JIMMY
Auto Nissan Nawara D40 si Vladimír pořídil v roce 2011 a dodatečně se dokoupil “North Star”- Slide On”. „Slide On” je kabina, která se vsune na zadní plošinu auta a dohromady vše působí jako “Motorhome”. Dá se vtom spát, vařit, odpočívat. Synové se smějí, že vozíme šneka, ale ať se smějí. Rozmazlili jsme se natolik, že vybalovat a stavět stan se nám omrzelo. Šnek se po dovolené sundá, odstaví na výsuvných nožkách před barák, auto se pak samostatně používá k běžnému ježdění. Háček však byl v autě, ne ve šneku. Ten slouží výborně, Nisan při zátěži ubikace žral naftu jako žíznivý býk. Do kopce i bez zátěže se dusil a všichni nás předjížděli.
Auto bylo pět let v záruční lhůtě a Vladimír provinilce v garáži, kde ho zakoupil, zanechal několikrát. Nic však nebylo zjištěno a s nepořízenou přijížděl nespokojený domů.
„S tím autem se musí něco udělat“, brblal pod vousy. Kamarádi radili to či ono, což také stále nepomáhalo. Jednoho dne, když Vladimír přes “Google” hledal informace, jak se dopídit, co má s autem dělat, ho zaujal článek – „Jezdím na vodu”.
Skepticky jsem odmítla vrážet další peníze do vozidla už tak drahého na provoz. Neměla jsem chuť ani náladu dále poslouchat a rozebírat situaci nad osudem “Nissanu”. Vladimír však nelenil, českému průkopníku napsal a přístroj objednal. Když se zásilka z České republiky objevila doma, pídila jsem se zvědavě, co to je? A kdo to posílá? „Nó, nechtěl jsem tě zbytečně pobuřovat, ale to, co jsi mně nedoporučovala, jsem objednal. Já prostě věřím, že by nám to mohlo ušetřit provoz auta“.
Už jsem dále neměla zájem zlobit se nad zásilkou, čekala jsem na zázrak. Nadšený muž obtelefonovával mechaniky z blízkého okolí, nikdo však nechtěl nic mít s vodíkovým vyvíječem z bývalého komunistického bloku. „Vidíš? Nikdo ti s tím nepomůže, všichni jsou skeptici jako já. Příště se nejdříve zeptej, pak kupuj, ušetříš si tím starosti a zbytečné výdaje!“ Už zase začínáš? Musíš mít přece trpělivost. Tyto věci jsou teprve v začátcích. Uvidíš, že se někdo najde.”
Ovšem, našel se náš krajan, doporučený známým. Není sice mechanik, údajně však moc šikovný. Pokusí se o úspěch, není co ztratit, když se k tomu nikdo nemá. Čtyři dni na projektu pracovali. Postupovali podle zaslaných plánů, bohužel i přes všechnu snahu se věc nepodařilo dát do chodu. Systém prostě nepracoval.
S celou rodinou jsem se utvrdila na omylu a podezřívala českého výrobce za podvodníka. Bylo hrozné, jak jsem se cítila ve vysokém sedle a napadala nebohého muže za důvěřivého snílka. Pak jsme o autu přestali debatovat a na určitý čas jsem si zašila pusu neviditelnými nitěmi. Několik měsíců po nezdařeném zapojení se kamarád, kterému nebylo jedno, jak jsme s konzumací nafty nespokojení, vyjádřil. V práci mu radili o instalaci “chipu”, který údajně srovnává chod motoru a šetří konzumaci nafty. Speciální místo a údajně jediné v Austrálii je v historické vesnici “ Berima”, kde chip do naftových aut instalují. Vladimír si vzal veškeré informace a bude se co nejdříve zajímat. Později mu o místě a instalaci říkal syn Daniel a do třetice se o tom dozvídal od nezávislých Australanů na dovolené právě s Danielem v centrální Austrálii u monolitu „Uluru”. Na otázku jak je spokojený s autem, si postěžoval a oni ho nasměrovali přímo do “Berimy”.
„Chceš tam jet se mnou? Chci si nechat do auta zabudovat chip!” „Chip? Co to je?” No co? Zařízení, co nám ušetří naftu!” „Nevymýšlej, aby to zase nedopadlo jako s tím českým výmyslem”. Na skeptickou jízdu jsem se nabila negativní náladou. Ať už se konečně můj muž vzpamatuje po dalším hokusu pokusu. Chci tomu být přítomná a na tu cestu za „Chipem” jsem vyrazila s ním.
Vzdálenost Berimy od Canberry je 175 km. V deset hodin dopoledne bylo auto objednané v garáži, “DP Chip Diesel Power”. Už v devět třicet jsme parkovali na určeném místě a radostně nás vítal chundelatý malý pejsek jménem „Pinky”. Z garáže vylezl usměvavý chlápek asijského původu.
„Jmenuji se Jimmy. O vaše auto se postarám, běžte na kafe. Až bude chip v autě, tak vám zavolám”. Když jsme se za dvě hodiny dostavili, ptal se, kdo nám připojoval vodíkový vyvíječ?
„Proč se ptáš?“
„Pracuje vám systém?” Vladimír ze sebe soukal jak z chlupaté deky, že ne, ale? „Ovšemže nepracuje “. Na to Jimmy „Je to celé špatně zapojené. Mám něco podobného v autě a to pracuje”. Oba jsme zbystřili. „Tak nám, Jimmy, poraď, na koho se máme obrátit? Kdo ti vyvíječ zapojoval?” „Sám jsem si ho zapojil a pracuje úžasně. Je to skvělý vynález“.
Vladimír byl z Jimmyho tak nadšený, že ho začal objímat a předem děkovat, že ho osud k němu přivedl. Slíbil nám pomoci a že systém v našem autě předělá. „Co tomu říkáš?“ „Nic, protože dokud ta hračička nebude pracovat, nebudu říkat nic, nadskakovat radostí a ani objímat jakéhokoliv mechanika.“
„Ty umíš perfektně člověka nadchnout a udělat radost! Co se to s tebou stalo? Kde zmizela tvá důvěra v lidi? Copak jsi nevycítila, jak profesionálně Jimmy jednal?”
Při zpáteční cestě do Canberry auto s “Chipem” najelo daleko víc kilometrů na plnou nádrž. Vladimír si liboval a plánoval další návštěvu u Jimmyho, s vyřešením a předěláním vyvíječe na vodu od českého průkopníka nové technologie. Jimmy se mi také pozdával, ale tvrdošíjně jsem to zapírala. Časem mě dohadování kolem auta přešlo, k ničemu to nevedlo a do Berimy s Vladimírem opět pojedu. Zamluvili jsme noc v hotelu, neboť Jimmy si nebyl jistý, jak dlouhou dobu bude k opravě potřebovat.
Berima, založená roku 1831, je krásné místo lákající návštěvníky a to hlavně na víkendy. V osadě žije čtyři sta lidí. Hlavní ulici lemují autentické obchůdky se suvenýry a restauracemi. Objevili jsme dva krásné kostelíky, bývalou věznici a muzeum.
Ubytovali jsme se v “Surveyor General Inn” z roku1834, bez přestání nejdéle operujícího podniku s licencí na alkoholické nápoje. Hotel byl zařízený v původním stavu se starým nábytkem a dřevěnou skřípající podlahou.
Dostali jsme klíče od pokoje č.5. Pokoje byly situované, v prvním patře nad hospodou s bistrem. Na podlaží byly společné koupelny se záchody jak pro dámy, tak pro pány. Už v odpoledních hodinách se ozývaly halasné zvuky z lokálu. Zavítali jsme z pouhé zvědavosti na skleničku vína. Sedělo tam pár místních a debatovali.
Najednou se rozletěly dveře a vcházeli nastrojení svatebčané na chutné chlazené nápoje. Po půl hodině všichni odešli a zbyli jsme s hrstkou místních v hospodě sami. Hospodský se s námi dal do řeči. Hlavně vyprávěl příběhy ze starého hotelu. Prý tu mají ducha malé slečinky, který se zjevuje v pokoji číslo dvě. V pětce jste bezpeční, tam duch nechodí. Jednou byl přítomný, jak se světla po setmění samy od sebe zhasínaly a rozsvěcovaly. Hostům, co z hotelu chtěli utéct, se nepodařilo ani zezadu ani zepředu otevřít dveře. Telefony nikomu nepracovaly, vznikla panika a nikdo tu noc oka nezahmouřil. Podlahy vrzaly, jakoby se po nich někdo proháněl a ráno bylo pohodové, jako by se tu noc nic nestalo. Dveře se uvolnily, ti samí hosté debatovali o noční příhodě před hospodou a najednou se k odchodu neměli. Jako by byli hrdí, že se jim přihodilo něco neobvyklého. Neuvědomili si, že jim příhodu málo kdo bude věřit, jak už to obvykle u takových příhod bývá. My jsme i přes strašící příběh spali výborně. Chudáci hosté na dvojce…???
Druhý den ráno jsme u hotelu vítali milého Jimmyho. Jeho rozzářený obličej nasvědčoval, že se práce podařila. Otevřel kapotu u auta a hrdě ukazoval, jak vodíkový systém pracuje. Než jsme se, nadšení, s ním rozloučili, smutně nám sdělil, že šest let žije sám v Austrálii. Jeho žena se čtyřmi dětmi je bohužel stále na Filipínách.
Utratil již 20 000 australských dolarů za poplatky, vynaložil hodně úsilí a snahy sloučit rodinu. Zatím však bez úspěchu. Pejska má pro radost, aby mu nebylo smutno. Bylo nám šikovného mechanika líto. Popřáli jsme mu v životě jen to nejlepší. Zmínil se, že dlouhou dobu pracoval v Saúdské Arábii a od svých dvanácti let se šťourá v autech. Nebylo divu, že přesně věděl, co dělá.
Tentokrát jsem si neodpustila obejmout Jimmyho i já. Už jsem v něm neviděla jakéhokoliv mechanika, ale skvělého člověka, jemuž patří dík za záchranu našeho auta.
Cesta do Canberry ubíhala úžasně, auto neřvalo jako dříve a dokonce se nám dařilo i předjíždět. Doma jsme hned systém zkontrolovali, trošku destilované vody ubylo, což Vladimír doplnil a momentálně je spokojenost na obou stranách. Dokonce jsme se rozhodli, že vždy, když naše auto bude potřebovat servis, spojíme Jimmyho s výletem do krásné, historické vesnice “Berimy”.
