Loni v říjnu zazvonil telefon
Loni v říjnu zazvonil telefon. „Pane Fulghume, naše první třída by vás ráda zařadila do své exkurze.“ Je to předsedkyně Výboru pro terénní výuku prvňáčků v jediné základní škole v nedalekém městečku u nás v Utahu.
Exkurze! Ano! To je přece magické slovo! Když jsem chodil do školy, hned po hře Ukaž a vyprávěj jsem měl nejradši exkurze. Vlastně jsem o exkurzích přemýšlel úplně nedávno. Asi měsíc před tím telefonním hovorem jsem v městečku stál na chodníku a závistivě jsem přihlížel, jak kolem pomalu projíždí hasičské auto s kvílejícími houkačkami. Účelem bylo udělat radost prvňáčkům, kteří vzadu seděli na hadicích, drželi se zuby nehty, pusy od ucha k uchu, a byli nevýslovně šťastní, že jedou s hasiči po hlavní ulici. A takový hlásek někde uvnitř mé hlavy říkal: „Vemte mě taky.“
Neuvěřitelně jasně si vzpomínám na vlastní exkurze, které jsem zažil před padesáti lety. K hasičům, do pekařství, do stáčírny coca-coly, do mlékárny, na policejní stanici, na městskou skládku a na stavbu. Ve druhé třídě jsme navštívili autoservis, projeli jsme se po městě autobusem, který nás nakonec zavezl tam, kde bývá odstavený na noc, a prošli jsme okresní muzeum. Také jsme chodili po hlavní ulici a lezli jsme do všech krámků, abychom viděli, co se odehrává v zákulisí, kde se zboží vykládá a rozbaluje. A samozřejmě – zoo. V zoo jsme byli několikrát. A když do města přijel cirkus, byli jsme u toho – dívali jsme se, jak z vlaku vykládají zvířata a staví stan.
Dívat se ve třídě do učebnice se nikdy nevyrovnalo exkurzi.
Vůbec mě netěšilo, když se vzdělávání posunulo k záležitostem, které se dají učit jedině ve školní třídě. A moc rád jsem se na univerzitě zapsal na geologii, protože jsem zase jezdil na exkurze – mohl jsem chodit a dotýkat se předmětu svého studia.
Když jsem měl malé děti a ve škole žádali dobrovolníky, kteří by děti na exkurzi doprovázeli, mohli se na mě spolehnout. Jednou jsme při exkurzi vyrobili z papíru balón vysoký čtyři a půl metru, naplnili ho horkým vzduchem a vypustili ho v městském parku. Balón ve vzduchu chytil a blížil se ke střeše nedalekého domu. Zavolali jsme hasiče. Velmi vzrušující!
Když se všechno uklidnilo, žáci to chtěli zopakovat. Nejen balón, ale celou tu katastrofu – vypuštění balónu, oheň, hasiče a všechno.
A když jsem já sám učil – kreslení, psaní a filosofii – naučil jsem se řídit autobus, abych mohl své studenty brát na exkurze. Podstatou mého kurzu kreslení bylo uvědomit si, že umělec začíná pozorným sledováním reálného světa. Umělec se nikdy nedívá jinam, nikdy se neotáčí zády. Jeho prací je dívat se. Vyrazit do světa a vidět ho z první ruky – takový, jaký je; a podat tahy štětce nebo slovy zprávu o tom, co viděl. Být ve světě a ne jenom svět studovat – to je úkol umělce. A tak jsme nasedli do autobusu a vyrazili jsme.
Této zásady jsem se přidržoval i jako pastor. Když jsem studoval v semináři, dočetl jsem se o hnutí francouzských katolických kněží, kteří chtěli chodit do práce. Ti kněží v týdnu normálně pracovali jako všichni ostatní – byli to instalatéři, elektrikáři, učitelé, dělali jakoukoliv užitečnou práci. A o víkendu sloužili mše. Rozhodli se být součástí světa, ne jenom pracovat v kostele.
A já se rozhodl, že to udělám také tak. V letech, kdy jsem byl pastorem, jsem v týdnu obvykle pracoval na plný úvazek jako ostatní. V pondělí v 7.30 jsem musel být v práci. Rozhodl jsem se jednoznačně. Člověk se buď může soustředit na to, aby byl ve světě, nebo může většinu času trávit v kostele. Buď může svět oslovovat, nebo se může zabývat kostelními záležitostmi.
Teprve nyní mi konečně došlo, že můj život je jedna nekonečná exkurze.
A já se moc snažil, abych nebyl pouhý turista.
Spíš dobrodruh, cestovatel, badatel, žák a poutník.
Takže chápete mé nadšení, když se mě zeptali, jestli bych se rád zúčastnil exkurze prvňáčků. Není na tom nic dětinského. „No samozřejmě! To je báječné! A kam pojedeme?“
“Tedy promiňte, pane Fulghume, ale já jsem to asi neřekla dost jasně. My chceme na návštěvu k vám. Vy jste naše exkurze.“
Nevěděl jsem, co na to říct.
Zřejmě to úplně poslední pootočení kola života.
Stala se ze mě exkurze.
“Dobře,“ vzdychl jsem do telefonu. „Klidně přijeďte – moje zoo má otevřeno.“
