Čtení z Biblí kralické podle Ivana Olbrachta (3) Mojžíš
Nové zalidňování světa po potopě odvíjelo se dramaticky, stejně jako před potopou. Rouhavou stavbu Babylonské věže přerušil Hospodin zmatením jazyků a znovu vstoupil do lidského chybování zničením měst Sodoma a Gomora. Zalíbilo se mu až v Abrahámovi, ochotném obětovati mu jediného syna Izáka. A znovu drama uloupeného prvorozenství, jež provinilý Jákob, syn Izákův, dokázal zhodnotit v synu Josefovi, pozdějším správci celého Egypta.
Mojžíš. Když přišel Jákob do Egypta, bylo všech i s Josefem, k ženám synů nehledíc, sedmdesát. Pokolení Izraelovo setrvalo v zemi egyptské čtyřista třicet let. A za tu dobu zesílilo a rozmnožilo se nadmíru.
V Egyptě vládli faraonové, kteří se již na Josefa nepamatovali, a vidouce ten vzrůstající národ, báli se, aby Bůh jeho nevypudil bohy egyptské.
A uvalili na Židy těžká břemena a dokonce topili narozené chlapce. Ale jedna matka svého chlapce utajila, uložila ho do ošatky a položila do vody, kam se chodila koupat faraonova dcera. Ta ošatku našla a v ní spatřila pacholátko, které plakalo. Byla nad ním jata lítostí, ujala se ho, dala mu jméno Mojžíš, to jest “Z vody vytažený” a měla jej jako vlastního syna. A vyspěl u ní v jinocha. Stalo se pak, že … uzřel egyptského dozorce, jak bije muže hebrejského. Egypťana zabil a utekl do země madiánské a usadil se tam.
Když jednou u studny pomohl dcerám madiánského knížete napojit jejich dobytek, byl pozván do domu jejich otce a jednu z dcer, Zeforu, dostal za ženu.
V Egyptě se zatím stupňovalo utrpení hebrejského lidu a tu Hospodin se zjevil Mojžíšovi v podobě hořícího keře u hory Oreb, kde on pásl tchánova stáda. Hospodin k němu promluvil: “Protož nyní jdi, posílám tě k faraónovi, vyvedeš můj lid z Egypta.”
Hospodin se také zjevil jeho bratru Áronovi a poslal ho vstříc Mojžíšovi. Spolu se potom vydali k faraónovi a řekli mu: “Takto praví Hospodin, Bůh izraelský – Propusť lid můj, ať oslavuje svátky na poušti!” Ale farao odmítl a nechal naopak roboty přitvrdit.
A tu Bůh začal bíti Egypt těžkými ranami. A bylo těch ran deset.
Všechna voda v celém Egyptě proměnila se v krev, zemi zaplavilo množství žab, potom spousty hmyzu soužily lidi i dobytek, ale farao stále odmítal lid propustit. A tu byl celý Egypt zaplaven množstvím červů a žížal, kromě krajiny gesenské, kdy bydleli synové izraelští. Ale farao zatvrdil své srdce a lid nepropustil. Poslal tedy Bůh na dobytek těžký mor…ale ze stád synů izraelských nezašlo zvíře ani jediné. A seslal Bůh na lidi i hovada vředy a neštovice a potom veliká krupobití. Ale farao ani potom lid hebrejský nepropustil. Odmítl jej propustit i potom, když celý Egypt byl zaplaven kobylkami, které sežraly všechno zelené. Nepomohla ani třídenní hluboká tma, která pohltila Egypt.
Na zemi egyptskou pak přišla desátá rána, ze všech nejhorší. Během jediné noci pomřelo vše prvorozené v Egyptě, včetně faraonova syna.
A tu, prve než se počalo rozednívati, zavolal král Mojžíše a Árona a řekl jim: “Vstaňte a jděte zprostředku lidu mého, i vy synové izraelští, a služte Hospodinu! Vezměte si také svá stáda, jak jste žádali, a jděte!”
Vzali proto synové izraelští z domů svých těsto, které ještě nemělo kdy vykvasiti, dali je do šatů, vložili si je na ramena a tak vyšli. A bylo jich počtem okolo šestkrát sto tisíc mužů pěších, ženy a děti nepočítajíc.
Když v Egyptě pominula hrůza ze záhuby všeho prvorozeného a faraónovi bylo oznámeno, že prchají nejen Izraelští, nýbrž také mnoho lidu jiného …rozkázal zapřáhnouti svůj válečný vůz a s množstvím vojska pronásledoval Izraelce. I honili je Egyptští a dostihli je, když se položili při moři podle Fiarotu před Belsefónem.
A tu Bůh rozdělil moře horkým větrem východním, vanoucím přes celou noc, a když se rozestoupily vody, byla na jejich místě suchá země.
Tak prošli synové izraelští prostředkem moře a unikli Egypťanům, kteří, vstoupivše za nimi do otevřeného moře, byli všichni naráz zaliti jeho vodami, jež se vrátily na své místo.
Tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z poroby egyptské.
Desatero božích přikázání. Mojžíš se hnul s lidem izraelským od moře Rudého a táhli na poušť Sur a dále. Cestou Izraelci reptali, že nemají co píti ani jísti.
Třetího měsíce po vyjití ze země egyptské přišli na poušť Sinaj a položili se tam táborem naproti hoře.
Bůh povolal Mojžíše a Áronem na vrchol Sinaje. Tam mluvil s Mojžíšem. A ten, když sestoupil dolů, oznámil lidu přikázání, která mu dává Hospodin: “Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl ze země egyptské a z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných mimo mne…
Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo!
Pomni, abys den sobotní světil! Šest dní budeš pracovati a dělati všeliké dílo své, ale odpočinek dne sedmého náleží Hospodinu, Bohu tvému.
Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tobě dá!
Nezabiješ!
Nesesmilníš!
Nepokradeš!
Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví!
Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho.
Z hory bylo slyšet hřímání a zvuk trouby a blýskalo se, takže lid se bál přistoupit blíže. Mojžíš však s některými staršími lidu vystoupil znovu na horu a pobyl tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí, rozmlouvaje s Hospodinem: o svatostánku, který Bohu v táboře vystaví, o arše úmluvy, kterou zdělá, o zemi zaslíbené a o zákonech, jež dá Izraeli.
Ale mezitím lid, postrádající Mojžíše, zbudoval si zlaté tele jako svého boha, obětoval tomu teleti, a v radosti všichni jedli, pili a tančili.
V té chvíli sestupoval Mojžíš ze Sinaje, maje v rukou kamenné desky po obou stranách popsané … provázel ho Jozue z pokolení Efraimova, který na něho na hoře čekal. Nesli desatero přikázání, nesli zákony, jež stmelí lid v jednotu a nesli nové smlouvy a sliby boží.
Tu uviděl Mojžíš modloslužebníky kolem telete a hrozně se rozzlobiv, rozbil desky o zem a zvolal: “Kdo jsi Hospodinův, ke mně!” Shromáždili se k němu všichni synové kmene Léví. A on jim rozkázal pobít všechny modloslužebníky, kterých bylo na tři tisíce mužů. Lid nestatečný musí vyhynouti. Když na poušti Sinajské sčetl Mojžíš svůj lid, napočítal 603 550 mužů starších dvaceti let a schopných bojovati, k ženám, dětem a starcům nehledíc. S těmito zástupy putoval Mojžíš po pouštích, neboť do úrodnějších krajů je králové oněch míst nepustili. Trpěli hladem a žízní, snažíce se dojíti do země, zaslíbené před staletími Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi Hospodinem. Lid stále reptal, že žízní a hladoví a tu Mojžíš, udeřiv do skály Oreb, nechal vytrysknouti pramen. A každého rána byla zem pokryta bílým pokrmem, který nazvali manou.
Tak procházeli pouštěmi, až se přiblížili ke Kanaánu, neznámé zemi, kterou před věky přislíbil Hospodin. Tehdy Mojžíš vybral ze všech pokolení několik mužů, aby tu zemi navštívili a přinesli zprávy o ní.
Ti pobyli v Kanaánu čtyřicet dní, prošli jím a vyzvěděli vše, co jim nařídil Mojžíš.
Když lidé slyšeli, že v zemi jsou pevná města a početní obyvatelé, opět se proti Mojžíšovi bouřili. Jen Kálef a Jozue vyzývali k vejití do země, ostatní zvědové lid zrazovali. A lid dokonce žádal návrat do Egypta.
Ale Hospodin se rozzlobil hněvem strašlivým. Mluvil k Mojžíšovi takto: “Nikdo z vás neuzří země té, kterou jsem přísahou zaslíbil otcům, jedině Kálef a Jozue. Na poušti této padnou mrtvá vaše těla a všech, kteří jste starší dvaceti let. Jen vaše malé děti tam uvedu, aby užívaly země, kterou vy jste pohrdli.” A stalo se tak. Nikdo starší dvaceti let do země zaslíbené nevešel, jen Jozue a Kálef. A byli Izraelští na poušti čtyřicet let. Mojžíšova smrt. Stěhovali se se svými stády z pouště do pouště a za čtyřicet let bydlili ve dvaačtyřiceti táborech, spásajíce v širokém okolí chudou píci. A za tu dobu se stal ze synů egyptských otroků lid bojovný, ukázněný a kolem svého Hospodina seskupený, neboť vše staré, mdlé a vrtkavé znenáhla vymíralo.
Když bylo Mojžíšovi již stodvacet let, přiblížili se opět ke Kanaánu. Tu vyzval Hospodin Mojžíše, aby vystoupil na horu Nébo a popatřil do země zaslíbené. A tu on požehnal Jozuovi a všemu lidu a učinil tak Jozua svým nástupcem.
I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, na hoře té a byl pochován v Gai, v kraji moábském.
Mojžíš
