Návrat Nevím, jestli si někdo ze čtenářů vzpomene na mé zápisky ze života Teryka, našeho pejska. „Víš, že je to už 10 let?“ upozornil mě manžel. Docela rádi jsme se spolu podívali a znovu přečetli všech 9 pokračování našeho sžívání s čerstvě narozeným štěnětem, které v počátku života nemělo moc štěstí. Octlo se v krabici od bot u popelnic, odkud vedla jeho cesta do psího útulku, a nakonec k nám domů. Jeho kousací a trhací období nebylo naštěstí moc dlouhé (viz mé 10 let staré vzpomínky). Už tenkrát byl naším miláčkem a dnes je miláčkem ještě větším.
Svědomitě hlídá, a to tak, že když přijde na naši zahradu někdo cizí, štěkne, lehne si na záda a očekává podrbání. Nejraději se rozvaluje na lavičce nebo na pískovišti, které v průběhu let vzniklo pro naše vnoučata. Když jsme ho přivezli, ještě jsme žádná vnoučata neměli, první chlapeček se narodil rok po Terykovi, nedávno oslavil 9. narozeniny. Dnes jich máme pět a Teryka všechna milují.
Dcerky mladšího syna mají dvě babičky – babičku Alenku a mě, „babičku Terýčkovou“. Když k nám přijedou na návštěvu a já jim s otevřenou náručí jdu naproti, obloukem mě oběhnou, obejmou psa a pak utrousí přes rameno: „Ahoj, babičko!“
Ráda bych po deseti letech navázala na naše psí příhody, ale i glosy ze života, pokud nás mezi sebe zase přijmete.
Propadla jsem mimo jiné i kouzlu čápů, které už třetím rokem každodenně sleduji prostřednictvím webových kamer. Když jedeme na jakoukoliv prázdninovou cestu nebo výlet, vždycky si dopředu zjistím, kolem kterého čapího hnízda pojedeme, a nutím manžela zastavit. Jsou to zajímaví tvorové a s jejich hnízdy máme tolik zajímavých příhod – ale snad jindy. Dnes bych se s vámi ráda rozloučila příhodou, která mě pohladila na duši.
Vyjeli jsme před 14 dny na kratší dovolenou, samozřejmě se zastávkami „u čápů“. Jednu jsem si vyprosila v Kamenici nad Lipou. Krásné městečko s památnou lípou, několik století starou. Na náměstí na komíně- čápi. Manžel mě u nich zanechal s dalekohledem na pozorování a sám šel okouknout obchody, které ho zajímají- především zdejší vyhlášenou pekárnu a cukrárnu.
Sledovala jsem čapí rodiče, kteří zrovna krmili své dva potomky. Za čtvrt hodiny už mi bylo vedro a začaly mě bolet nohy, takže jsem si sedla na lavičku. A najednou jsem si všimla- ležel na ní takový krásný pomalovaný kamínek. Měla jsem radost, vzala ho do kabelky s tím, že ho „pošlu dál“ u nás v parku. Po chvilce šla okolo maminka se dvěma malými dětmi a chlapeček začal křičet: „Jé, mami, on už tu není!“ Na to maminka řekla: „Asi ho někdo našel a vzal si ho, určitě ho potěšil.“
Vyndala jsem kamínek z tašky: „To já jsem ho našla, udělali jste mi velikou radost. Vezmu ho s sebou domů, 100 km odsud, a tam ho položím pro radost někomu dalšímu…“ Děti byly nejprve trochu zaražené, ale pak se začaly usmívat, a když jim maminka slíbila, že večer spolu namalují další, byly spokojené, volaly na mě ahoj! a při odchodu jsme si ještě dlouho mávali…
Ani nevím proč, ale když odešly, nějak mi zvlhly oči.