychom je byli asi samou láskou udlachmili...
Ano, bývaly to časy!
Míla Nová
Co jsem to vlastně chtěla (1)
Co jsem to vlastně chtěla (2)
Co jsem to vlastně chtěla (3)
Co jsem to vlastně chtěla (4)
Co jsem to vlastně chtěla (5)
Co jsem to vlastně chtěla (6)


Komentáře
Poslední komentář: 13.03.2007  00:44
 Datum
Jméno
Téma
 13.03.  00:44 Braska
 11.03.  08:43 janina
 11.03.  00:19 Mila Společný návrat
 10.03.  19:04 Ludmila T
 10.03.  14:48 Jana Vesuvanka díky :-)))
 10.03.  10:04 janina
 10.03.  09:59 Kaňka
 10.03.  09:58 Kaňka
 10.03.  08:54 hera