Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným.
V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
ANGLIE – Svatba v Kentu
Pozvali mě na svatbu. Nasadila jsem si nový klobouk a jela jsem na letiště. To v Ruzyni ještě neexistovaly rukávy, k letadlu se šlo po letištní ploše. Jednou rukou jsem si držela klobouk a druhou nad ním deštník. Modro bílé Britisch Airways stálo v dešti připravené a nestálo zde samo.
Vzpomněla jsem si, jak jsme za mých mladých let s kamarádkou jezdily na výlet do Ruzyně. Vyšly jsme ještě zadarmo po schodech na vyhlídkovou terasu a hodinu jsme čekaly, až přiletí odněkud z nebe velký kovový pták. A odkud že přiletí, jsme se neptaly, neboť ty dálky byly pro nás tabu. Oči jsme měly upřené na oblohu a on se z ní vynořil obvykle jinde, než jsme čekaly, a bez jediného mávnutí křídel dosedl na dráhu. Dívaly jsme se, jak přivážejí schůdky, jak se otvírají dveře, jak z nich vystupují cestující. Byli to lidé jako my, ale byli jiní. Měli tu možnost, kterou jsme my neměly a ani nikdy mít nebudeme, myslela jsem si tenkrát. Další letadlo už asi nepřiletí. Kupovala jsem si tehdy na letišti za 4 koruny korjušky, krabičku sardinek a šla jsem domů s výletem nadmíru spokojená.
Takové bylo naše mládí, takové malé byly moje sny.
Svatba se konala v Kentu v roce 1990. Přijeli jsme do domu ženicha v pátek, den před svatbou. Nikde žádný shon, pečení vaření, žehlení. Jen obyčejné odpoledne. Na návštěvě byl ženichův bratr s rodinou, nevěsta a my. Večer se šlo do pubu. V hospodě se nikdo neposadil, všichni stáli v jednom chumlu, diskutovali a popíjeli pivo a své drinky. Nevěsta s námi. V duchu jsem si představovala tu předsvatební horečku u nás a málem jsem se ptala, zdali jsme skutečně přijeli na svatbu nebo ne. Nic tomu tady nenasvědčovalo.
Vrátili jsme se domů k půlnoci a šli jsme spát. Všichni spokojeni, jen já zmatená. Určitě tu svatbu odložili. Určitě. Ženichovi bylo čtyřicet a nevěstě osmnáct, oba byli svobodní a žili spolu téměř rok jako manželé. To jsem poznala na společné dovolené ve Španělku. On nesl tašku, která mu několikrát zavadila o lýtko.
Najednou tašku odhodil a zařval: „Bloody bag!“
Ona se vrhla do příkopu, tašku zvedla a nesla ji sama. Neztratila přitom humor. Z ní bych si měla vzít příklad, pomyslela jsem si. Já bych tam tu tašku nechala.
Ráno jsem vstala první a ono nic. Všichni vyspávali. Čekala jsem do devíti, než se vybatolili. Mezitím jsem se dívala z okna a nudila se. Bože, co je mi tohle za divnou svatbu? Asi to bude jako s tím kinem.
Zeptali se mě, jestli chci jít do kina. Přikývla jsem a o půl osmé už jsem byla připravena. A ono nic. V osm stále nic. Tak jsem se odstrojila. Náhle o půl desáté, že se jede. Hodila jsem něco na sebe a jelo se do kina. Před kinem jsem se nestačila dívat a divit. Lístky prodával pomalovaný obličej. Něco jako upír. Mladý pár přicházel v černých punčochách, bílých podvazkových pásech a k tomu černá saka. U nás by je zatkli, určitě by je zatkli, byla jsem přesvědčena a měla jsem oči navrch hlavy a málem otevřenou pusu. A tak jsem tam stála, jako kdybych spadla z nebe do jiného prostoru, do jiného světa. Než začalo představení, házeli všichni po sobě hrsti burisonů či něčeho podobného. Film nestál za nic, ale podlaha byla řádně podestlaná.
Na oběd jsme šli do hospody. Byla jsem návštěva, tak jsem se na nic neptala. Zeptali se mě, jestli chci panáka a já ze slušnosti, že ne a oni mi ho skutečně nedali. Tím mě převezli.
Po obědě nevěsta odešla a po druhé hodině se chlapi začali oblékat. O půl třetí předjely taxíky. Připnuli mi bílý karafiát, pánům červený a jelo se do kostela. Do St. Marks Garrison Church. Nikdy jsem nebyla v baptistickém kostele, ale když jsme všichni vešli dovnitř a usadili se do lavic, klobouky všech dam jako rozkvetlé květiny zaplnily chrámovou loď. Rozlila se kolem nádherná vůně. Ženich stál s bratrem před lavicemi a čekali na nevěstu. Varhany zaplnily prostor, pozvedly hříšníky od běžných starostí a nabídly jim doušek nirvány. Pak se hlavy všech přítomných otočily ke dveřím, odkud kráčela mezi lavicemi nevěsta. Bílá růže v nařaseném hedvábí. Květ čistoty. Když ji otec dovedl na místo vedle ženicha, neodešel a zůstal vedle ní stát. Reverent Georgie Butler si pohrával se svou mírkou času, než se ujal slova. Měl smysl pro humor. Celý kostel několikrát zaburácel smíchem.
Když si Stuart a Nichola Louise řekli své ano, ženichův bratr a nevěstin otec se vrátili do lavic. Kostel vyplnil zpěv: Who would true valour see, Let him come hither… Každý držel v ruce slova písně a veškerou svou upřímnost vložil do hlasu, který letěl vzhůru až k nejvyššímu.
Pár fotek před kostelem a taxíky se rozjely k hotelu na nábřeží. Voda v English Channel se skvěla v pomněnkových šatech. Ležela důstojně a nechala se krášlit sluncem. Hosté, než vešli dovnitř, se pokochali pohledem na její hladinu. Tak i já. Stála bych tak celou věčnost.
Hostina byla připravena pro sto lidí a každý hledal svou vizitku. Po jídle se tančilo, jak už to na svatbách bývá, ale každý už si svůj drink platil. V postranních sálech byly švédské stoly plné lákadel. Některé jsem v životě neochutnala a ani neviděla. Na jednom tácu jsem spatřila krevety. Ale to jsem nevěděla, že to jsou krevety a že mají krunýř. Dala jsem jednu do pusy, kousla jsem a tušila, že je zle. Dělala jsem, že mám prázdnou pusu a několik minut jsem to vydržela, než jsem nenápadně odešla na toaletu. Tam jsem to vyplivla, aniž bych něco o krunýři tušila. Ti Angláni mají ale chutě, pomyslela jsem si a už jsem se do ničeho neznámého nepouštěla.
Seděla jsem a pozorovala svatební rej. Tančili svižně a k mému údivu i odvážně. Jedna družička svému tanečníkovi rozepnula kalhoty, ty mu pomalu při tanci sklouzly ke kotníkům, ona mu vyhrnula košili a slipy vzadu mu stáhla do jediné šňůrky. Tančili dál. A já, jak uhranutá zírala na jeho bílý zadek a divila jsem se, že to nikoho neudivuje.
A pak si k vedlejšímu stolku přisedla opravdová dáma. Na hlavě napařenou hučku, v ústech dlouhou viržinku. Kouřila s požitkem. Kouřila krásně, a i tak vypadala v extravagantním obleku, nožku přes nožku. Nevím proč, ale přišla s panenkou. Nemohla jsem z ní spustit oči. Já z východu, kde se chodilo téměř v uniformách. Její obličej měl úžasnou kosmetiku, její pohyby ladnost, jako celek byla reklama na exkluzivní sex. Když dokouřila, podívala se, kam by si mohla odložit klobouk. Měla tu odvahu a odložila ho. Pod ním neměla nic než dohola ostříhanou hlavu. Tvářila se, že je in. Vstala a šla na parket. Tančila mezi ostatními, ale já jsem se stále dívala jen na ni. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je třeba nemocná; určitě byla zdravá, zajímavá a velice odvážná. Zlatý hřeb večera.
Pamětníci, vzpomínejte!
