Kovář, sochař, malíř, řezbář, restaurátor, fotograf i dobrý amatérský hvězdář, to byl Michal Bílek. Umělecké zpracování skla, grafika, ilustrace a kresba to je doména jeho manželky Aleny.
S uměleckou fantazií se člověk musí narodit, tvrdíval se svou manželkou.
Narodil se 22. října 1942 v Turnově, kde studoval v oboru umělecký kovář, pokračoval na SUPŠ v Hořicích v oboru sochař-restaurátor a studia ukončuje na AVU v Praze v roce 1969. Od roku 1971 žil v příhraniční obci Petrovice u Ústí nad Labem. Jeho chaloupka s tajemnou bílou kopulí naznačuje zapálenost pozorovatele pro vzdálené hvězdné galaxie. Jeho přítelem byl i astrolog a populátor této vědy Jiří Grygar (seriál Okno do vesmíru). Pro petrovické občany, a nejen pro ně, pan Bílek zajistil právě s ním zajímavou přednášku o astrologií. Přednáška se konala v kostele a pan Grygar řekl „už jsem přednášel leckde, ale v kostele bez střechy zatím nikdy“. Jediní, komu se přednáška nelíbila, byly vlaštovky, které tam měly svá hnízda.
Plastiky Michala Bílka jsou rozesety po celých severních Čechách, sochy jsou ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Oblastní galerií v Liberci i v Severočeské galerií výtvarného umění v Litoměřicích. Nejznámější sochou v Ústí nad Labem je Múza z roku 1988 umístěná v divadle. Nevím, jestli v dílech starých mistrů se při jejich opravách otvírají jejich duše, ale restaurátor pán Bílek dokázal s nimi hovořit a jejich dávná poselství přenést časem. Často renovoval staré pískovcové sochy zejména v Petrovicích.
Později pískovcové a mramorové sochy nahradilo dřevo. Robustní dřevěné sochy, kdy v obličejích postav se odráží lidský příběh. Před lety na jeho výstavě na mne nejvíce zapůsobila ležící opuštěná stará žena, která nebyla schopna utéci před zlem. Byla to jeho reakce na krutou válku v Jugoslávií v roce 1993. Zajímavě tam působil i jeho vlastní náhrobek ve stylu dávných rytířů, kde ztvárnil celou svou čtyřčlennou rodinu, a i psa a kočku. A přesně v takovém, kamenném, spí svůj věčný spánek na petrovickém hřbitově od roku 2015 (zemřel 22. června).
Když při jedné výstavě měl něco říci ke svým dílům, řekl „nevystavuji krásné sochy, vystavuji krásné i když dřevěné, duše lidí. Ty ať lidé v tom dřevě hledají“.
Jeho manželka Alena Bílková (*1964) se narodila v Ústí nad Labem. Maturovala na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Její další kroky vedly na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde se věnovala uměleckému zpracování skla. Po promoci v roce 1970 se vrací do rodného města a pracuje jako odborná asistentka na katedře výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě do roku 1975. Pak se věnuje volné tvorbě v grafice, kresbě a ilustraci. Je autorkou řady sklářských realizací v architektuře. Její prosvětlená grafika prošla celou republikou a svou stopu zanechala v Polsku, Dánsku i ve Francií.
Nedaleko jejich chaloupky je autobusová stanice U dubu. Jenže už dlouhá léta tam zůstal jen název a pařez po mohutném stromě. Paní Alena se rozhodla tam nový dub zasadit a pečlivě ho opatruje, dokud z něho nebude pořádný strom.
Snad v daleké budoucnosti se najde umělec, který z něho vytvoří výrobek s dřevěnou duši.