Pojďte se smát s českým Fouskem Pepa Fousek byl jeden z prvních, kdo na mé požádání obratem přispěl svým povídáním do naši společné knížky „Kolja…to neznáte mého psa!“. Píši „naši“ proto, že se tenkrát na stvoření tohoto literárního dílka podílelo celkem na 46 autorů. Nezůstalo ale jen u jedné povídky a jako „nášup“ mi rád přidal do knihy svou krásnou báseň „Blues hlídacího psa“. Kdo zná kladenského rebela Fouska, tak mi dá jistě zapravdu, že je to dobrý rebel se srdéčkem na dlani, v jehož společnosti se každý cítí moc dobře. Pepa si totiž dokáže v několika minutách získat na svoji stranu téměř každého člověka, protože z něj vyzařuje cosi, co má jen málokdo z nás: nepřekonatelné charisma.
Před mnoha lety jsem Pepovi v dopise napsal, že je novodobý Havlíček Borovský a že kdybych byl ministrem školství, tak bych vydal zákon, aby se jeho básně učily děti ve školách povinně nazpaměť. A kdybych byl papežem, dal bych příkaz, že se jeho verše budou kázat ve všech kostelích – tak je jeho tvorba dobrá a našemu lidu potřebná. A dodnes jsem přesvědčen o tom, že jsem měl pravdu.
Jestliže se o post prezidenta se mohl ucházet také Karel Gott, sběratel Zlatých slavíků, tak proč by básně našeho Pepy nemohl s klidem hlásat v pražské katedrále sám kardinál.
S Pepou Fouskem jsem se při návštěvách Prahy sešel mohokrát a při jednom setkání jsem ho požádal, jestli mohu při mé redaktorské činnosti zveřejnovat jeho povídky i básně. Pepa samozřejmě bez námitek souhlasil, neboť by to ani nebyl ten vstřícný český Fousek, který málokdy dokáže někomu něco odříct. Naše shledání byla vždy upřímně radostná, jako když se sejdou dva staří přátelé, kteří se znají nejméně sto let a mají si pokaždé co říct.
Pro naše čtenáře jsem vybral na ukázku povídku z jedné jeho nejlepších knížek „Pojďte se smát“, vydanou nakladatelstvím Pragoline. Když kdysi tato kniha vyšla, byla v cukuletu rozebrána, a dnes už asi nebude nikde k dostání. Mohu ujistit všechny čtenáře, kteří knihu nečetli, a mají možnost si ji někde opatřit, že si přijdou na své. Osobitý smysl Pepy Fouska pro humor naladí do optimismu každého a zcela určitě poslouží jako zázračný akumulátor dobré nálady a humoru po celý den. Ostatně - posuďte sami.
Václav Židek
***
FARAONI I.
Pana K…. jsem neměl nikdy rád. Stále se usmíval, všechno znal, každému radil a navíc byl učitel. Dával si malé pivo a vydržel při něm diskutovat o katastrofální morálce národa dvě hodiny. Seděl jsem mezi hosty u stolku před pivnicí. Snažil jsem se neposlouchat pana K…., ale stále ke mně jeho hlas přilétal.
„Na mládež by to chtělo bičem! Rána nikomu neuškodí! Já kdybych měl moc, já bych dal ty mládežníky do lajny!“
Začal si mnout ucho a nápadně znervózněl. Nevím, kde se vzala ta myšlenka.
„Pane K…. vidím, že jste se stal také obětí panelákové faraoepidemie,“ oslovil jsem s plnou vážností pana K…. .
„Co tím myslíte?“ nechápal pan K….
„No, vidím, že si žmouláte boltec ucha!“
„Svědí mě,“ přikývl, „jako bych tam měl mravence. A v konečcích prstů to mám také. Jsou to asi nervy!“
„To nejsou nervy,“ poznamenal jsem jakoby pro sebe a když zvedl nechápavě obočí, dodal jsem:
„To je faraoepidemie! Dal bych za top hlavu!“
„Co to je? Jaká farao…?“
Pomalu a vážně jsem panu K…. vysvětloval:
„Nesmí se o tom moc mluvit,“ tajemně jsem se odmlčel, „ale je toho v sídlištích plno!“
„Čeho?“ ptal se zřejmě vystrašený učitel.
„Máte doma v paneláku faraony?“
„Také jsme je měli. Kdo by je neměl! V panelácích je měli všichni!“
„A to je ta příčina!“ zvedl jsem objevně prst. „Každý podnájemník, ať chtěl či nechtěl nějakou tu mravenčí potvůrku pozřel!“
„Jak – pozřel?“ divil se stále nervóznější K….
„Faraoni se nejraději živí chlebem nebo pečivem. Dostanou se všude. Není divu, že každý z nás nějakou tu potvůrku spolkne. Nic se nestane… většinou, ale vy jste určitě spolkl oplodněnou faraončí samičku. A tak nastalo to, co je typickým příznakem tohoto onemocnění. Brnění!“
Pan K…. začal propadat panice:
„Nerozumím, nerozumím,“ opakoval stále.
„Rád vám to vysvětlím. Máte tu smůlu, že jste spolkl faraončí samičku. Vajíčka se zažívacím traktem dostala do ledvin, odtud do jater a posléze do krve. Tam uzrála a nová kolonie faraonů po nějakém čase, bývá to asi týden, se sžila s novým prostředím a koluje vám v cévách, v žilním systému. Je vyživována vlastně vaší stravou.“ Můj posluchač zezelenal a zakoktal:
„Je to pravda?“
„Určitě přikývl jsem. „Seriózní noviny, jako je Rudé právo, přece nelžou!“
„Já Právo odebírám denně, ale tohle jsem přehlíd,“ stěžoval si smutně můj posluchač. „Ale co teď?“
Vlídně jsem mu pohladil ruku a s misionářským úsměvem jsem mu říkal:
„Snad se to dá ještě zachránit! Navštivte interní oddělení a promluvte s panem primářem P. Řekněte mu, že jsem vás tam poslal. A pospěšte si,“ dodal jsem káravě, „mohli by vám ty potvory sníst všechnu krevní plazmu, a hlavně červené krvinky. To mají ty potvůrky nejraději. Jak jsem četl.“
Za týden se ozval telefon.
„Pane Fousku, prosím vás, vykašlete se na zdravotnictví a na medicínu vůbec. Byl tady pan K…., kterému jste zblbl hlavu. Zpočátku jsme ho chtěli nechat na nervovém. Udělali jsme mu testy, rentgeny, zkoušky krve. Na jeho přání. Nechte faraony v Egyptě. Jó a ten pan…. chtěl vaši adresu. Sestra mu ji dala. Dávejte si pozor!“
Koupil jsem velkou kytici, láhev frankovky, bonboniéru a šel jsem se omluvit do Kročehlav. Zazvonil jsem. Po dobrých deseti minutách vykoukla z okna paní K….
„Paní K…., nesu vám malý dárek. Vám a vašemu pánovi. Taky bych se chtěl omluvit,“ koktal jsem. Šedovlasá paní pokyvovala smutně hlavou.
Tiše zašeptala:
„Už se nemusíte omlouvat. Můj manžel zemřel!“ ukázala prstem do pomyslného nebe.
Stál jsem ztuhlý jako rampouch. Bylo mi smutno a hlodaly mne výčitky.
„Co se mu stalo?“ hloupě jsem vykoktal. Paní K…. si utřela slzu, vysmrkla se do kapesníku a vyčítavě řekla „Faraoni mu sežrali krevní plazmu a červený krvinky!“
Položil jsem kytici, bonboniéru a frankovku na zídku.
Za sebou jsem slyšel bláznivý smích manželů K….
Z knihy Josefa Fouska „Pojďte se smát“, vydalo nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE.