Pan Pacák je instalatér. Svoje řemeslo má rád, ale ještě raději má pivo, svoji chatu na Sázavě a kamarády. Do chaty ho vozí autem každý pátek jeho žena. Ta má ráda jeho a své sny. Sní totiž o vilce, uprostřed lesů, kde by se dala pít pouze voda z kouzelné studánky, která by způsobila, že by pan Pacák zapomněl na svoje kamarády, chatu na Sázavě, a hlavně na to pivo.
Každou sobotu a neděli se jejich touhy střetávají. Chata má krásnou polohu, k řece je co by kamenem dohodil a k hospůdce ještě blíž. Je to nejkouzelnější hospůdka, kterou znám.
Když přijede Pacák se svou ženou do toho ráje, je hned hej. Sundá si sváteční šaty, navlékne se do tepláků, v nichž obzvlášť vynikne jeho pivní bříško, na nohy si vezme kopačky a jde se na hodinku postavit do branky.
Fotbal je v osadě populární. Osadníci fandí a potom všichni, mladí, staří, jdou tu námahu spláchnout do kouzelné hospůdky. Je kouzelná, opravdu, protože v ní mají pivo dobré jako víno. Všichni se navzájem znají, o zábavu není nouze. Pivo spojuje instalatéra, kameramana, doktora, inženýra i herce v takové jedné lidské rovině, ve které mluví všichni stejným jazykem.
Když tam Pacák zasedne, tak zapomene na ten perný týden. To ani kamarádi neví, co on všechno za ten týden zkusí. Jó, když dělával sám, to byla pohoda. Tenkrát měl učedníka, ten mu nosil tašku s nářadím, v poledne zašli na pivo a bylo to bez problémů! Ale teď? Žena učedníka vyšoupla a tašku mu nosí sama! Odveze ho na stavbu, odveze ho k hospodě! Odměří mu jedno pivo a on ani nežbleptne. Mlčí i ti dva, co má nyní pod sebou. Ty se ženy bojí taky! No, ale ona je jinak šikovná, vyjedná jim práci, udělá jim výkazy, uvaří, a tak spolu všichni celkem vycházejí. Pacák se sice čas od času vzbouří. Na pár dní jí uteče.
0na potom podniká svoji odysseu po pražských hospodách s výrazem utrpení na své buclaté tváři, protože nechápe proč? „Proč mi to jen dělá?“ ptá se hospodských, kteří ji již znají.
Proto je Pacák šťasten ve své hospůdce u vody, kde má vlastně relativní svobodu. Jeho žena nepije, ale chodí na kontrolu!
Na její příchod se těší všichni, staří i mladí.
Říkají jí Boubelína. Přezdívka je to opravdu výstižná. Na paní Pacákový je boubelatý všechno. Tělo, ruce, nohy, tváře, jenom nos ne!
Ten je ostrý, ten vás hned upozorní, že jde o ostrou ženu.
Když se Boubelína blíží, tak začnou všichni volat na Pacáka: „Boubelína jde,...!“, ten se chudák celý schoulí a čeká, co bude. Boubelína přijde taky v teplácích, ve kterých není kousíček místa, rukávy vyhrnuté, záštipky na rukách jí září, pár blonďatých vlásků na hlavě. Ostříží modré oči projedou Pacákem, který čeká na svůj ortel. Když si Boubelína sedne, je vyhráno, když bouchne pravačkou do stolu, musí jít pěkně domů.
Všichni se těší na tu chvilku strachu, kterou jim Boubelína dává, protože ji prožívají s Pacákem.
Oni však dávají taky. Život, který nás někdy unavuje svojí jednotvárností se zde naplňuje. Každý přispěje svojí troškou do mlýna. Jeden vypráví o svých láskách, druhý o rybách, třetí o kytičkách, kameraman pustí nejnovější drby z Barrandova, herec zase z divadla. Každý si přijde na své.
Mladí, ti sedávají ve vedlejší místnosti, jsou od starých odděleni dveřmi, které jsou zde symbolem tolerance. Dveře jsou zavírány potichu, protož si to staří přejí. Když se hospůdka rozezní zpěvem, tak dveře nenásilně spojují melodie přicházející zleva i zprava a v příjemný souzvuk.
Dveře svojí pravou stranou vidí staré a levou stranou mladé a musí se smát té podobě.
A tak se v tom malém ráji cítí všichni dobře.
Život plynul jako voda v řece. Panu Pacákovi vyrostli tři kluci jako buci, dal jim řemeslo. Tomu nejstaršímu však řemeslo nevonělo, chtěl rychle zbohatnout, a tak se stalo, že se objevil u pípy v kouzelné hospůdce. Protože chtěl zbohatnout rychle, tak dával malou míru, no ale s ní bral míru tátovi, který si to bral k srdci.
Pacákovi nevadilo, že syn šidil jeho, ale že šidil kamarády! Moc se trápil.
Ani energická Boubelína nesvedla nic s nevyvedeným synem.
Do hospůdky se začala stahovat podivná individua, která nepila pivo, ale rum! Neznala, co je tolerance. Dveře naříkaly, kvílely, i klíčovou dírku si nechaly ucpat! Tato individua nemluvila, jen občas z nich vypadlo slůvko „vole“. Zpívat neuměla, ale tranzistorák pouštěla naplno.
Jedné krásné noci se individua rozdováděla tak, že začala tancovat na střeše hospůdky, která se chudák celá třásla v základech. Individua se vysmála starému Pacákovi, který je prosil se slzami v očích: „Kluci, neblázněte, vždyť mi tu hospůdku zbouráte, vždyť je to moje jediný štěstí!“ ano vysmála se mu!
Staří i mladí osadníci přestali do hospůdky chodit a stýskali si doma. Pan Pacák byl již celý nemocný. Seděl v hospůdce sám, jenom dveře si s ním vrzavě povídaly. Sám mezi voly a tím strašným rámusem.
Tehdy se Pacák rozhodl. Pro výstrahu všem, kteří ničili kouzlo kouzelné hospůdky se obětoval.
Šel a bacil svého syna půllitrem!
Nezabil ho, ale měl to v úmyslu!
Soudce, který případ dostal se prvně za své praxe připojil na stranu obhajoby. Vyřčený trest byl mírný.
Mladému Pacákovi po té ráně v hlavě přeskočilo. Po delší době se však vzpamatoval a stal se z něj nejpoctivější hostinský v Čechách. Stal se českou kuriozitou, jezdí se na něj dívat pivaři z daleka, dává totiž plnou míru!
No a starý Pacák? Ten se vrátí v sobotu z basy. V hospůdce mu chystají velkou slávu. Vždyť je zachránil před voly a co víc, pivařům vychoval českého, sice praštěného, ale nakonec přeci jenom poctivého hostinského.
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace: https://www.ochutnejte-cesko.cz/kontakt/
https://www.info.cz/
https://moravskoslezsky.denik.cz/ Zobrazit všechny články autorky
Pan Pacák
