ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN
* 6. 6. 1799 MOSKVA
+ 10. 2. 1837 PETROHRAD
V tomto člověku se zrcadlí ruská přirozenost, ruská duše, ruský jazyk, ruská povaha v takové čistotě, v takové ryzí kráse, v jaké se zrcadlí krajina na vypuklém povrchu čočky.
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Byly čtyři hodiny odpoledne, když v únorovém, leč slunném dnu vyrazily od žulového nábřeží Mojky rychlé saně. Proletěly širokou třídou, propletly se uličkami a zamířily rozlehlými parky, do promrzlých plání. Petrohradská smetánka se již vracela zpět a hlaholící hloučky rozjařeně pokřikovaly na opozdilce. Nikdo netušil, že naposledy vidí básníka, jehož nerovný boj s petrohradskou společností po několik měsíců pobaveně sledovali. Že naposledy vidí muže, jenž je odhodlán za okamžik rozetnout uzel pomluv, lži a špíny, lhostejnosti přátel a nenávisti nepřátel.
Uplynulo sotva třicet hodin, co holandský velvyslanec v Petrohradě Hekkeren obdržel od Alexandra Sergejeviče Puškina promyšleně urážlivý dopis. V parku „Údělné“ očekával nyní Puškina Hekkerénův adoptivní syn d'Anthes.
Starý ztvrdlý sníh praskal koním pod kopyty, mráz uzavíral ústa. Zbývala chvíle tichého přemýšlení. Myslel na smrt, nebo si nepřipouštěl jinou možnost než vítězství? Myslel na příští okamžiky, nebo vzpomínal?
Narodil se v roce 1799 do dřevěné Moskvy bachratých kostelů, hlučných tržišť, otrhaných davů i rozmařilých plesů moskevské smetánky. Zádumčivost a melancholii zdědil po otci, jehož víc než výchova syna zajímaly večírky, na nichž mohl uplatnit svůj osobní šarm. Kapky temperamentu, vášnivosti a prchlivosti zanechala v jeho krvi matka, vnučka Ibrahima Haniballa, slavného mouřenína Petra
Velikého. To však bylo také vše, co mu mohla bezstarostná a marnotratná matka poskytnout. . .
Prvních sedm let byl nehezký, nemotorný tlouštík rodičům spíše pro zlost.
Učení ho nebavilo, v ničem nevynikal. Kolem sedmého roku se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Vášnivě četl, stále nad něčím hloubal, zkoušel psát bajky. Udivoval fenomenální pamětí - v jedenácti letech znal nazpaměť většinu klasických děl francouzské literatury.
Jen já, zahálky šťastné dítě,
svůj osud nikam neženu,
vyznávám volnost nepokrytě
a lhostejný jsem ke všemu.
V roce 1811 přešel do lycea v Carském Sele, které mělo připravovat úředníky pro významná státní místa. Mentálně vyspělejší a s nepoměrně hlubšími vědomostmi než jeho vrstevníci tu prožíval své první lásky, hlučné pitky, ale i období všestranného studia a prvního veřejného literárního uznání.
Petrohrad Alexandra I., kam přišel Puškin pracovat na ministerstvo zahraničních věcí, tehdy vřel. Do Benkendorfovy kanceláře tajné policie docházejí denně zprávy o nepřátelských náladách. Puškin skočil rovnýma nohama do hlučného života a záhy se stal mluvčím a miláčkem nejbouřlivější části petrohradské mládeže. Pitky s přáteli, karban s důstojníky, večírky, na nichž duchaplný a troufalý mladík rozhazoval plnými hrstmi epigramy a politické narážky. A přitom píše. Dokončuje Ruslana a Ludmilu započatou ještě v lyceu.
Ale že nahlas říkal to, co si ostatní jen šeptali, brzy postavilo proti sobě tohoto osmnáctiletého oblíbence Petrohradu a zakomplexovaného cara. Výsledkem bylo vyhnanství, čtyři léta strávená na Kavkaze, Krymu, v Oděse a Kišiněvě. Vytěžil z nich slavné "jižní poémy" Kavkazský zajatec, skeptickou konfrontaci jedince znuděného Civilizací a přírodního národa, Bachčisarajskou fontánu a Cikány, v nichž podle Dostojevského podal "prostřednictvím historie typického jedince historii společnosti". Tehdy také - nebylo mu ještě ani dvacet let - začal pracovat na první hlavě Oněgina.
Dopadla však na něj další rána. Ve stopách slávy se plížily pomluvy a stížnosti a car poslal nepolepšitelného básníka pod dohled policie do otcovy vesnice Michajlovské v Pskovské gubernii. V jednotvárné krajině plochých návrší a rybníků našel Puškin to, co se mu po léta nedostávalo: možnost hlubokého soustředění. Vnitřně se zklidnil a začal prožívat okamžiky vrcholné tvůrčí zralosti. Dokončil Cikány a tragédii Boris Godunov zabývající se nejcharakterističtějším tématem ruských dějin, vztahem cara a lidu, a pokračoval na Oněginovi.
V roce 1825 zemřel Alexandr I., rok nato prožil Puškin svůj nejtěžší otřes: krach povstání děkabristů, popravy a doživotní vyhnanství účastníků, mezi nimiž měl své přátele. Od této chvíle mu bylo Michajlovské příliš těsné. Na četné přímluvy mu nový car Mikuláš povolil pobyt v Moskvě. Přijel sem plný víry ve své možnosti a v nový život.
Zle tam, kde rab a lísal jen
se drží v přítmí trůnu blízko
a pěvec nebem vyvolen
jen mlčí, oči sklopiv nízko.
Uvítání v Moskvě bylo velkolepé. Puškin se vrhl do víru společenského života, byl na vrcholu popularity, všude zván a všude vítán. I Mikuláš ho milostivě přijal a nabídl mu, že ho zbaví ponižující cenzury, jíž se ujme sám. Puškin byl nadšen, neprohlédl lest, dokonce cara obhajoval před přáteli. Vystřízlivěl až když mu car zamítl vydání Borise Godunova. Mezi oběma muži se začala rozvíjet hra. Car hrál o básníka, jehož chtěl spoutat a využít jeho popularity. Do hry dal svoji moc. Puškin hrál o svobodu pro svoji tvorbu, pak o čest, nakonec i o život. Do hry vkládal geniální talent. Nerovné podmínky brzy srazily Puškina k zemi. Tehdy začala jeho cesta do laciných hospod, opilství a sebepřehlušování, rostla jeho agresivita, sklon k provokacím a práce zůstávala stranou. Načas ho z tohoto marastu vysvobodilo povolení k pobytu v Petrohradě, kde se ho ujali přátelé. Upnul se k historickým studiím, pustil se do románu o svém pradědovi Mouřenín Petra Velikého, načas ho zaujala práce na sociálně motivované fresce Poltava. Současně se však hromadily výhrady k jeho práci a znovu se ozývaly pomluvy a Puškin se opět propadal do pochmurných nálad.
Roku 1830 požádal o ruku Natálii N. Gončarovovou, obdivovanou krasavici Petrohradu. Car dal své svolení a jako dar povolil vydat Godunova; doufal, že se Puškin konečně usadí. Tak se začala psát poslední, nejtragičtější kapitola Puškinova života.
Před svatbou odjel urovnat své majetkové věci do Kistěněvky u rodového statku Boldino. V té době vypukla v Rusku epidemie cholery a Puškin uvízl v karanténě. „Boldinský podzim" se stal synonymem největší tvůrčí Puškinovy plodnosti. Tady prožil nejtrýznivější muka i psychologickou krizi vyvolanou samotou a nejistotou, vše po léta hromaděné a potlačované vy trysklo ven. Vzniklo tu třicet lyrických básní, čtyři malá dramata, poéma a pak rovněž i povídky Bělkinovy, první ruské prózy o „malých lidech", napsané s lehkou a průzračnou samozřejmostí, na něž bezprostředně navázal Gogol a celá ruská „naturální škola". Především ale dokončil Oněgina, v němž zaklel pro veškerý čas ruský život své doby, geniálně vyslovil duši svého národa a v nejkrásnější postavě Taťány vystihl nádherně typ ruské ženy.
Po svatbě se Puškinovi usazují v Petrohradě. Po přechodném zklidnění je kolem básníka opět rušno. Píše se o úpadku jeho talentu, propadají Poltava, Boris Godunov i Bělkinovy povídky. K tomu se přidává tíživá finanční situace. Nízký příjem a nákladný život jdou těžko dohromady. Krásná Puškinova žena vodí muže z bálu na bál. Puškin, o hlavu menší, s tváři negerských rysů už není středem pozornosti. Z nerudného zamyšlení se vytrhává jen proto, aby pronesl nějakou jízlivost či rozpaky vyvolávající poznámku.
K dovršení všeho se do Natálie zahleděl car. Aby ji dostal ke dvoru, udělil Puškinovi nejnižší hodnost kamera-junkera udělovanou dvacetiletým šlechtickým jelimánkům. Opět pokoření. Na čas unikl do Boldina a na Ural, odkud přivezl několik pohádek, novelu Piková dáma - příznačný příběh bezohledného ziskuchtivce - svoji vrcholnou poému Měděný jezdec a konečně Kapitánskou dcerku, poslední větší dílo, na které se dokázal soustředit.
Na počátku roku 1836 byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Čtenáři o něj přestali mít zájem, nedostávalo se mu peněz, cenzura ho tlačila ke zdi, car odmítl jeho žádost o penzionování. A když si apatický Puškin půjčil u Mikuláše větší částku peněz, měl ho car dokonale v hrsti.
V tu chvíli přichází na scénu dvaadvacetiletý francouzský baron George d'Anthes. Pohledný a duchaplný mladík se brzy začal dvořit Puškinové. Drby se rychle donesou básníkovi, Natálie se přiznává k poklesku a Puškin vyzývá d'Anthese na souboj. Na poslední chvíli tomu zabrání narychlo uspořádaná svatba barona se sestrou Puškinovy ženy, ale zanedlouho se opět vynořují stejné klepy - d' Anthes pokračuje ve dvoření. A tehdy všechny Puškinovy bolesti, vše, co ho ponižovalo a uráželo, proti čemu nemohl bojovat, nenávist, nedostatek peněz, pomluvy, nenáviděný car, vše dostává podobu mladého barona. Stačí pak malicherná záminka v podobě dvojsmyslné poznámky. Na dávno připravený dopis Hekkerenovi přichází odpovědět d'Anthes a vyzývá Puškina na souboj.
Drama vrcholí,
upustil básník pistoli…
Ani ne čtyřicetiletý básník, který nyní jede mrazivým únorovým podvečerem vstříc předčasné smrti, už není životní a tvůrčí silou kypící vulkán, ale spíš vyhaslá sopka. Jeho myšlení míří do oceánu špíny, zrad a lži, do lhostejnosti přátel a hlouposti politiků, přihlouplých oficírků od jízdní gardy, kteří z d'Anthesovy banality udělali věc cti pluku, míří k nejjasnějšímu dvoru nahlížejícímu do všech klíčových dírek.
D'Anthés střílí první. Puškin padá do sněhu, ale pohybem ruky zastavuje sekundanta a vleže vypálí. Padá i d'Anthes, ale Puškinova radost je předčasná, barona zachraňuje knoflík uniformy. Zato Puškin začíná silně krvácet. Vrací se ihned domů, přichází carův osobní lékař, jehož diagnóza je jasná: Puškin nemá šanci. Ví to, roztříštěná pánevní kost vyvolává nesnesitelné bolesti. Puškin se pokouší o sebevraždu. V krutých bolestech a po krátké agónii umírá 10. února 1837 to, co bylo na Alexandru Sergejeviči Puškinovi smrtelné.
Celou noc se tísnily u básníkova domu na Mojce davy lidi, aby sledovaly zprávy o Puškinově zdravotním stavu, které tu vylepoval básník Žukovskij. S mrtvým poetou byla vynesena rakev z domu, zádušní mše se konala v jiném klášteře, než bylo ohlášeno, rakev pak byla uložena do hrobu u Svjatogorského kláštera. Jediným nekrologem hodným člověka, který pro Rusko vykonal to, co pro Itálii Dante a Petrarca a pro Německo Schiller a Goethe, se stala Lermontovova báseň „Na smrt básníka“.
Puškin, který psal stejně dobře prózou jako veršem, který byl jistý v lyrice, epice i dramatu, stačil za poměrně nedlouhou tvůrčí dráhu obsáhnout všechny tři hlavní směry ruské i evropské literatury 19. století: klasicismus, romantismus, realismus. Radikálním přehodnocením předchozích literárních stylů a využitím lidové řeči překročil věkovitou propast mezi jazykem literatury a jazykem ruského života. Podstatné je, že neustrnul v okamžiku smrti, že se dál rozvíjel v ruské literatuře.
Jeho vliv bychom vystopovali v hromech a blescích Lermontovovy lyriky, v Gogolových Mrtvých duších se nám připomene jeho Historie vesnice GorJuchina, v bledé tváři Raskolnikovově spatříme znetvořené rysy jeho Heřmana, velkolepá freska Vojna a mír je uskutečněním Puškinovy" nejniternější tužby napsat stejně široce pojatou epopej a v Turgeněvově a Cechovověpróze zjistíme přesnost jeho kresby i jeho syntaxi.
Dál tedy žil ve vědomí společnosti, do níž vložil jako základní motiv pocit vlastní sily. Neboť krása se u něho kryje se svobodou ducha, svoboda s uvolněním tvořivých lidských sil.
Přečetli jsme za vás - Zdroj: Ladislav Wachauf, Přemožitelé času
Zprostředkoval Zdeněk Jeklovec
