BIBLE, NOVÝ ZÁKON – 1 Úvod k nahlédnutí do Nového zákona jsem zvolila z pera Slavomíra Ravika, z jeho oblíbených Biblických příběhů:
STARÝ A NOVÝ ZÁKON; jde o dvě díla, která tvoří celek, a přece je každé z nich principiálně odlišné. Starý zákon zahrnuje dějiny Izraele po dobu přibližně čtyř tisíc let, z nichž bylo detailně zpracováno přibližně půldruhého tisíciletí. Velká historie velkého národa. Sled knih, které a sebe navazují jen volně a někdy na sebe nenavazují vůbec. Na druhé straně Nový zákon představuje kompaktnější celek – jsou to čtyři evangelia, svým způsobem popisy Ježíšova působení na této zemi. Pak skutky apoštolské, děje první církve po smrti Kristově. 21 dopisů, z nichž většinu církevním obcím napsal svatý Pavel. A konečně Zjevení svatého Jana, obraz apokalyptické zkázy, která čeká nejprve Jeruzalém, nakonec celý svět. Zatímco Starý zákon byl dějinami, Nový zákon, popisující nepatrný časový úsek, je spíše dramatem.
O Ježíšovi psali anebo se zmínili mnozí. Své svědectví podal Ježíšův současník, židovský dějepisec Josef Flavius, římský historik Tacitus, životopisec osudů 12. císařů Suetonius Tranquillus, ale také židovský Talmud. Základními díly jsou však přece jen evangelia obsažená v Novém zákoně, která musíme prostudovat, chceme-li se orientovat ve světodějné historické zvěsti, již na naši zemi před dvěma tisícovkami let přinesl Ježíš. Jejich nesmírnou cenou je důvěryhodnost. Přinejmenším dva ze čtyř autorů, totiž Jan a Matouš, patřili k okruhu nejbližších dvanácti Ježíšových učedníků. Marek se pohyboval v širším okruhu Ježíšových ctitelů ještě jako chlapec. Pak následoval hlavu apoštolů, Petra na jeho cestách a zajisté sesbíral všechny informace, které Petr nastřádal ve své paměti. A čtvrtý, Lukáš, zase následoval Pavla, který znal mnoho, ne-li z první, tedy přinejmenším z druhé ruky. Někdy se hovořívá ještě o nepsaném „pátém“ evangeliu. Za toto páté evangelium se počítá návštěva Izraele, Ježíšova operačního prostoru. Také za něj pokládají turínské plátno, pohřební rubáš, do nějž zavinuli po smrti Ježíšovo zmučené tělo. Plátno dodnes uchovává otisk postavy vysoké 180 centimetrů, tedy na svou dobu opravdu vysoké bytosti, která se minimálně o dvacet centimetrů tyčila nad dobový výškový průměr. Mrtvý nesl stopy bičování, korunování trním a jeho tělo bylo pokryto podlitinami i v obličeji.
Jinak je třeba hned úvodem vysvětlit, že slovo evangelium pochází z řečtiny a znamenalo původně odměnu poslovi, který přinesl dobré zprávy. Nakonec se začalo evangelium říkat také samotné dobré, radostné zvěsti. A tak bychom měli evangelia chápat i my dnes.
Evangelia však nesmíme považovat za detailní životopisná líčení, která vydávají svědectví o každém roce života. Nedovídáme se nic o Ježíšově podobě, o jeho vlasech nebo barvě očí. Čteme-li je však, spíše tušíme, jakým pohledem se tyto oči dívaly na náš svět a na lidi kolem. Nezapomeňme, že zhruba z třiatřiceti let Ježíšova života je devět desetin doslova skryto v temnotách. Všechno nepodstatné je vypuštěno. Nevíme, co Ježíš dělal třicet let, spíše jen tušíme, že se vyučil řemeslu svého pěstouna, tedy tesařině. Nevíme nic o jeho přátelích. Josef, který Ježíše vychovával, na stránkách evangelií vůbec nepromluví. A Panna Maria se ozve naposledy v Káni Galilejské, tedy na samém počátku Ježíšova působení.
Ježíš se nám prostě ze čtveřice vyprávění vynoří jako hotová osobnost s připraveným programem. Cítíme, že drží sled událostí od první chvíle – až po smrt na břevnu kříže – v rukou. Nebyla to doba dlouhá. Jsou biblisté, kteří tvrdí, že Ježíš působil snad jen jeden rok – nejdéle však tři roky. A tak jestliže Starý zákon je plný postav a historických událostí, tady jde často o Ježíšův monolog, někdy dialog, zapisovaný narychlo do lidské paměti. Od velkých scén přechází Bible najednou k drobnopisu. Místo historických epoch vystupuje detail.
Stojí za zaznamenání, že evangelisté pracovali precizně. I když každý měl poněkud jiný rukopis, stěžejní události, spojené zejména s justiční vraždou Ježíše, jsou líčeny shodně. Evangelisté podávají přesný obraz o reáliích své doby, zrcadlí na stránkách svých spisů mocenské uspořádání v palestinských končinách. Jsou tu i přesné topografické údaje. To všechno však není nejpodstatnější. Hlavní zásluhou evangelistů je to, že zapsali Ježíšova slova, paradoxy, které tato jedinečná osobnost přinesla na náš svět. Člověk v Ježíšově učení dostává novou cenu. Lidé se dovídají, že krádeží nezbohatnou, že almužnou naopak nezchudnou, že vražda otřese vesmírem…
Teologové se časem přeli o míru, jakou evangeliím přispěli čtyři evangelisté, a o díl, který skýtala božská inspirace. Svatý Augustin již na přelomu 4. a 5. století charakterizoval poměr obou zdrojů evangelií velmi výstižně. „Odvažuji se říci“, napsal, „že například evangelista Jan neřekl věci, jak přesně jsou, ale tak, jak mohl, protože byl člověk mluvící z Boha, sice inspirovaným, ale přece jen člověkem. Protože byl inspirovaný, řekl něco; kdyby nebyl inspirovaný, nebyl by řekl nic. A tak řekl jen, co mohl člověk říci.“
A ještě jedna podrobnost stojí za zmínku – otevřenost pisatelů. Žádná světská skupina, která aspiruje na duchovní a mocenské ovládnutí světa, by si nedovolila tak pravdivé vyznání svých chyb, těžkopádností, omylů a váhání, jak to učinili evangelisté. Přiznali se k zradě Petra, nezamlčeli, že se v kritickém okamžiku rozprchli jako vrabci. Pod kříž s umírajícím Kristem přišel jediný – Jan.
Dodejme citací ze samotné Bible, že řecké slovo evangelium v křesťanském prostředí nabylo zvláštního významu. První křesťané je ještě před napsáním nejstarších NZ spisů použili pro svědectví o Ježíši Kristu, především o tom, že jeho život neskončil potupnou smrtí: Kristus vstal z mrtvých a byl vyvýšen. Spisy o Ježíšově vystoupení, které jeho vzkříšením teprve vrcholí, začaly být označovány jako evangelium až v polovině druhého století. V Novém zákoně se tedy slovo evangelium všude vztahuje na ústní zvěst: především na zvěst o Ježíšově vzkříšení.
Při četbě evangelií mějme na mysli, že důvodem k jejich sepsání byla zkušenost s živým Kristem, který je uprostřed církve přítomen v jejím zvěstování i ve svátostech. Tato zkušenost ovlivnila i literární podobu evangelií a jejich způsob vyjadřování. Nejde v nich jen o popis událostí, i když evangelijní vyprávění má historický základ. Zvláštní literární formy, které evangelisté používají, mají naznačit, že to, čeho se jejich vyprávění týká, přesahuje běžnou zkušenost.
