Olšiak ze Žďárských vrchů

Od roku 1995, kdy jsem vydala knihu pověstí Vysoký kámen na Pepereku, jsem čekala, zda někoho ten kámen na Pepereku zaujme natolik, že ho namaluje. Jen jednou mi jeden pán z Krucemburku po přečtení mé knihy přinesl jeho dvě fotografie. Vtiskla jsem si je do paměti natolik, že jsem podle nich okamžitě poznala ten kámen na obraze Michala Olšiaka. Začala jsem se o malíře zajímat. První obraz namaloval v jedenácti letech. Nesporný talent podporovaný maminkou. Prohlédla jsem si všechny jeho dostupné obrazy: Abstrakta, Fantaskní realitu, Krajiny, Delikatesy a ostatní a byla jsem nadšená. Maluje Vysočinu, je to zdejší rodák, hádala jsem a správně.

Michal Olšiak se narodil v roce 1978 ve Žďáře nad Sázavou. Po vystudování gymnázia spojil svůj život s cestováním a uměním. Dostal seshora dar. Ale ten dar ještě není všechno, musí jej zúročit svou prací a pílí. A jak je vidět, pan Olšiak to dobře ví a usilovně pracuje. Obrazy a sochy se staly jeho doménou. Obrazy snové Vysočiny, tak jak ji známe i neznáme. Na prvním obrázku je vysoký kámen na Pepereku, podle něhož jsem nazvala svou první knížku pověstí. Čert prohrál sázku a vzteky tím kamenem praštil přímo na Peperek. A od té doby ten kamínek tady dřímá. Opředený pověstí.

Dominantní jsou Olšiakovy sochy. Monumentální nepřehlédnutelné sochy citlivě zasazované do chráněné krajiny Žďárských vrchů, sochy poněkud bizarní a líbivé spojené s pověstmi tohoto kraje nebo s místními názvy. Najdete mezi nimi i hejkala Pepina. Stejně tak si můžete o hejkalech přečíst v mých pověstech. Když přijdete k rybníku Jordán v obci Račín, nepovšimnete si hned na hladině bílých květů leknínů, ale jistojistě vás zaujme na břehu ráček s kloboučkem na hlavě. V Hamrech nad Sázavou se zase zastavíte u hlavní silnice na Přibyslav a obdivujete obřího koně vytahujícího vůz bažiny. Pan Olšiak mohl zpodobnit koníka táhnoucího vůz, ale na tom by nebylo nic překvapujícího. Ale kůň vytahující vůz z bažiny není běžný námět, to každého zaujme a překvapí. To každého přímo zastaví. Také si uděláte cestou pár obrázků sochy výra ve Třech Studních mezi rybníky Sykovec a Medlov a ve Škrdlovicích před hotelem U Hrocha co jiného můžete čekat než Sousoší hrochů. Ani obrovitou Želvu před mostem přes řeku Oslavu v Obyčtově u kostela, jehož půdorys ve tvaru želvy navrhl archtekt Jan Blažej Santini Aichl, cestou neminete. Želva je proto symbolem obce a sedí si v parčíku spokojeně. V Hamrech nad Sázavou se seznámíte s Hamroňem. Je obdivuhodné, v jak krátkém čase začlenil Olšiak své sochy do krajiny a s jakou precizností je vytvaroval. Tento sveřepý býk se nenachází na Vysočině. Vzpírá se v areálu jatek u obce Blovice nedaleko Plzně.

Pro místní obyvatele je směr Olšiakových betonových obřích soch velice překvapivý. Jedni jsou nadšeni, jsou i tací, kteří zpočátku tápou v rozpacích. Vše nové a překvapující lidi udivuje. Musí si zvykat, musí si sochy, jak se říká, osahat a nechat je vejít do srdce, do paměti. Musí je začít mít rádi. Až si je zamilují, tak je po čase budou bránit jako své děti. Ale už nyní Olšiakovy sochy přivábily a vábí do Žďárských vrchů velký počet turistů. Krása lidi přitahuje odjakživa a budou ji obdivovat nadále.

Mladý umělec má za sebou několik výstav u nás doma i v Německu a v Itálii. Účastnil se také mezinárodních mistrovství v sekání soch z písku a umístil se na předních místech. Sochy na Žďársku jsou z betonu a převážně vyvedeny jako zvířata v nadživotní velikosti. Sochař si nejprve udělá model z hlíny a podle něj pracuje.

Dětem jsou sochy vlastní od prvního spatření a dospělí? Ti, kteří něco takového v přírodě ještě neviděli, se zastaví, žasnou a jen neradi se s nimi loučí. Obvykle se vracejí.

Cesty k nim vedou povětšinou po turistických stezkách, což je lákavé pro milovníky přírody, pro pěší i pro cyklisty. U jednotlivé sochy se každý z nás pokochá její krásou, na okamžik vystoupí z reality do bájného pohádkového světa a pár minut se cítí být šťastný. To dokazuje také u obce Ronov nad Sázavou přenádherný drak, který jakoby se chystal slupnout mladičkou princeznu.

Jak k výrobě takového draka přistupujete? To se musí udělat kostra ze železa, navrch dát pletivo, pak dáte první vrstvu betonu, pak druhou a je hotovo. Vy mi to říkáte, jako by to šlo samo. A nakonec to barvíte nebo dáváte barvu do betonu? Ono se může obojí. Buď to probarvíte, když je ta socha menší, ale já barvu většinou vtírám do betonu za čerstva. Někdy to nakonec ještě přibarvím a penetruji.

Každý umělec má své tajné přání. Cíl pana Olšiaka se mi zdá emocionální, hravý, reálný. Vlastnit velký pozemek, na kterém by se nemusil ve svých snech omezovat. Soch by tam být moc nemuselo, ale aby v té přírodě seděly. Lidé by se procházeli tajuplným, mystickým parkem, který si žije svým životem. Sochy by chvílemi byly až k zbláznění živé, jindy by pospávaly, omýval by je déšť, vysoušelo slunce a rok za rokem by dostávaly patinu a zarůstaly by mechem. Dnes je ještě ve hvězdách, zda ten park Michal uskuteční a zakoupí několik hektarů na Vysočině. Takový vysněný Parco dei Mostri už někdo udělal v Itálii a Michal ho na internetu navštívil a zůstal jako očarovaný. Posvátný les v Bomarzo, v provincii Viterbo na svazích přírodního amfiteátru. Po smrti posledního knížete Orsini v r. 1585 byl park ponechán svému osudu a až v druhé polovině dvacátého století byl obnoven. Když do takového parku vejdete, nemusíte přemýšlet, přestanete se trápit a jen se necháte unášet představami, svým světem snů.

Marta Urbanová

* * *
Fotografie archív Michala Olšiaka

Zobrazit všechny články autorky