Máme rádi zvířatááá, zvířatááá!
Na malérech naší rodiny se nemalou měrou podíleli i naši dva kluci. Ani jeden syn nebyl hloupý, byli jenom strašní lajdáci a škola jim byla vyloženě na obtíž. A navíc to byli pěkní lupínkové, žádný průšvih se neobešel bez jejich účasti. Buď se aktivně podíleli, nebo alespoň stáli jako šedá eminence v pozadí. Na každém rodičovském sdružení mě vždycky strašně mrzelo, když jsem si musela vedle jiných nemilých sdělení ještě vyslechnout:
„Víte, on má na víc, ale je strašný lajdák, proto je jenom průměrný.“
Pravidelně jsem se s nimi učila, hlavně s mladším Jiříkem. A mohl mě čert vzít, když se po opakovaném a podrobném vysvětlování gramatických pravidel českého jazyka a závěrečné otázky, jak to tedy bude, nevinně zeptal:
„Mami, co myslíš, nebude zítra pršet? To by bylo blbý, máme jít přece hrát fotbal.“
Anebo mi vstřícně sdělil:
„Jé hele, tamhle sedí vrabec. Ten je hezký, viď.“
Když už bylo zle, rázně přerušil moje usilovné snažení jasným oznámením:
„Mám hlad, jdu se trochu najíst.“
U jídla se zdržel, jak mohl, protože věděl, že při mém časném vstávání nad učebnicí usnu a bude vystaráno.
To je potom velmi těžké držet se zásad Komenského a člověk si říká, jestli přece jenom není lepší ruský Makarenko a staré české přísloví: „Škoda rány, která padne vedle.“
Přesto chodili do školy jakž takž připravení a já se smířila s tím, že ani z jednoho žádný Einstein a študiós nikdy nebude.
Měli pochopitelně plno jiných zájmů, které jsme se snažili podporovat, aby se naši miláčkové mohli správně vyvíjet. A co by také obětavý rodič pro své potomky neudělal! Starší Roman se narodil se šikovnýma rukama a s láskou k montování a motorům všeho druhu. Složil a rozebral všechno možné. Co na tom, že mu někdy nějaká součástka zbyla anebo naopak zase přebývala. To je přece detail. Většinu času trávil ve svém království, v garáži. Domů chodil jako kominík a za sebou nechával špinavé šmouhy a smrad z chemických prostředků. Ale modré oči mu z černého obličeje zářily radostí a tím mě vždycky odzbrojil.
Mladší Jiřík miloval zvířata. Choval andulky, čtyři bílé myši, želvu, křečka, a kdyby měl pro chov více prostoru a lepší podmínky, určitě by nastoupil těžší kalibr. Všechna ta havěť s ním přebývala v jeho pokoji. On sám si, jako skoro každý kluk, na pořádek příliš nepotrpěl, a tak už jenom otevření dveří do jeho království vyžadovalo silné nervy. O svoje kamarády se však staral skvěle. Každý měl svůj příbytek a také jméno. Aby se měli opravdu dobře, brával je Jiřík i na procházky po baráku a povídal si s nimi. Dodnes mi zůstalo záhadou, jak přesně rozlišoval čtyři bílé myši. Pro mě je myš jako myš, žádný rozdíl v nich nevidím. A jsem nejraději, když ji vůbec nevidím! Je to prostě příšerný tvor, kterého se ještě do dneška bojím. Proto jsem si alespoň s velkým sebezapřením vymínila, že celý ten zvěřinec zůstane pod zámkem a nebude nám volně rejdit všude možně. Jiřík slíbil a udělal pro to, co mohl.
Nějaký čas soužití se zvířátky fungovalo, ne však dlouho. Jednoho dne po příchodu z práce jsem jako jindy chtěla začít vařit. A když jsem v ruce obracela kus masa a přemýšlela, jestli bude rajská nebo kopračka, cítila jsem, že mi něco přeběhlo přes nohu. To nic, to se mi zdálo, řekla jsem si a pokračovala v úvaze. Ale pocit se opakoval, zase mi něco šmejdilo kolem nohou. To už jsem se pořádně podívala a co jsem neuviděla! Na zemi vedle mě seděla bílá myš a zvědavě si mě prohlížela. Rychlostí blesku, ani jsem netušila, že jí jsem schopná, jsem i s kusem masa v ruce vyletěla na kuchyňský stůl a začala řvát hrůzou. Všichni tři kluci, tedy synové a manžel, se ihned seběhli do kuchyně.
„Co je, co se ti stalo?“
„Myš, myš!“
„Jaká myš a kde?“
„Tam, tam!“
Když zjistili příčinu mého vyváděni, dali se do hurónského smíchu. Vždyť vidět plnoštíhlou mámu, jak tancuje s kusem masa po stole, řve a bojí se malinké myši, to musel být zážitek! Odmítla jsem svou posici opustit, dokud myš nebude chycena. Hledali všichni, protože měli hlad, a po chvíli ji našli celou vystrašenou. Jiřík byl hodný syn, přinesl mi ji ukázat a pravil s milým úsměvem:
„Mami, neboj se, to je přece Fifinka, ta ti nic neudělá. Jen si ji pohlaď!“
„Koukej tu potvoru pořádně zavřít!“ zařvala jsem ze stolu z posledních sil. Když byla myš konečně ve svém příbytku, odvážila jsem se slézt na zem. Kluci se na mě potutelně usmívali a vyměňovali si mezi sebou významné pohledy. A manžel, který podle svatebního slibu měl při mně stát v dobrém i ve zlém, ten se bavil nejvíc. Dokonce si kvůli chycení myši nechal ujít fotbalové utkání mezi Spartou a svou milovanou Slávií. Jaká to byla od něho oběť, to může ocenit jenom zrovna takový zarytý fanoušek. Abych se jim za všechno to příkoří alespoň trochu pomstila, servírovala jsem k večeři chleba s máslem. Moje pomsta nedošla naplnění, všem třem chutnalo výborně.
Podobnou zkušenost jsem udělala se zlatým křečkem. Manžel jel s Jiříkem do Kutné Hory k zubaři, já toho využila a požádala jsem je, aby koupili cestou chleba. Doma mě čekalo překvapení. Chleba nikde, že prý na něj zapomněli. Místo něj jsme dostali domů dalšího kamaráda. Zlatého křečka jménem Ferda. Když jsem viděla Jiříkův šťastný úsměv, zapomněla jsem na chleba také. Chtěla jsem ukázat dobrou vůli a vstřícnost. Vztáhla jsem ruku, abych Ferdu pohladila po hlavě. Ale on se se mnou kamarádit nechtěl, vztekle po mě prskl a málem se mi zahryzl do ruky. Takže náš vztah nebyl od začátku kamarádský, ale zase jsem se kvůli synáčkovi přemohla. S Ferdou nebyly zpočátku problémy, ale staré české přísloví říká, že všeho je do času. A taky bylo. Jednou v sobotu večer, kdy je všechno hotovo a člověk se schoulí po týdenní lopotě do pohodlného křesla k televizi, přiběhl Jiřík a pronesl osudnou větu:
„Mně utekl Ferda!“
Idylka s pokojným klimbáním rázem skončila. Všichni jsme vyletěli, jako když nás šídlem píchne a začali hledat křečka. Hledali jsme skoro do půlnoci a nenašli. Unaveni jsme padli do postelí a odevzdali se osudu s tím, že ráno bývá moudřejší večera. Jenom já měla špatné spaní. Celou noc jsem viděla zničené a rozkousané věci a dokonce Ferdu samotného. Vesele mi tancoval před očima, prskal, ukazoval ostré zuby a drápy a posmíval se mi:
„Ha, ha, jen si hledej, ty huso. Stejně mě nenajdeš!“
Měli jsme víc štěstí než rozumu a ráno jsme ho našli schouleného na schodech. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo, a Ferda šel pod zámek. Z příhody však vytěžil Jiřík. Ferda se mu totiž dostal do školní aktovky a pustil se do německé učebnice. Musela se mu krásně kousat, protože neměla tvrdé desky. Zbyly z ní jenom cáry a já potom lítala po Kutné Hoře a sháněla novou učebnici. Tenkrát to nebylo lehké, ale povedlo se asi po třech dnech. Jiřík se ale celé dva týdny vymlouval ve škole, že se nemohl připravit na hodinu německého jazyka, protože mu křeček sežral učebnici. Což se velmi líbilo jeho spolužákům, méně však paní učitelce. Jestli se na mě dosud koukala skrz prsty, tak teď jsem se díky Ferdovi stala černou ovcí celého SRPŠ a své nálepky jsem se po dobu synovy docházky do základní školy již nezbavila.
Začínala jsem mít našich přátel pomalu dost a přemýšlela jsem, jak se jich zbavit, aniž bych urazila synovo estetické cítění. Pomohl mi osvědčený prostředek – čas. Zvířátka začala najednou poznenáhlu sama od sebe mizet z našeho domu, protože je nahradila jiná Jiříkova záliba úměrná jeho věku. Metallová a rocková hudba. Celý barák se otřásal decibely, „bezvadní, super“ zpěváci řvali do omrzení nesmyslné texty, přičemž jim na všechno stačily tak čtyři tóny, Jiřík se vlnil do taktu, dupal jako kůň a třásl hlavou tak, že jsem se bála, aby si neudělal něco s krční páteří. Důrazně a opakovaně jsem ho žádala o ztlumení kulturní produkce. Sice poslechl, ale to vydrželo jenom asi dvě minuty a navíc jsem musela vydržet synův všeříkající pohled o mé inteligenci, která už níže klesnout nemohla. S povzdechem a pocitem beznaděje jsem se odebírala do koupelny, plácávala si na hlavu mokrý hadr a polykala prášky proti bolesti. A tu jsem si pokaždé s láskou a vděčností vzpomněla na naše někdejší němé kamarády. Vždyť to byli vlastně milí, přátelští tvorové a špatně se nám s nimi přece jenom nežilo.
