Letadlem z Prahy do Káhiry coby dup. Z Káhiry do Hurghady coby další dup. A už jen chybí jen krůčíček k hotelu Aladdin – Beach Resort, room No. 577.
Cestou do vytouženého cíle mě doprovází vysoký, štíhlý Egypťan, nese můj miniaturní kufřík a už nám zbývá jen vystoupit po čtyřech schůdkách na terasu, ze které vedou dveře do mého apartmánu. Vše probíhá idylicky, až na jednu cihlu, která se rozhodla, že se na schodišti trochu uvolní. Nesměla bych to být já, abych jí s uvolněním ochotně nepomohla, nestoupla na ni, neupadla, nepraštila se do hlavy o roh zídky, ohraničující terasu, nevyrobila si tak na uvítanou velikánskou bouli na čele a to vše nestihla za pouhých deset minut pobytu v zemi faraonů.
Můj půvabný průvodce trochu znejistěl. Starostlivě mě postavil na nohy, usmál se, odemkl pokoje, a pak se pro jistotu neslyšně rozplynul v rozlehlém parku. K obědu do hotelové restaurace Agrabah jsem se dostavila ještě v původní podobě.
„Ahmed,“ představil se pan vrchní, který mě bude po dobu dovolené obsluhovat u stolu prostorné jídelny. K večeři jsem už přicupitala maskovaná. Zavinil to můj zbrusu nový ctitel, Stékající Hematom, který mi začal vyznávat lásku.
„Hned, jak jsem vás spatřil, bylo mi jasné, že bez vás nemohu existovat. Že spolu zažijeme ještě mnoho legrace. Proto jsem se usadil nad vaším pravým okem pod kůží na vašem čele. Vy tomu mému obydlí říkáte boule, já příbytek snů.“
Stékající Hematom ke mně cítil sympatie, snad také proto, že byl vynikající výtvarník. Kolega. Jeho dekorativní práce přitahovala pozornost široké veřejnosti. Našel u mě pohodlí i pochopení, a tak si přál, jako každý zamilovaný gentleman, abych z jeho přítomnosti měla prospěch a aby mi to slušelo. Pro každou příležitost dekoroval můj obličej jinak.
Jakmile vrchní Ahmed druhý den při snídani spatřil mou zřítelnici zasazenou v modrofialovém rámu, začala jsem u něj mít „oko“, byla jsem rázem jeho VIP host.
V pokleku mi podával aperitiv, s předtančením přinášel hlavní jídlo, se sladkostmi na tácu přinesl i sladký úsměv, při kterém obnažil nejbělejší zuby z nejbělejších zubů, co jsou na světě k vidění. S úklonou mi podal květinu, nabídl ovoce v košíku a nalil báječné víno, očarované sluncem.
Můj Hematom si mnul ruce, jak se mu práce daří, a protože jeho láska byla opravdová a nezištná, na Ahmeda nežárlil a pokračoval ve své umělecké činnosti. Neopouštěl mě ani v noci. Spal se mnou, sprchoval se se mnou, plaval se mnou v hotelovém bazénu i v moři. Dny míjely a on mi v zrcadle každé ráno představil mé nové vzezření. Všichni turisté i místní obyvatelé se na mne začali usmívat. Chtěli znát mé jméno a zem původu. Maséři při masážích nešetřili silami, na výletě v Luxoru jsem na památku dostala drobné dárky. Beduíni z pouště, kteří se nechávají za peníze fotografovat vsedě na velbloudech s celou rodinou i domácím zvířectvem, mě požádali, mohou-li si vyfotografovat oni mě.
Hematom se tomu smál, až se za bouli popadal. Šťastný, stékal a stékal, aby mne na plážích, na lodích, na poušti, na ulicích, u pyramid, v muzeích, lidé nepřehlédli. Nepřehlédly mě ani ryby, které nahlížely do ponorky, ze které jsem je okénkem sledovala v jejich přirozeném prostředí. Jakmile mne, obludu s modrým obličejem, spatřily, málem lekly, jak se lekly.
Obávala jsem se zúčastnit večírku na rozloučenou. Kupodivu jsem si tam i zatančila. Konečně, kdo by si nechal ujít příležitost zatančit si s Fantomasem. Oddaný ctitel mě ještě doprovodil na letiště, ale letět se mnou do mé vlasti nemohl. Měl prošlý cestovní pas.
Potvrdil mi pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré. Nikdy bych nevěřila, že tolik zábavy, lidského porozumění v nouzi, a laskavosti, může člověku přinést boule na čele.
EL HEMATOM