Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Sen malého kluka Nasedli jsme jednoho dne do Cortiny a vydali se na letiště do Kbel. Honza měl na letišti službu a měl za úkol uskutečnit průzkumný let. V některých případech se za tímto účelem používal i cvičný letoun „L 39 Albatros“. Albatros byl jedním z našich nejúspěšnějších i nejhezčích cvičných letounů, který se vyráběl a vyvážel se do mnoha zemí světa. Jeho dostupnost je 11500 metrů, dolet 1750 km s přídavnými nádržemi, stoupavost 22 m/s a rychlost 750 km ve výšce 5000 metrů. Letadlo je konstrukčně dvojmístné (pilot a žák).
Tento den jsme však měli k průzkumnému letu docela jiný kalibr a to MiG 21US. Jeho dostupnost je úctyhodných 17500 metrů, dolet pak 1670 km s přídavnými nádržemi, počáteční stoupavost 140 m/s, cestovní rychlost 930 km ve výšce 11000 metrů, maximální rychlost je 2125 km, čas výstupu do výšky 10000 metrů 3,2 minuty. Myslím, že tyto technické parametry hovoří sami o sobě, a že k nim není co více dodávat. Snad jen malou poznámku, že MiG 21 se v naší armádě využíval od roku 1961 až do roku 2005. Byl velice oblíbeným a nahrazoval MiG 19.
První naše zastavení ve Kbelích bylo na „řídící věži“ letového provozu, kde měl službu Jarda Materna, který měl též hodnost kapitána letectva. Velmi často s Honzou sloužil, nebo též oba létali spolu, pokud bylo nutno mít jako posádku prvního a druhého pilota. Měl též nalétané obrovské množství hodin, jak na vojenských, tak i civilních letadlech. Bydlel v Praze v Kunraticích, a velmi často zajížděl k Honzovi na návštěvu do Hodkoviček. Díky tomu jsem se s ním dobře znal. Honza si s Jardou řekli vše potřebné k plánovanému průzkumnému letu, především stran lokality vzdušného prostoru. Honza též Jardovi řekl, že dnes mu budu dělat společnost v MiGu 21, abych se také konečně něco naučil. Vezmi si, ale Luďo moji kombinézu a přilbu. Bude Ti to sice trochu větší, ale snad to v tom vydržíš, ukončil Jarda hovor.
Naše druhé zastavení bylo v šatně, kde jsme se převlékli a pak jsme vyrazili do hangáru. Zde již byl od služby připraven MiG 21, do kterého jsem nastoupil nejdříve já, neb jsem seděl na druhém sedadle, pak teprve Honza. Honza přiklopil kryt, spustil motory a pomalu začal rolovat na ranvej. Na začátku startovací dráhy se zastavil, vyzkoušel všechny klapky, kormidlo a protůroval trochu motory. V tom se nám ve sluchátkách ozval z řídící věže Jarda. „Jak jste na tom hoši“? Honza nahlásil, že je vše v naprostém pořádku. „Máte volnou startovní dráhu - povoluji start“. OK.
Pomalu jsme se rozjeli, ale na pár metrech Honza zmáčknul pěkně „varhany Migu“ na plný výkon a letadlo se okamžitě odlepilo od země a začalo prudce stoupat. Byl jsem obrovskou silou přitlačen do sedadla a jen stěží jsem stačil sledovat palubní přístroje. Po chvilce jsem se zorientoval a viděl na přístrojích, že naše stoupání již není tak prudké. Dosáhli jsme letové hladiny 6000 metrů. Ve sluchátkách se mi ozvalo: „Předávám ti řízení - zkontroluj si nastavený kurs, zkontroluj si horizont, zkontroluj si výšku a udržuj si rychlost 800 km!“
Když jsem vše provedl, tak jsem dostal příkaz: „Zvedni pomalu rychlost na 900 km a pomaloučku přitahuj knipl a postupně začni stoupat. Je to docela dobré, ale srovnej si hodnoty. Jsi lehce naklopen vlevo. To je ono.“ Výškoměr postupně ukazoval 7000, 8000, když se mi ve sluchátkách ozvalo: „Pozor na pravoboku máš pod sebou Albatros.“ „Díky, já o něm již vím.“ Pokračoval jsem tedy dále ve stoupání 9000. 10000, 11000 metrů. „Nyní začínej pomalu povolovat, abys plynule dosáhl 12000 metrů a zvedni si rychlost na 930 km. Výborně, to je ono. A nyní se začni připravovat na otočení letadla o 180 ° dlouhým obloukem položením na levé křídlo. Pomaloučku s citem pohni kniplem do leva a začni provádět mírný náklon. Kontroluj si stále horizont. To je ono. Nikam nespěchej, všechno má svůj čas,“ radil mi Honza. Když se mi podařilo MiG otočit do protisměru a srovnat si horizont s letovou hladinou 12000 metrů, tak se mi ve sluchátkách ozvalo: „Nyní přebírám letadlo já. Pouze sleduj přístroje, pořádně se nadechni a drž! Nejdříve uděláme pomalou pravou vývrtku, následně levou a pak totéž co nejrychleji.“ MiG se však nejdříve trochu zachvěl v důsledku zapnutí přídavných motorů, což mělo za následek prudké vyražení vpřed. Najednou se naše rychlost změnila z 930 km na 1800 km. To byl ale hukot. Se zatajeným dechem jsem vnímal pomalou levou i pravou vývrtku. Než jsem stačil zkontrolovat přístroje, tak následovaly obě následné rychlé vývrtky. V tom se mi ve sluchátkách ozvalo: „Na nic nesahej a pořádně se drž“.
Honza zmáčkl pořádně varhany všech motorů až na samý doraz a naše rychlost se zvýšila na 2l25 km. Moje sestra by řekla: „To je ale pěkný frčák“. A věřte mi, že byl. Následně totiž Honza pořádně zatáhl za knipl a v důsledku toho jsme začali stoupat téměř kolmo do oblak.
Nestoupali jsme po postupné šroubovité spirále, ale v nepatrném oblouku přímo vzhůru. Honza se totiž připravoval na „loping“. Ač jsme seděli připoutáni ke svým sedadlům, tak jsme v nich v tuto chvíli vlastně leželi. Obrovský vztlak cca 4 G, nás naprosto přikoval k opěradlu sedadla a dech se nám začal značně krátit. Ani naše hlava se s touto prudkou změnou s překonáním obrovské výšky během několika sekund nehodlala dobrovolně smířit.
Vystoupali jsme až do bájných 17500 metrů z naší předešlé letové hladiny 12000 metrů. To je vskutku pěkný skok. Dostali jsme se tak do stratosféry, kde teplota je -60°C. Pokud se stíháme podívat na křídla letadla, tak uvidíme, jak jsou pěkně namrzlá.
A pak to přišlo. Začali jsme pomalu pozpátku dělat kotrmelec. Nohy nám trčely k nebesům a hlava padala přímo kolmo k zemi. To vše bylo ještě umocněno burácením motorů, které běžely na plný výkon a vibrováním celého letadla. Během několika sekund však Honza snížil výkon motorů, začal měnit polohu na kniplu a začali jsme přecházet do mírného střemhlavého zpátečního oblouku, který se stále protahoval, až jsme dosáhly letové hladiny 10000 m.
Zde již byly zcela vypnuty přídavné motory a naše rychlost přešla do „hlemýždí rychlosti“ 900 km. V tom se nám ve sluchátkách ozval Jarda: „Jak jste na tom kluci? Co ten náš leteckej adjunkt Luďa?“ „Vše proběhlo podle plánu, jako vždy. Luďa je jen trochu zelenej. Jak jsi na tom dole? Můžu jít na přistání?“ „Honzo, můžeš, dám zatím vařit vodu na kafe a Luďovi na čajíček, aby dostal opět svoji barvu“. Plynule jsme tedy začaly sestupovat dolů. To by však nebyl Honza, aby během sestupu ještě MiGa občas nepoložil alespoň trochu střídavě na jedno a druhé křídlo. Jistě to bylo jeho malé poděkování za to, že se opět mohl trochu „provětrat ve vzduchu“. Než jsem se nadál, tak jsme se snášeli nad ranvejí a hukot motorů s vysunutými klapkami naplno hlásil naše přistání. Po dokončení manévru jsme hned popojeli až k hangáru, aby mechanici mohli prohlédnout stroj. Zde bylo nejlépe vidět, jak silná námraza se udělala na celém letadle.
Zaskočili jsme se převléknout do šaten a pak rychle na věž. Na řídící věži na nás již čekal Jarda s uvařenými nápoji a pro mne ještě s malým nádavkem byly připraveny „polomáčené sušenky v čokoládě“. Snad ani nemusím povídat, že jsem byl od Jardy podroben palbě jeho otázek - jak u křížového výslechu. Na věži jsme společně strávili zbytek času Jardovy služby, kde jsem od obou dostal ještě mnoho cenných rad. Po službě jsme nasedli do Cortin (Jarda ji měl také, ale šedou), a vydali se ke svým domovům. Zda to byl sen, či skutečnost je na každém z vás. Já jen mohu dodat, že toto se mi mnohem později vybavovalo při mých bezesných nocích po mém těžkém úrazu, kdy jsem často zvažoval i své bytí, či nebytí. Snad i toto přispělo k tomu, že jsem se nevzdal ve svém nekonečném boji, v kterém jsem přišel o všechno, co mne zajímalo a bavilo. Najít si však nějakou reciproční náhradu, není bohužel až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, vezmete-li v úvahu všechna omezení, která máte. O tom, že se vám pomalu jistě vytratí všichni pomyslní kamarádi, ani nemluvě. Zůstanou jen „Ti“ skalní a ty dokážete spočítat hravě na jedné ruce.
Pro dokreslení si dovolím ještě napsat, že do letadla jsem si bohužel měl možnost sednout až o mnoho let později při svých zahraničních léčebných cestách na Krétu, Sardinii, Rhodos či Lesbos. Za tu dobu se samozřejmě vše výrazně změnilo. Nejen při odbavování cestujících, ale i s ohledem na bezpečnost letu. Co by však asi v minulosti nikdy neprošlo, jsou velmi často letušky. Jejich výběr vždy splňoval ta nejpřísnější hlediska. Není proto divu, že jsme v minulosti měli pocit, že se nacházíme někde na módním molu s uhlazeným chováním a vystupováním. V současné době některé letušky spíše působí, jako by si je někdo vypůjčil v divadle, či kině, kde vykonávají práci uvaděčky. Nejde pouze o jejich vzezření. Je to bohužel velice smutné, ale s tím se v současné době setkáváme i jinde na zcela jiných postech, kde by slušné oblékání a znalost cizích jazyků mělo být naprostou samozřejmostí.
Pamětníci, vzpomínejte!
