Depka železnýho dědka
aneb
Jak na mě skočil „černý pes“
Nemám tušení z jakého důvodu jsem si od kamarádů vysloužil přezdívku “železnej dědek. “ Osobně si myslím, že jsem spíše srábek, který se bojí výšek, vos, žraloků, krokodýlů, létání v letadle a ženy Máni. Ale možná, že jsem si vysloužil tuto přezdívku právě proto, že jsem s Máňou statečně vydržel plných 53 let, aniž by ode mne utekla. Je možné, že k tomu přispělo to, že jsem se jednou v opilství drze zeptal orgána Veřejné bezpečnosti “Pane, vy jste fízl?”
Při veškeré mé skromnosti si nyní uvědomuji, že si přezdívku přece možná zasloužím. Už jenom proto, že prakticky oproti mnohým lidem netrpím depkama. Pakliže si dobře pamatuji, jen párkrát v životě na mě skočil „černý pes“, jak se v Austrálii depce říká, a já, stočený na gauči do klubíčka se slzami jako hrách jsem si vzpomněl jak mně dala košem celá řada holek včetně milované Kamilky, Věrky, Božky, Irenky, Jany, a Petry, jenom proto, protože jsem na nich přátelsky požadoval to, co mi ve zralém věku šestnácti let tvrdošíjně odmítaly dát. To jsem se cítil ponížen a vůbec ne jako chlap, kterým bych se tenkrát, kdyby na mě bývaly holky daly, a daly mně, mohl doopravdy stát. Ano, to jsem zažil depku jako řemen a bylo to tak trochu na nahození mašle. Naštěstí jsem se ale s trpkou skutečností vypořádal jako železnej dědek a od té doby nevím co je to depka. Tedy správně řečeno, nevěděl jsem až do minulého týdne, kdy na mě dolehla taková depka, že jsem uposlechnul svého psychiatra, který prohlásil, že pakliže nechci skončit v nemocniční péči, abych otevřeně s přáteli o problému mluvil. “Hlavně to v sobě neduste nebo dostanete do obličeje cukatůry, neudržíte moč a to je pak přímá cesta na mojí kliniku, prohlásil.“ Představa svěrací kazajky mě pobídla, abych se s vámi o problému podělil.
Po šestém, tentokráte tří měsíčním lockdownu, kdy jsme nemohli díky jedenácti Covidem nakažených nešťastníků kromě nákupu lihovin a potravin dělat takřka nic, se konečně otevřela brána svobody. Ano, 80% proočkovaných lidí umožnilo tyranům zrušit do určité míry většinu zákazů. Jak vrávorající opilci z hospod, tak roztoužení nevěrníci se mohli z náručí milenek vracet domů pozdě v noci, protože zákaz vycházení mezi devátou večer a pátou hodinou ráno, byl zrušen.
Doma jsme nově nabytou svobodu, která nám po tři měsíce zamezila vidět vnoučata oslavili nejenom šampaňským a buřty s cibulí, ale okamžitým rozhodnutím se za rodinkou vydat. Slovo dalo slovo a šlo se balit. Týden u moře s dcerkou a holčičkami, ze kterých se staly slečny ovšem vyžadoval zabalení nutných věcí pro přežití. A právě TO způsobilo mojí depku. To, že se do mě zakousl černý pes. Během pakování jsem si totiž uvědomil, jak nemilosrdně se na mně podepsal vysoký věk.
Ano, vzpomněl jsem si, jak jsem v mládí na týdenní pobyt na horách potřeboval kromě lyžařské výzbroje a nutného oblečení pouze otvírák na pivo, prášky proti hlavobolu, na pálení žáhy, něco na žaludek a krabičku kondomů. Sbalení toho všeho trvalo pět minut a garantovalo týdenní pobyt na horách plný sportu a laškování.
Zatímco jsem vzpomínal, plnil jsem dobrou půl hodinku velikou toaletní tašku věcmi, bez kterých bych se neobešel. Kromě těch potřebných jako v mládí (samozřejmě mínus kondomy) jsem do tašky opatrně skládal prášky na tlak, na cholesterol, artritidu, prášky na spaní, Valium, tuby mastí na bolavé klouby, čípky na hemeroidy, vodičku na plesnivé nehty na nohou, kapičky a mastičky do očí, sprej do nosu, prášky na alergii, mastičku na vlka, na ruce, na obličej, pružné punčochy proti trombóze, elastický obvaz na bolavá kolena, tablety na žaludek, sprej na dýchání, zařízení proti chrápání a dokonce pro strýčka příhodu jednu plenku a, protože člověk nikdy neví, jaké ho může potkat štěstí, tak jednu tabletku modré Viagry. Ta se dá vždycky v hospodě zaměnit za několik piv, tak proč ne.
Jelikož se moje vetché tělo pořád třese zimou, tak jsem, přestože je léto přede dveřmi, do kufru zabalil flanelové pyžamo, spoďáry známé pod jménem rybano pro brankaře, bačkory a palčáky.
Jak tak jsem se na ty moje saky paky díval, tak se mi roztřásla brada a řekl jsem si, že už dávno nejsem železnej dědek, ale jenom dědek, který je rád, že se ještě může jakž takž postavit na nohy, aby mohl obejmout slečinky vnoučátka a pamatovat si jejich jména.
Díky holčičkám mě depka opustila a to i bez pomoci Valia a já si uvědomil, že bolístky a neduhy jsou holt nezbytnou součástí stárnutí. I když bude hůř, člověk se má radovat z úplných maličkostí, které v mládí ani nevnímal, protože ty dělají stáří krásným. A že už si nezasloužím přezdívku “ železnej dědek “ je mi šuma fuk.
Nemám tušení z jakého důvodu jsem si od kamarádů vysloužil přezdívku “železnej dědek. “ Osobně si myslím, že jsem spíše srábek, který se bojí výšek, vos, žraloků, krokodýlů, létání v letadle a ženy Máni. Ale možná, že jsem si vysloužil tuto přezdívku právě proto, že jsem s Máňou statečně vydržel plných 53 let, aniž by ode mne utekla. Je možné, že k tomu přispělo to, že jsem se jednou v opilství drze zeptal orgána Veřejné bezpečnosti “Pane, vy jste fízl?”
