Jeden dobrý přítel nám poslal na DVD nahrané některé z programů České televize nazvané „Útěky železnou oponou“. Myslíte, že na tento námět nemohu napsat nic pozitivního? Mýlíte se!
Ti, kteří neprošli a zůstali někde tam v lese i ti, kteří skončili v komunistických lágrech byli tou tragickou částí útěků a je to jistě více než smutné.
Díky Bohu, většina prošla a měla možnost začít život bez bolševické diktatury. Můj bratranec měl štěstí až na druhý pokus, ale jeho rodina žije v Brazilii a nikdy nezapomněli odkud jejich děda přišel. Jiný strýc na poslední chvíli naložil rodinu do nákladního auta, přerazil závoru a úspěšně ujeli. Také jeho rodina ví, že kořeny mají v České republice.
Chci ale psát o dvou případech z Austrálie. Bohužel, ti kteří v roce 1949 odcházeli dnes již většinou nežijí, ale já jsem přece ještě měla to štěstí potkat mnohé z nich a počítat se mezi jejich přátele. Tak jak jejich život pokračoval v Austrálii a to co udělali pro českou krajanskou komunitu je v každém případě velmi pozitivní.
Začnu s rodinou Vlažných.
Pan Vlažný po komunistickém převratu ukrýval ve sklepě spořitelny v Kašperských horách uprchlíky a pomáhal jim k útěku. Jednoho dne dostal varování jak se říká v hodině dvanácté. Stačil dojít domů, paní Vlasta Vlažná uložila dvouletou dcerku do ruksaku, pobrali jen to nejnutnější a měli štěstí, přešli.
Celá léta v Austrálii pracovali pro českou komunitu, zejména paní Vlažná, která založila české ochotnické divadlo, pracovala pro Sokol a s Páterem Ondráškem založila v Sydney rozhlasové vysílání v české řeči a vedla ho celých dvanáct let. Její práce byla nakonec oceněna medailí Jana Masaryka za zásluhy od MZV ČR. Když začátkem devadesátých let pan Vlažný přijel do České republiky, podařilo se mu najít muže, který je tehdy včas varoval a pomohl jim k útěku. Mohl mu tedy konečně svobodně poděkovat. Celá rodina Vlažných je velice hrdá na své rodiče a rozhodně nezapomínají na své české kořeny. Dnes v Austrálii žijí již i jejich pravnoučata.
Druhá česká rodina odcházela v noci přes zasněžené lesy nedaleko Chebu dokonce s třemi malými dětmi. Dokázali to i když přišli prakticky o všechna zavazadla podvodnými převaděči. Začínali těžce, ale dokázali všechno překonat. Byli to manželé Šamánkovi. Jejich děti jsou již babičkami a dědečky a stále mluví česky. Paní Božena Šamánková napsala o jejich útěku knihu. Další její knihou je životopisný román z jihočeské vesnice, kde vyrůstala. Pokračováním je kniha třetí, která popisuje začátky života v nové zemi. Ještě následuje kniha povídek a útlá knížka básní. Je asi nemnoho českých krajanů v Austrálii, kteří knihy Boženy Šamánkové nevlastní nebo je alespoň nečetli. Jsou také v knihovně její rodné Lásenice, právě tak jako v knihovně Jindřichova Hradce a v knihovnách v Praze. Snad jediné „nepozitivní“ je, že nikdo v České republice neměl zájem ani jednu z jejích knih vydat.
Pan a paní Vlažných, právě tak jako manželé Šamánkovi již nežijí. Ale jsem naprosto přesvědčená, že jejich příběhy jsou velice pozitivní, i když začínaly útěky železnou oponou. Jsem také přesvědčená, že takové životní příběhy by měly najít místo k publikování.
Docela pozitivní